svetlo.
„Dve ste.osmnact — dve ste dva — sto devadesat pet,“ bylo slyset monotonni, plechovou ozvenou deformovany hlas.neviditelneho Doktora.
Inzenyr vylezl zpod dynamoelektrickeho stroje a utiral si olej i pot ze zarostle tvare.
„Tak jedeme,“ vyfunel.
Ruce se mu trasly namahou tak velkou, ze zustal uplne klidny, kdyz Fyzik rekl:
„Zapojuji prvni.“
„Sto sedmdesat, sto sedesat tri, sto sedesat,“ recitoval rytmicky Doktor, prekrikuje jekot dynama, ktere uz zacalo dodavat proud na odpich reaktoru a s kazdou vterinou vyzadovalo vic kysliku, aby si udrzelo obratky.
„Plne zatizeni!“ hekl Inzenyr, ktery pozoroval elektricke ukazovatele.
„Zapojuji vsecko!“ desperatsky, lamajicim se hlasem vyrazil ze sebe Fyzik; schoulil se mimodek, jako kdyby cekal ranu, a obema rukama strhl dolu cerne paky.
Otevrel usta. Koordinator, neveda o tom, tiskl cim dal pevneji jeho pazi. Divali se na ctvercove ciselniky bez sklicek, s pokrivenymi, narychlo vyrovnanymi rucickami: pocitac hustoty proudu rychlych neutronu, kontrola cirkulace elektromagnetickych vyvev, indikator znecisteni izotopy, sdruzene vnitrni termoclanky reaktoru. Dynamoelektricky stroj stenal, vyl, jiskry srsely zpod netesne dolehajicich stykacu. V reaktoru, za silnym, lesklym pancirem, vladl mrtvy klid.
Rucicky se ani nehnuly. Najednou se pred Fyzikovyma ocima vsechny zamlzily a rozmazaly se; zavrel oci, a kdyz je, plne slz, znovu otevrel, uvidel rucicky v poloze, kde maji stat, kdyz reaktor bezi.
„Prekonal kriticky bod!“ vykrikl Fyzik a rozvzlykal se, nepousteje z rukou obe paky. Citil, jak mu ochabuji svaly, po celou dobu cekal vybuch.
Rucicky se urcite zasekly,“ rekl klidne Koordinator, jako kdyby nevedel, co se deje s Fyzikem. Nemohl ze sebe vypravit slovo — tak mel jeste porad stisknute celisti.
„Devadesat, osmdesat jedna, sedmdesat dva…“ vykrikoval Doktor v pravidelnych prestavkach.
„Ted!“ vykrikl Inzenyr a rukou ve velke cervene rukavici prepnul hlavni kontakt. Generator zavyl a zacal ztracet obratky.
Inzenyr skocil ke kompresoru a uzavrel oba privody.
„Ctyricet sest, ctyricet sest, ctyricet sest,“ opakoval pravidelne Doktor.
Turbina prestala odebirat kyslik z lahvi, lampy rychle bledly, stmivalo se cim dal vic.
„Ctyricet sest, ctyricet sest…“ vykrikoval Doktor ze sachty.
Najednou se lampy oslnive rozzarily, dynamo se sotva uz otacelo, ale proud sel, vsechny napojene ciselniky ukazovaly stoupajici napeti.
„Ctyricet sest… ctyricet sest…“ dal opakoval Doktor, ktery ve sve ocelove studni o nicem nevedel.
Fyzik si sedl na podlahu a zakryl tvar rukama. Bylo temer ticho. Rotor generatoru basove sumel, otacel se cim dal pomaleji, zarazil se, jeste zaviril a zastavil.
„Ctyricet sest… ctyricet sest…“ dal opakoval Doktor.
„Jaky je unik?“ zeptal se Koordinator.
„V mezich normy,“ odpovedel Kybernetik. „Zrejme predtim, na spicce decelerace, obal praskl, ale automat to stacil zacementovat, nez doslo ke zkratu.“
Vic nerekl, ale kazdy pochopil, jak je na ten automat pysny. Jednou rukou si pridrzoval prsty druhe ruky, potaji, protoze se mu trasly.
„Ctyricet sest…“ jecel Doktor.
„Clovece, nech uz toho!“ zarval najednou Chemik do sachty, „uz je to zbytecne — reaktor dodava proud!“
Nastala chvile ticha. Reaktor pracoval, jako vzdycky, neslysitelne. V ocelovem roubeni se objevila bleda, cernym vousem lemovana Doktorova tvar.
„Vazne?“ rekl.
Nikdo mu neodpovidal. Divali se na ciselniky, jako kdyby se nemohli nasytit pohledu na rucicky, stojici bez hnuti v poloze, ktera znamenala, ze stroj pracuje.
„Vazne?“ opakoval a dal se do smichu, uplne ticheho. „Zas uz zacinas?“ rekl dopalene Kybernetik. „Dej pokoj.“
Doktor se vyskrabal nahoru, sedl si vedle Fyzika, a jako ostatni uprene pozoroval ciferniky.
Nikdo nevedel jak dlouho to trvalo.
„Vite co?“ rekl Doktor mladym, novym hlasem. Vsichni se na neho podivali, jako by byli vytrzeni ze spanku.
„V zivote jsem nebyl tak stastny,“ zaseptal a odvratil oblicej.
Kapitola ctvrta
Pozde k veceru vysel Koordinator s Inzenyrem na povrch, aby se nadechli cerstveho vzduchu. Usedli na hromadu vyhazene hliny, zahledeni na posledni cipek slunecniho kotouce, rudeho jako rubin.
„Neveril jsem,“ zabroukl Inzenyr.
„Ja taky ne.“
„Ten reaktor, slusna prace, co?“
„Solidni, pozemska prace.“
„Predstav si, vydrzel!“
Nejakou dobu mlceli.
„Slibny zacatek,“ promluvil Koordinator.“
„Pracuji trochu prilis nervozne,“ poznamenal Inzenyr.
„Je to — beh na vydrz, vis? Udelali jsme, mezi nami, vicemene setinu toho, co musime udelat, aby…“
„Vim,“ namitl Koordinator klidne. „Nevime ostatne jeste, jestli…“
„Gravimetricke rizeni, ze?“
Nejen to. Smerove trysky, cela dolni paluba…“
„Udelame to.“
„Ano.“
Inzenyrovy oci, tekajici roztrzite po okoli, zpozorovaly najednou — tesne pod vrcholkem pahorku, podlouhly, nevysoky nasep — misto, kde zakopali pozustatky tvora.
„Uplne jsem zapomnel…“ rekl udivene. „Jako kdyby se to stalo pred rokem. Vis?“
„Ja ne. Myslil jsem na to, totiz na nej, po celou tu dobu. Kvuli tomu, co Doktor nasel — v jeho plicich. „
„Coze? „Mas pravdu, rikal neco takoveho. Co to bylo?“
„Jehla.“
„Co?!“
„Mozna ze jehla ne — muzes se na to podivat sam. Je to v lahvi, v knihovne. Kousek tenke trubicky, ulomeny, ostre zakonceny, sikmo seriznuty, jako byvaji lekarske injekcni jehly.“
„Jak to…?“
„Nic vic nevim.“
Inzenyr vstal.
„Je to prekvapujici, ale… ale sam nechapu, proc me to tak malo vzrusuje. Vlastne skoro vubec ne, mam-li byt uprimny. Mam nyni pocit jako pred startem, vis? Nebo jako cestujici letadla, ktery na nekolik minut pristal v neznamem pristavu, vmisil se do davu domorodcu, byl svedkem. jakesi zvlastni, nepochopitelne sceny, ale vi, ze na to misto nepatri, ze za chvilku odleti, a cele jeho okoli k nemu pronika jako z velke dalky, cizi a lhostejne.“
„My tak hned neodletime…“
„Vim, ze ne, ale mam takovy dojem.“
„Pojdme za nimi. Nebudeme si moci lehnout, dokud nenahradime vsecka, ta provizoria. Take pojistky je treba jak se slusi a patri nasadit. Reaktor pak muze bezet naprazdno.“
„Dobra, pojdme.“
Noc stravili v rakete, ale mala svetla nezhasili. Kazdou chvili se nektery z nich probouzel, ocima omamenyma
