„Strelim,“ rekl tise Inzenyr. Pritiskl tvar k pazbe. „Ne!“ vykrikl Doktor.
„Pockej!“ chtel rict Koordinator, ale Inzenyr uz vypalil davku. Miril do plaziciho se tvora, ale netrefil. Let elektrickeho vyboje byl neviditelny, uslyseli jenom slabe syknuti.
Inzenyr povolil kohoutek, ale nesundal z neho prst. Stribrne se lesknouci tvor se nehybal z mista. Najednou: cosi udelal a hvizdl. Jim se to aspon zdalo.
To, co se plazilo, se okamzite odlepilo od zeme a jednim skokem prekonalo vzdalenost peti metru — kdyz to pristalo, svinulo se jakoby do koule, najezilo se, podivne se nadulo, lopatkovity ocas se roztahl, postavil se svisle, rozsiril se nahoru i na strany, v jeho lasturovite prohloubene plose se neco bledeho zablysklo a rozletlo se k nim, jako by to unasel vitr.
„Pal!“ zarval Koordinator.
Kulicka ohne, ne vetsi nez orech, se lehce pohupovala ve vzduchu, odbocila hned na jednu, hned na druhou stranu, ale nesla se stale bliz — uz slyseli jeji sykot, jako sykot kapky vody, poskakujici po rozpalene plotne. Zacali strilet vsichni najednou.
Tvor, mnohokrat zasazeny, klesl, skrcil se, vejirovity chvost jej uplne zakryl a temer soucasne zacal ohnivy orech klouzat ve vetru stranou, jako by naraz ztratil ovladatelnost, minul je ve vzdalenosti nekolika kroku a zmizel jim z oci.
Stribrny obr se jeste vic vztycil, objevilo se nad nim neco tenkeho a on se potom zacal vznaset k otevrene gondole — vsichni zaslechli rachot, jak ho davky zasahly.
Zlomil se vejpul a dute bouchl o zem.
Vstali a rozbehli se k nemu.
Za lesem se vynorily dva trpytne kotouce a hnaly se k pahorkum. Zalehli do prohlubne pripraveni na vsecko, ale stalo se neco zvlastniho — oba kotouce, ktere dokonce ani nezpomalily, letely dal, az zmizely za hrebeny pahorku.
O nekolik vterin pozdeji se ozvala tlumena detonace. Obratili se, nesla se z haje dychajicich stromu, ktery meli za zady. Rozstipnut v polovine, jeden z nejblizsich stromu padl a za treskotu vetvi vyrazila z neho oblaka pary.
„Honem! Honem!“ vykrikl Koordinator. Pribehl k chlupatemu zviratku, jehoz tlapky vycnivaly zpod prikrovu masiteho, lyseho chvostu, a mire na ne sklonenou hlavni, zuhelnatil je nepretrzitym ohnem v nekolika vterinach. Pak botou rozmetal zbytky a zadupal je do hliny. Pod dirkovanym mnohouhelnikem, oprenym na sikmych nohach, stali Inzenyr a Fyzik pred stribrnou masou — Inzenyr se dotkl jejiho hrbu, vybouleneho a pomalu jakoby se nafukujiciho.
„Nemuzeme ho tady nechat!“ vykrikl Koordinator. Rozbehl se k nim. Byl velice bledy.
„Takovou masu nepromenis v popel,“ zabroukl Inzenyr.
„Uvidime!“ procedil Koordinator a vystrelil ze dvou kroku. Vzduch kolem hlavne se chvel. Stribrny trup se okamzite pokryl cernavymi skvrnami, saze zavirily v povetri, rozsiril se odporny puch paleneho masa, zabublalo to, Chemik se na to chvilku dival se zbelalym oblicejem, najednou se obratil a utekl od nich. Kybernetik sel za nim. Kdyz se Koordinatorova zbran vybila, natahl mlcky ruku po ejektoru Inzenyrove.
Zcernale bricho se propadalo, zplostovalo, krouzil nad nim kour, poletovaly vlocky sazi, zvuk varu se zmenil v praskot, jako kdyz prameny olizuji drevo, a Koordinator porad tiskl drevenejicim prstem spoust, az se pozustatky rozpadly v beztvarou hromadku popela. Zvedaje ejektor vzhuru, skocil do ni rovnyma nohama a zacal ji rozmetavat.
„Pomozte mi!“ vykrikl chraptive.
„Nemuzu,“ zastenal Chemik. Stal se zavrenyma ocima, na cele se mu perlil pot, popadl se obema rukama za hrdlo, jako kdyby se chtel zaskrtit. Doktor zatal zuby, az zaskripely, a skocil do horkych strusek za Koordinatorem, ktery vykrikl:
„A ty si myslis, ze ja muzu!!“
Doktor, nedivaje se pod nohy, jen dupal a dupal. Jiste vypadali smesne, jak tak krepcili na jednom miste. Vdeptavali do zeme nespalene kousky, zadupavali do ni popel, pak shrnovali hlinu z okoli, uzivajice k tomu pazeb, az zahladili posledni stopy.
„Oc jsme lepsi nez oni?“ zeptal se Doktor, kdyz na chvilku ustali, zaliti potem, ztezka dychajice.
„On na nas zautocil,“ zavrcel Inzenyr, otiraje vztekle a s osklivosti stopy sazi z pazby ejektoru.
„Pojdte sem! Uz je po vsem!“ vykrikl Koordinator. Ostatni se pomalu blizili. Ve vzduchu se vznasel stiplavy puch spaleniny, v sirokem polomeru zuhelnately kolem travnate mechy.
„A co s tim?“ zeptat se Kybernetik, ukazuje dirkovanou konstrukci. Tycila se nad nimi do vyse ctvrteho patra.
„Pokusime se ji nastartovat,“ zamumlal Koordinator.
Inzenyrovi se rozsirily oci.
„Myslis?“
„Pozor!“ vykrIkl Doktor.
Tri svitive kotouce se objevily jeden po druhem na pozadi haje. Odbehli nekolik kroku a popadali na zem. Koordinator zkontroloval stav zasobniku a s lokty siroce oprenymi o drsny mech cekal. Kotouce proletly mimo a hnaly se dal.
„Pujdes se mnou?“ zeptal se Koordinator, ukazuje Inzenyrovi pohybem hlavy na gondolu, lezici sest metru nad zemi.
Inzenyr beze slova pribehl ke konstrukci. Obema rukama uchopil oporu, vlozil prsty do otvoru a rychle splhal nahoru.
Koordinator lezl za nim. Inzenyr se prvni octl pod gondolou, pohnul jednim z dolnich vystupku, neco tam delal, bylo slyset, jak kov rinci o kov, vtom se vzeprel a zmizel v gondole. Objevila se podavana ruka, Koordinator se ji chytil a uz byli oba nahore. Delsi dobu se nic nedelo, pak se pet odstavajicich platu gondoly pomalu uzavrelo, aniz se ozval nejslabsi zvuk, lide dole sebou mimodek trhli a ustoupili.
„Co to bylo, ta ohniva koule?“ zeptal se Doktor Fyzika.
Oba se divali nahoru. V gondole se pohybovaly nezretelne stiny, zamlzene, jakoby zlomene vejpul.
„Vypadalo to jako maly kulovy blesk,“ rekl vahave Fyzik.
„Ale to prece vypustilo to zvire.“
„Ano, videl jsem. Treba je to jakysi zdejsi elektricky… Pozor!“
Dirkovany mnohouhelnik sebou najednou trhl a zarincel, otaceje se podel sve svisle osy, divze nepadl, protoze vzperaky, ktere ho ze stran podpiraly, se bezmocne rozkrocily.
V poslednim okamziku, kdyz uz se nebezpecne nachylil, zas neco brinklo, tentokrat ostrym vysokym zvukem, cela konstrukce se rozpustila v mihotave vireni, slaby vitr ovanul prihlizejici. Kotouc se otacel hned rychleji, hned pomaleji, ale nehybal se z mista. Zacal vyt jako motor obrovskeho letadla, kombinezy muzu stojicich nedaleko se zatrepetaly v nepravidelnych narazech vzduchu, ustoupili jeste dal, jedna, pak druha podpera se zvedla a zmizela v zarivem vireni. Najednou, jako odpaleny z katapultu, se velky kruh rozbehl po brazde, vyskocil z ni a naraz pribrzdil. Ryl a odhazoval zemi s ohlusujicim rykem, prestoze se pohyboval pomalu. Kdyz se pak brzy opet octl v brazde, rozbehl se po ni zavratnou rychlosti a v nekolika vterinach se zmenil v mihotave svetelko pod svahem u lesa.
Kdyz se vracel, jeste jednou vyskocil z ujete brazdy a opet se vlekl line, jakoby s namahou, zahalen u zeme oblakem drcene hliny, vyhazovane do vzduchu.
Zarincelo to a ze zariveho vichru se vynorila tenka azura konstrukce, gondola se otevrela a Koordinator, vyklonen, zvolal:
„Polezte nahoru!“
„Co?“ uzasl Chemik, ale Doktor hned pochopil:
„Svezeme se tim…“
„Vejdeme se tam vsichni?“ ptal se Kybernetik. Drzel se kovove podpery. Doktor uz splhal vzhuru.
„Nejak se tu smackneme. Pojdte!“
Nekolik kotoucu se mihlo pod hajkem, ale zdalo se, ze se o ne zadny nezajima. V gondole bylo velice tesno, ctyri by se jeste jakz takz byli smestnali, ale pro sest misto nebylo — dva si museli lehnout na prohloubene dno. Znamy, nahorkly zapach je neprijemne zalechtal v chripi, ihned si vzpomneli na vsecko, co se odehralo, a jejich zivelny elan se rozplynul. Doktor a Chemik ulehli — nevideli ted nic. Meli pod sebou clunkovite spojene, podlouhle plotny, nad jejich hlavami se ozyvalo hlasite rinceni a citili, ze se vozidlo pohybuje. Temer okamzite se platy, na
