„Nuze,“ zakoncil Truchanov svou prednasku, „existenci pevniny nebo huste skupiny velkych ostrovu v teto casti arkticke oblasti musime povazovat za skoro nepochybnou a je jen treba je objevit a privtelit k Rusku. Dovedel jsem se,
ze kanadska vlada vystrojuje vypravu, jejimz ukolem je proniknout letos v lete do teto bile skvrny od vychodu. Dele nelze otalet, do teto oblasti musime proniknout z jihu a jihozapadu od Beringova prulivu, jinak posledni neprozkoumana cast Arktidy bude cele probadana a obsazena Anglicany.
Proto tedy jsem se rozhodl organisovat a vyslat tam vypravu a vybizim vas, abyste se ji zucastnili.
A nyni dovolte, abych vam oznamil sve nejblizsi plany. Lod typu „Fram“, ale zdokonalena na zaklade zkusenosti z poslednich plaveb, stavi se uz od podzimu. Co nevidet bude spustena na vodu a kapitan odjede, aby dohledl na jeji konecny vystroj. Na konci dubna ma byt lod podle smlouvy zcela hotova a k 1. kvetnu pripluje pro cleny vypravy do Vladivostoku. Pocatkem kvetna vyrazime a zamirime primo na Kamcatku, kde v Petropavlovsku vezmeme na palubu smecku taznych psu a jednoho nebo dva Kamcadaly, kteri dovedou ridit psi sprezeni. Kdyz se nam to nepodari na Kamcatce, muzeme si psy vzit na Cukotskem poloostrove v Beringove prulivu, kde budeme muset pristat, abychom nabrali zasobu susenych ryb pro psy a polarni vystroj pro lidi. Za Beringovym prulivem nezamirime na severozapad jako „Jeanetta“, ale na severovychod, primo k predpokladane zemi. Ovsem, ze se brzo setkame s ledy a budeme se mezi nimi probijet co mozno nejdale. Je vsak velmi pravdepodobne, ze na lodi k brehum teto zeme nedoplujeme a vysadime vypravu na sanich, ktera bude muset proniknout co nejhloubeji na sever. Bude opatrena zasobami na rok, kdyby snad musela prezimovat, kdyby se ji nepodarilo do podzimu se vratit anebo kdyby lod, ktera bude krizovat pri jiznim okraji zeme ci celistvych ledu, nemohla nabrat vypravu pred pocatkem zimni polarni noci. Na okraji zeme zanecha lod v urcitych vzdalenostech sklady potravin, aby si vyprava na sanich mohla doplnit zasoby i na druhy rok, kdyby se stalo nejake nestesti. Jestlize vsak se koncem dalsiho leta lod nevrati do nejakeho pristavu, ktery ma telegraficke spojeni s Evropou, bude na jare pristiho roku vypravena zachranna expedice, aby lod nasla a vzala na palubu vypravu na sanich.“
„Tak tedy,“ zakoncil Truchanov, „ackoli vyprava nechce dostihnout severni pol z nove strany, nybrz jen prozkoumat predpokladanou pevninu na sever od Beringova prulivu, prece je to ukol dost obtizny. V nejlepsim se vratime do vlasti letos pozde na podzim.
Mozna, ze predpokladanou zemi dokonce ani neuvidime. Pravdepodobnejsi vsak je, ze budeme muset prezimovat mezi ledy na lodi nebo na pevnine a vratit se o rok nebo o dva pozdeji. V nejhorsim muzeme zahynout — to musi mit kazdy z nas na zreteli a podle toho si zaridit sve zalezitosti.“
Po chvilce mlceni, kdy si kazdy z posluchacu mohl promyslit svuj nazor na celou tu vec, Truchanov dodal:
„Kdyby ted, kdyz jsem vysvetlil plan vypravy, povazoval nekdo z vas za nemozne zucastnit se ji, pak bych ho ovsem prosil, aby do pocatku kvetna nikomu nerikal o nasem planu, aby nas nemohli cizinci predejit.“
„Jestli se nemylim,“ poznamenal Kastanov, „kdyz jste se, Nikolaji Innokentevici, zminil o vyprave na sanich, rekl jste: „Vysadime ji na breh nebo na led.“ Cozpak vy sam se nezucastnite probadani nezname zeme?“
„Na nestesti ne, Petre Ivanovici. Pojedu s vami lodi a zustanu na ni, protoze temer nemohu chodit pesky. Vzdyt mam na jedne noze od kolena protezu; pri cestach po divokych Sajanskych horach jsem si ji tak nestastne zlamal, ze je ze mne invalida, ktery se nemuze pohybovat.“
„A kdo se vypravi s expedici na sanich?“
„Vsichni pritomni krome mne a kapitana a jeste jeden nebo dva Kamcadalove nebo Cukcove, tedy pet nebo sest lidi. Prozkoumani vsech risi prirody bude zajisteno a meteorolog se krome pozorovani atmosferickych jevu ujima i mereni zemepisnych delek a sirek. Ze ano, Ivane Andrejevici?“
„Naprosto spravne, jsem v tom zbehly,“ odpovedel Borovoj.
„Netrvam na tom, abyste ihned vyresili otazku, zda se vypravy zucastnite,“ pokracoval Truchanov. „At si kazdy sam muj navrh klidne promysli.“
„Do kdy se musime na pevno rozhodnout?“ zeptal se Papockin.
„Do tydne v tuhle dobu. Bohuzel vam nemohu dat na rozmyslenou delsi cas, protoze kdyby nekdo z vas odmitl, byl bych nucen hledat jineho odbornika — a koncem ledna se musim vratit na Sibir, abych si vsechno zaridil ve sve observatori. Vzdyt ji opoustim na hezkou dobu.“
Za tyden se ve stejnou hodinu sesli v Truchanovove pokoji vsichni krome kapitana, ktery uz odjel, aby prevzal lod. Zadny z vedcu se nezrekl ucasti ve vyprave, i pres nastavajici utrapy a nebezpeci prilis lakave. Truchanov byl nadsen a poznamenal, ze svornost a raznost v rozhodovani mezi ucastniky predem zarucuje uspech podniku. Znovu posoudili plan a kazdy ucastnik pricinoval poznamky ze sveho oboru, pokud jde o nutnou vedeckou a osobni vyzbroj.
Nazitri se vsichni rozjeli, aby se pripravili na vypravu a zaridili si sve soukrome veci.
3. NA DALEKOU CESTU
Dne 20. dubna vyjeli spolu z Moskvy sibirskym expresem profesor Kastanov, zoolog Papockin, meteorolog Borovoj a doktor Gromeko; smluvili se, ze se tu sejdou z ruznych koncu Ruska. Za dlouhych deset dni dorazili konecne na nadrazi ve Vladivostoku.
V hotelu, ktery jim byl predem oznamen, nasli uz nasi cestovatele Truchanova. Prijel sem pred tydnem, aby leccos nakoupil a prejal objednane zbozi. Nazitri, prvniho kvetna, privitalo vsech pet cestovatelu lod „Polarni hvezdu“, ktera zakotvila v pristavu. S kapitanskeho mustku se na ne smal kapitanuv oslehany oblicej.
Ve trech dnech nabrali uhli, strojni olej, potraviny, ruzne predmety vedeckeho vystroje a vlastni zavazadla clenu vypravy, kteri tretiho dne taky nastoupili na lod.
Rano 4. kvetna bylo vsechno hotovo, celni formality skonceny, posadka i cestujici na svych mistech.
„Polarni hvezda“ ladne rozkrajovala vlny zalivu Zlateho Rohu, v poledne objela Osli usi a zamirila kolem Ruskeho ostrova na vychod. Vsech pet clenu vypravy sledovalo s kapitanskeho mustku vzdalujici se mesto, ktere se jako amfitheatr rozlozilo na sopkach za zelenym zalivem. Kazdy z nich se sam sebe v duchu bezdeky ptal: „Uvidim nekdy zas tyhle brehy a vubec svou vlast?“ A kazdy trochu posmutnel. Ale cerstvy morsky vetrik a lehke pohupovani lodi, ktere zacalo, kdyz vyjeli ze zalivu, rychle zahnaly vzpominky na breh.
Ozval se gong, jenz zval k obedu, a cestovatele se naposledy podivali na tmavy pruh mileho brehu, ktery zustal vzadu. Pak sestoupili do klubovny.
Po obede vysli zase vsichni na palubu, aby se podivali na temny masiv ostrova Askoldu, na posledni kousek drahe zeme az ke Kamcatce. Kdyz „Polarni hvezda“ minula ostrov, obratila se na vychod; vitr se utisil a lod plavne brazdila blankytne vlny Japonskeho more, ktere se ted ztracelo na jihu a na vychode za obzor. Jenom na severu ve vzdalenosti asi patnacti ci dvaceti kilometru tahla se tmava cara ussurijskeho pobrezi. Pri zapadu slunce za mysem Povorotnym i tento obrys rychle zmizel z dohledu.
Lod se ostre obratila na severovychod.
„Do ktereho pristavu mirime?“
„Do zadneho, jestlize nas k tomu nedonuti silny vitr. Ale tlakomer stoji vysoko a do Kurilskych ostrovu to na bouri nevypada.“
„A tam?“
„Tam nam studene Ochotske more jiste zpusobi lecjakou neprijemnost. Tenhle odporny kout Ticheho oceanu skoro vzdycky da co proto lodim, ktere miri na Kamcatku. Kazdou chvilku tam byvaji nenadale vichrice, mlhy, dest nebo snih, zejmena na jare a na podzim. Ale aspon se tak pripravime na polarni podminky.“
Protoze more bylo klidne, vyspali se te noci vyborne a odpocinuli si po shonu a starostech cestovnich priprav. Nazitri vsak se Truchanovova predpoved vyplnila. Tlakomer prudce klesal, zacal dout pronikavy severozapadni vitr, nebe se zatahlo sedivymi mracny a spustil se drobny podzimni dest. V sirce mysu Trpelivosti obratila se „Polarni hvezda“ skoro na vychod, vplula do otevreneho Ochotskeho more a stale se vzdalovala od Sachalinu. Zacalo silne bocni kymaceni a cestovatele stravili velmi neklidnou noc.
Nazitri se pocasi nezlepsilo. Dest a snih se neustale stridaly. Tmave vlny s bilymi hrebeny peny rytmicky narazely na levy bok a zkrapely celou palubu. Cestovatele byli nuceni sedet v klubovne a kratit si cas hovorem. Papockin a Borovoj, kteri spatne snaseli kymaceni, neprichazeli ani k obedu, ani k veceri. Kapitan sestupoval se
