„Coz kdybychom ho pozvali, aby jel s nami? Je to zrejme energicky, silny a zkuseny clovek, ma prijemnou spolecenskou povahu a jiste nam pomuze, at se dostaneme do cehokoli.“
„Ano, a je take velmi vzdelany, prestoze ma za sebou tezky zivot v divokych a malo obydlenych mistech,“ poznamenal Kastanov.
„Umi eskymacky, a to se nam muze hodit na one pevnine, ktera, jestlize je obydlena, tedy jiste Eskymaky,“ dodal Gromeko.
„Snad mu tedy skutecne nabidnu s vasim spolecnym souhlasem, aby se zucastnil nasi vypravy,“ skoncil besedu Truchanov, „anebo, pockam nekolik dni, stejne nema kam jit, az ho pozname bliz.“
Nazitri rano zahnula „Polarni hvezda“ na Maksejevovu prosbu ze sveho kursu do usti velkeho zalivu sv. Vavrince, na jehoz severnim brehu bylo Maksejevovo naleziste zlata. Chtel si s sebou vzit svuj skromny majetek a krome toho navrhl Truchanovovi, aby rozebrali a odvezli s sebou jeho malou chatu, ktera se mohla vyprave hodit pri prezimovani na objevene zemi. Domek s pristavenou spizirnou byl slozen z peclive sesazenych dilcu, a tak mohl byt za nekolik hodin rozebran a nalozen na lod. „Polarni hvezda“ prirazila k brehu a vsechna posadka i s cestovateli se dala do prace. K polednimu byl uz domek nalozen na palubu a lod pokracovala v ceste na sever.
6. HLEDANI NEZNAME ZEME
Pozde vecer, kdy se slunce, ktere uz nezapadalo, valilo jako ruda koule na severnim obzoru, vyplula „Polarni hvezda“ z Beringova prulivu do Ledoveho more.
V dalce na zapade byl v dohledu severovychodni konec Asie — Deznevuv mys. Na jeho prikrych srazech se rude skvela pocetna snehova pole, ozarena sluncem. Cestovatele poslali posledni pozdrav nehostinnemu a bezlidnemu brehu, ktery vsak byl prece jen casti jejich vlasti.
Na vychode bylo mozno v lehke mlze rozeznat Mys prince Waleskeho, ktery uz zustal za nimi. More vpredu bylo skoro bez ledu. Posledni dobou valy jizni vetry, ktere zaroven s teplym proudem podle americkeho brehu prulivu zahnaly vetsinu ledu na sever — to byla pro dalsi plavbu velmi prizniva okolnost.
Kdyz nazitri rano vystoupili nasi cestovatele na palubu, na zapade uz nebylo zemi videt. Na vychode byla pevnina na dohled — byly to brehy Aljasky se skalnatymi mysy Lisburne a Nadeje, ktere ze severu ohranicovaly Kotzebuuv zaliv.
Val priznivy vitr. „Polarni hvezda“ napjala plachty a nesla se po vlnach jako ohromny racek. Obcas pripluli k ledovym polim a nevelkym ledovcum, ktere se lehce pohupovaly a pomalu, jak je hnal vitr, pluly na severovychod.
Kdyz se brehy Aljasky zacaly na obzoru ztracet, zvolal Maksejev, ktery stal u zabradli spolu s ostatnimi cestujicimi:
„Sbohem, byvale Rusko, klenote darovany Americanum!“
„Jak to?“ uzasl Borovoj. „Pokud se pamatuji, nase vlada tuhle smutnou zemi Spojenym statum prodala.“
„Ano, prodala — za sedm milionu dolaru! A vite, kolik uz Yankeeove z tehle smutne zeme ziskali?“
„No, asi tak stejne nebo mozna dvakrat tolik.“
„Naramne se mylite! Jenom zlata vyvezli z Aljasky asi za dve ste milionu dolaru. A krome zlata, ktere jeste neni z uplna vytezeno, je tam stribro, med, olovo a kamenne uhli, ktere se zacina dobyvat. Pak kozisiny a velke lesy na Yukonu. Staveji tam zeleznici, po Yukonu jezdi parniky.“
„Nu, nemame ceho litovat,“ poznamenal Truchanov. „U nas by i Aljaska zustala v prave takovem prapuvodnim stavu jako Cukotka, kde je taky zlato, uhli i kozisiny, a take z toho vseho neni zadny uzitek.“
„Vseho do casu,“ namitl Kastanov, „svobodny rozvoj Ruska je uplne zardousen samoderzavim. Ale az se zmeni vlada, treba i my zacneme velkoryse pracovat; a pak by se nam Aljaska velmi hodila. Kdybychom meli Aljasku a Cukotku, veleli bychom celemu severu Ticheho oceanu a ani jeden americky lupic by se sem neodvazil proniknout; ale ted se povazuji za pany v Beringove i v Ledovem mori.“
„A dokonce i na Cukotce!“ horce dodal Maksejev. „Zasobuji Cukce zbozim a smenuji s nimi laciny lih za drahe kozisiny, mrozi kly a kuze.“
Nazitri nebylo zemi videt a „Polarni hvezda“ plula zmensenou rychlosti po mori, ktere se zdalo bezbrehe, prestoze se na vsech stranach belaly ledy. Vpredu na obzoru se zvedala husta mlha. Vitr zeslabl, obcas vydatne snezilo, a tu se obzor rychle zuzoval a lod zpomalovala chod; teplota vzduchu byla jen +0,5°. Kolem poledne vykouklo slunce, a tak mohli zmerit zemepisnou sirku: byli na 70°3?. „Polarni hvezda“ v priznivem vetru a na temer volnem mori urazila tedy za sestatricet hodin tretinu vzdalenosti mezi vyjezdem z Beringova prulivu a brehem predpokladane zeme.
Tyto priznive podminky trvaly i dalsi dva dny a cestovatele se dostali az na siri 73°39?. Ale k veceru ctvrteho dne plavby po Beaufortove mori ledove kry rychle zhoustly a lod se uz musela pomalu propletat v uzkych mezerach mezi ledovymi poli.
Celou cestu nepotkali jedinke plavidlo; bylo zrejme jeste prilis casne na lov velryb. Kdyz se to vysvetlilo, rekl Truchanov Maksejevovi:
„Jak vidite, Jakove Grigorjevici, velrybare jsme nepotkali a chtej nechtej musite zustat na „Polarni hvezde“ jako muj host. Anebo snad date prednost ucasti ve vyprave, najdemeli onu predpokladanou zemi?“
„Vase spolecnost je mi velmi prijemna,“ prohlasil Maksejev, „ale necinne sedet pul roku nebo rok na lodi mezi ledy bude pro mne zle. Vypravy se vsak zucastnim s velikou radosti a myslim, ze i ja v ni budu aspon trochu platny. Dovedu jezdit na lyzich, o psi sprezeni se budu starat spolu s Igolkinem. Mohu taky varit, vest denik, pomahat profesorovi Kastanovovi v geologickych vyzkumech. Jako dulni inzenyr mam o geologii jakys takys pojem.“
„Pak tedy mam za to, ze je tato otazka vyresena a jsem velmi rad, ze se nase vyprava zvetsuje o jednoho energickeho a zkuseneho muze,“ odpovedel Truchanov.
Velmi rychle se pak dohodli o podminkach, za nichz se Maksejev zucastni vypravy, a on vecer ukazal Kastanovovi sbirku rud z Aljasky a Cukotky, kterou si vzal z naleziste.
Profesor si ji s velikym zajmem prohledl a presvedcil se o Maksejevove dukladnem vzdelani; mohl se z neho stat vyborny spolupracovnik.
V noci musili zustat stat nekolik hodin na miste. Za uplneho bezvetri zhoustla mlha tak, ze nebylo videt na deset kroku, jako by vsechno utonulo v ridkem mlece. „Polarni hvezda“ se zastavila u velkeho ledoveho pole a vsichni krome straznych klidne spali.
Rano se za mirneho severniho vetru zacala mlha pomalu rozplyvat a vlnit. Pripravovali se, ze budou pokracovat v plavbe. Vitr brzo zesilil, mlha — unasena na jih — poznenahlu se rozplynula, ledova pole zacala, praskat a dala se rovnez do pohybu.
Vpredu se ukazal pomerne volny pruchod a „Polarni hvezda“, pohanena parnim strojem, zamirila opet na severovychod, ale jen pomalu, aby se nesrazila s ledovci a aby se mohla rychle obratit napravo ci vlevo nebo zastavit.
Cely vecer az do pulnoci pluli kupredu stridavou rychlosti. Ale pak se slunce, jez svitilo, byt i s prestavkami, uz od poledne, schovalo na severnim obzoru v mlzne zaclone, ktera se brzo privalila i na „Polarni hvezdu“. Tato noc nebyla tak klidna jako noc minula; val lehky severni vitr, ledova pole se pohybovala, narazela na sebe, praskala a lamala se. Valici se mlha branila na ceste v rozhledu, vetsinou museli stat na miste a byt ustavicne na strazi, aby je velke kry nesevrely.
Rano severak zesilil, mlha se rozplynula, ale zato kry se daly do silneho pohybu a den uplynul ve velikem napeti. Kapitan musel vynalozit vsechny sve zkusenosti, aby se probijel pomalu vpred. Propletal se mezi poli, couval, otacel se hned napravo, hned nalevo, Namornici s dlouhymi lodnimi haky stali u obou boku a odpichovali lod od ker, ktere se na ni tlacily. Na stesti okraje ledovych poli byly uz znacne rozlamany, ledovce se tu vubec neobjevily a jen obcas znamenaly vaznejsi nebezpeci valy ledove triste, navrsene misty na ledovych polich.
V noci museli bojovat s ledy vsichni cestujici, aby se namornici mohli vystridat pri odpocinku. Mlha nebyla, val dosti cerstvy severak a lod plula kupredu. Rano si vsimli hejna jakychsi ptaku, leticich na sever, a dvou medvedu, kteri se prochazeli po velkem ledovem poli asi kilometr od lodi.
To byly znamky, ze zeme je uz blizko.
Kdyz kolem poledne urcovali sirku, zjistili, ze jsou na 75°12? 2“. Tak tedy pres ledove prekazky pronikla „Polarni hvezda“ za tri dny o 1°33? dale na sever.
Kdyz kapitan vyznacil na mape kurs lodi, Truchanov se obratil k clenum vypravy, kteri obklopovali stul:
