podarilo se teprve nedavno poprve zaregistrovat vnejsi obrysy Tamasu. Nevime, jsou-li v nem podobna souhvezdi a planetarni soustavy jako v nasem svete, nazyvanem Sakti. Ale podle zakonu dialektiky by mel pohyb hmoty existovat i tam.“
„Je tezka si to predstavit, ale ‚neviditelne slunce Tamasu’ zni rozhodne zajimave!“ vpadl do referatu Rer.
„A neviditelna planeta, obyvana bytostmi, ktere stejne jako my touzi proniknout do bezednych prostor naseho vesmiru!“ zaznel Ivettin hlas v zadni rade.
„A cele hvezdne systemy, galaxie se zapornou gravitaci, se zapornymi vlastnostmi gravitacnich poli tam, kde u nas jsou kladne, s mrtvou nehybnosti misto naseho pohybu.
Vsechno uplne obracene!“ pripojila se Ajoda, oprena lokty o mekkou okenni predprsen.
„Abych nezapomnel na galaxie. Jejich klasicke formy znali uz prvni vynalezci teleskopu,“ pokracoval Kimi, „ale bylo zapotrebi nekolika staleti, nez je zacali chapat jako realny odraz vesmirne struktury; jako vlakna, ci spravneji, jako pruhy naseho sveta, prostoupene pasy Tamasu a spolu s nim stocene v nekonecnou spiralu. Ukazalo se, ze svetlo i ostatni zareni se nikdy nesiri vesmirem primocare, nybrz ze se staceji do spiraly, jejiz zavity se s narustajici vzdalenosti od pozorovatele stale vic uvolnuji. Vysvetlila se pulsace svetelnych vln a jejich zkracovani pri pruniku do hloubi spiraly, i zdanlivy rozptyl hvezd a galaxii v nejvzdalenejsich zavitech. Vedci rozresili i Lorentzovu rovnici s jejim relativnim zanikanim casu a narustanim hmoty pri svetelne rychlosti. A pri dalsim kroku pochopili nulovy prostor jako hranici mezi svetem a antisvetem, mezi svetem Sakti a Tamasem, kde se vzajemne vyrovnavaji a neutralizuji protilehle body prostoru, casu a energie. I nulovy prostor ma tvar spiraly, podobne jako oba svety, ale…“ Mladik se odmlcel. „Porad si jeste nedovedu predstavit, jak vznika moznost pohybovat se v nem, dosahnout skoro okamzite libovolny bod kdekoli ve vesmiru. Dozvedel jsem se priblizne, ze paprskovy hvezdolet se nepohybuje ve spirale jako svetlo, nybrz napric, ve smeru jeji podelne osy, a vyuziva pri tom anizotropie prostoru. Zda se, jako by hvezdolet vzhledem k casu stal na miste a cela spirala se otacela kolem neho…“ Kimi zrudl a bezmocne potrasl hlavou za vseobecneho smichu svych spoluzaku.
„Spatne se Kimimu odvdecujete,“ zvedl ucitel nespokojene ruku. „Nova mapa vesmiru ma jeste mnoho mist, ktera jsou dostupna jen matematickemu ohmatavani jednotlivych jevu.“ Ucitel pohledl na ztichle zaky a dodal: „Kimi nerekl jeste jednu dulezitou vec. Oblasti zaporne gravitace v kosmickem prostoru byly znamy uz davno. Ale teprve pred tremi stoletimi se zjistilo, ze jsou to vlastne propasti z naseho sveta do nuloveho prostoru. Kdysi v nich beze stop mizely mezihvezdne koraby cizich civilizaci, neuzpusobene pro pohyb v zaporne gravitaci. Daleko vetsimu nebezpeci je vystaven paprskovy hvezdolet. Pri sebemensi chybe pri vyrovnavani gravitacnich poli riskuje, ze sklouzne bud do naseho prostoru Sakti, nebo do antiprostoru Tamasu. Navrat z Tamasu je nemozny. Nevime proste, co se tam deje s nasimi predmety: dochazi-li k okamzite anihilaci, ci zda vsechny aktivni procesy naraz ustavaji a hvezdolet se promeni v horu absolutne mrtve masy. Ted si tedy umite predstavit, jak obrovske riziko znamenal start Temneho Plamene. Lide se toho vsak odvazili. Moznost proniknout v jedinem okamziku ke stanovenemu bobu kdekoli ve vesmiru stala za vsechna rizika. Vzdyt jeste nedavno bylo neco podobneho pouhou fantazii. Zdalo se, ze neexistuje zpusob, jak vyresit problem dolehajici jako prokleti na vsechny civilizace Velikeho Okruhu, ktere se dosud mohly vzajemne poznavat jen na obrazovkach Vnejsich Stanic.
Od te doby uplynulo tri sta let. Nejvzdalenejsi kosmicke svety jsou pro nas dnes na dosah ruky. V praxi ovsem netrva cesta jen pouhy okamzik. Musime pripocitat dobu potrebnou k proniknuti do nuloveho prostoru, i cas, ktery zaberou slozite vypocty pri urcovani bodu vystupu. A take priblizovaci manevr znamena zdrzeni, protoze hvezdolet musi uzit obycejnych anamezonovych motoru a subsvetelne rychlosti. Ale co znamenaji dva tri mesice prace ve srovnani s miliony svetelnych let, kterych by bylo zapotrebi, kdybychom musili prekonavat kosmicke vzdalenosti obvyklou spiralni cestou jako svetlo, kdybychom nemeli primocary paprskovy hvezdolet! Proti nemu i rozdil rychlosti mezi zelvou a normalnim hvezdoletem je pouhe nic!“
Jako na ilustraci ucitelovych slov, vnoril se vlak do dlouheho tunelu. Ve voze zaplalo opalove svetlo a odstinilo nepruhlednou tmu za oknem. A pak znenadani zazarila a otevrela se nedozirna planina, porostla stribrnou travou.
Siroko do stran zakrouzily vzdusne viry, zvednute prudkou jizdou vagonu. Jasne modry pruh v dalce oznacoval praveke terasovite hory, mezi nimiz smerem k Indickemu oceanu lezela nahorni plosina Revat. Byla docela blizko od stanice, a aby k ni dospeli, nepotrebovali mladi cestovatele nic vic nez vlastni nohy, dostatecne vytrenovane v chuzi i behu.
Vzdaleny hrbet se dal uhodnout jen podle odstinu oblohy a slunce chyliciho se k zapadu. Trava sekala poutniky do holych nohou a vyvolavala svedeni pokozky, vitr jim ovival zada suchym zarem. Stoupajici vzdusne proudy obklopily jako mihotava stena retez plochych kopcu. Kdyze vysplhali k prusmyku, mladi lide ztuhli prekvapenim.
Necekany les obrovitych sekvoji zakryval stred nahorni roviny. Ctyriatricet sirokych cest, podle poctu hlavnich vektoru Velikeho Okruhu, se rozebihalo z lesa ke svahum okolnich kopcu z hnedorudeho cedice, jejichz kolme steny byly pokryty basreliefy. Zaci je neprohlizeli a zamirili hlavni cestou z bileho kamene k lesu. Jen dva kulate sloupy z cerneho granitu oznacovaly vchod. Pod vysoko vztazenymi vetvemi sekvoji zeslabla oslepujici slunecni zare a ustal selest vetru. Neuprosna moc velikanskych kmenu nutila zaky zmirnit krok a snizit hlas, jako by vstoupili do tajemne rise, vzdalene od celeho sveta. Vymenovali si vzrusene a zvedave pohledy, cekali cosi neobycejneho.
Kdyz ale vstoupili na hlavni rovinu, pod drivejsi neuprosny zar oblohy, zdal se jim pomnik Temneho Plamene prilis prosty.
Model kosmicke lidi mel podobu polokruhovite kupole z temne zeleneho kovu a bal rozdelen sirokou primou trhlinou, jako roztaty kolosalnim mecem. Kolem zakladny pod kruhovym vybezkem byly rozestaveny sochy lidi. Podnozi pamatniku tvorila pevne stocena spirala ze svetleho, zrcadlove zariciho kovu, zapusteneho do cerneho kamene.
Pocet postav byl u kazde z oddelenych casti jiny. Na zapadni strane pet, na vychodni osm. Zaci rychle pochopili jasnou symboliku.
„To je smrt, ktera stoji mezi astronauty zahynulymi na Tormansu a temi, kdo se vratili na Zemi,“ zaseptala pobledla Ajoda.
Ucitel mlcky svesil hlavu.
KAPITOLA I
Planeta Tormans
„Pokusila jsem se ve svem referatu zduvodnit, proc pokladam expedici na Tormans za velmi dulezitou. Dovolte mi, abych se v zaveru zminila o tom, jak planeta dostala sve jmeno. Ve staroveku, jeste v ere Rozdeleneho Sveta, napsal Arthur Lindsay fantasticky roman o ceste na jednu z planet v souhvezdi Arktura. Byl to vlastne mytus o planete, na niz se soustredovaly vsechny hrichy lidstva. Jmenovala se Tormans, coz v tehdejsim jazyce znamenalo, Utrpeni’.
Kniha vzbudila obdiv svetove verejnosti, hlavne diky autorove nevycerpatelne fantazii. Pro nasi generaci to byla jen jedna z mnoha starovekych, davno zapomenutych pohadek.
Kdyz jsme ale pred, dvaasedmdesati lety — jak vsichni vite — dostali z Velikeho Okruhu zpravu o podivne planete rudeho slunce v souhvezdi Rysa, vzpomnel si historik Kin Ruch na praveky mytus a nazval novou planetu Tormans.“
Altovy hlas Fai Rodis zmlkl a v sale Rady Astronautiky zavladlo na okamzik uplne ticho. Pak se objevil na tribune hubeny muz se vzpurne trcici rysavou kstici. Cela Zeme ho dobre znala. Nejen jako primeho potomka znameniteho matematika Rena Boze, ktery div nezahynul pri pokusu se smerovanym zarenim, ale i jako teoretika pro navigaci paprskovych hvezdoletu. Lide, kteri videli pomnik Rena Boze, prohlasovali, ze Vel Cheg je svemu pradedovi velmi podobny.
„Vypocty jsou skonceny a neodporuji hypoteze, kterou tu vyslovila Fai Rodis. Pres kolosalni vzdalenost Tormansu je docela mozne, ze tri hvezdolety, ktere koncem epochy Rozdeleneho Sveta opustily Zemi, mohly k planete doletet.
Muzeme predpokladat, ze z oblasti zaporne gravitace se uprchlici propadli do nuloveho prostoru, a odtud,
