posmourno a z jihu, zahanena vetrem, priletala husta mracna, z nichz se obcas sypal snih a jez zastirala rozhled. Lide a psi si pomalu zvykli na pochod. Prvni sel Borovoj a zkousel holi snih, aby vcas odhalil vsechny trhliny, a pozoroval kompas, aby postupovali spravnym smerem. Maksejev, Papockin a Igolkin kraceli kazdy vedle svych sani a ridili psy. Gromeko sel kousek stranou, ale tak blizko, aby pomohl tem sanim, ktere by se opozdovaly. Kastanov uzaviral pruvod — mel take v rukou kompas a mapoval cestu. Vzadu na poslednich sanich byl pripevnen dalkomer — lehke kolo, spojene s pocitadlem, jez vyznacovalo ujetou vzdalenost; proto bylo nutno tyto sane zvlast peclive hlidat, aby se neposkodily.
Vsichni cestovatele byli obleceni do stejnych polarnich obleku. Kazdy mel cukotskou kuchljanku — to je kozisinova halena se srsti dovnitr a s kapuci na hlavu. Pro velke zimy byly na sanich jeste dalsi kuchljanky, ktere bylo mozno obleci pres prvni, ale zase srsti ven; ted, protoze bylo leto, stacila jedna, a i tu museli v desti nahradit vlnenou pletenou kazajkou, protoze obleky ze sobi kozisiny se nesmeji zmacet. Na nohou meli stejne kozisinove kalhoty, taky srsti dovnitr, a mekke kozisinove torbasy — vysoke boty ze sobi kozisiny. Kdyby bylo zvlast teplo, mohli si misto kozisinoveho obleku vzit vlneny, ktery meli v zasobe.
Vsichni jeli na lyzich, s holemi v rukou. Rovina byla pokryta radami zledovatelych zaveji — byly to vymoly a pahrbky, ktere vznikly za zimnich vanic a jen trochu zmekly oblevou. Ztezovaly jizdu vic nez trhliny, kterych nebylo prilis mnoho. Maksejev bavil vsechny tim, jak rozmlouval se psy u svych sani. Psy charakteristicky pojmenoval: celnimu, velkemu cernemu, rikal „General“. Na noc si vystaveli lehkou jurtu s pevnou kostrou z bambusu, nastlali si v ni jeden vedle druheho spaci pytle, doprostred postavili lihova kaminka k vareni, na horni tramec zavesili kahan. Psy privazali k sanim kolem jurty. Navecer druheho dne, kdyz urazili petapadesat kilometru od pobrezi, zridili prvni skladiste zasob pro zpatecni cestu a oznacili je pyramidou ze snehovych hrud s rudou vlajkou na vrcholku.
Tretiho dne bylo stoupani po snehove plani znatelnejsi a objevilo se vic trhlin, ktere je zdrzovaly v ceste — musili jit opatrneji, prohmatavat snih, aby se nepropadli jeho tenkou vrstvou, ktera trhlinu prekryvala. Vecer zpozorovali znamky toho, ze se co nevidet raz krajiny zmeni.
Na severu se mraky trhaly, jak je rozhanel vitr, a mezi sedivymi cary a hustymi mracny se hned zjevovaly, hned zas mizely pomerne vysoke hory, ktere se tahly v dlouhem retezu po celem obzoru. Na celistvem snehobilem pozadi tech hor se cernaly skalnate srazy. Slunce, jez nezapadalo, valilo se tesne nad hrebenem hrbetu, matne zarilo skrze zaclonu oblak a barvilo je do ruda. Snehova planina vpredu se pokryla namodralymi, nafialovelymi a naruzovelymi skvrnami a pruhy, jak se svetlo odrazelo od oblohy. Pohled na snehovou pustinu a tajemny hrbet, ktery ted lide spatrili po prve, byl skutecne ohromujici.
Vystup na tento hrbet — nazvali ho Rusky — trval pro znacne trhliny v ledu tri dny; cesta vedla jednou z pricnych dolin mezi skalnatymi srazy.
Ledovcovy proud, totiz ledovec, ktery stekal udolim jizniho svahu hrbetu, byl siroky asi kilometr. S obou stran byl obrouben pomerne prikrymi tmavymi skalnatymi srazy, ktere vystridaly povlovnejsi, vysoko zavate svahy. Na prikrych srazech byla ssut z velkych i drobnych ulomku cedice a tu a tam v chranenych mistech byly na nich miniaturni loucky s polarnim rostlinstvem. Kastanov cestou zkoumal utesy a Gromeko sbiral rostliny. Papockin se v podstate nemel cim zamestnat — za cely den nashromazdil jen nekolik exemplaru hmyzu, polomrtvych na snehu nebo zivych na louckach.
Husta mracna, zastirajici nebe, plula tak nizko, ze div nenarazela o hlavy cestovatelu, kteri jako by jeli sirokou, ale velmi nizkou chodbou s bilou popraskanou podlahou, cernymi stenami a sedivym stropem. Vsude, kde spad doliny byl prikrejsi, menil se rovny nebo zvlneny povrch ledu v ledopad, rozruseny spoustou trhlin. Casto to byl jen chaos ledovych ker, pres ktere museli sane pretahovat; lide i psi byli vysileni a za den urazili po takove ceste pouze deset kilometru. Pocasi bylo stale posmourne. Jizni vitr unasel nizka mracna, ktera skryvala hrebeny skal. Cerne skalnate srazy vroubily nerovny povrch ledovce, po nemz se sane pohybovaly s velkymi obtizemi. Na nejhorsich mistech je museli vykladat a naklad prenaset v naruci. Tretiho dne k veceru konecne vystoupili do sedla ve vysce temer pul druheho tisice metru nad morem. Byla to zasnezena rovina. Pocasi se nezmenilo, hreben hrbetu byl vsecek zakryt sedivymi mracny, ktera se hnala na sever, a vyprava postupovala neustale slabou mlhou, v niz se okoli ztracelo uz sto kroku od pozorovatele.
Vsichni byli proto velmi rozmrzeni. Vzdyt za dobreho pocasi by byl s vrcholku hrbetu velmi dobry rozhled a byli by si tak mohli nacrtnout mapu znacne casti Nansenovy zeme.
V prusmyku zridili druhe skladiste a nechali v nem sbirky, jez geolog shromazdil na utesech jizniho svahu. Zoologova korist za cely ten cas byla jen kuze a lebka tura pizmoveho. Nevelke stado jich potkala vyprava pred prusmykem.
9. SVAH BEZ KONCE
Severni svah hrbetu mel naprosto jiny charakter. Byla to nekonecna snehova plan, ktera se mirne sklanela k severu. Psi snadno tahli sane dolu po svahu. Ale pocasi se zhorsilo: uporny jizni vitr hnal huste mraky, ktere se valily skoro na snehu a uplne zastiraly rozhled; kazdou chvili se rozpoutala vanice. Jen proto, ze cestovatelum val vitr do zad a mraz nepresahoval 10–15°, mohli pokracovat ve sve ceste bez zvlastnich obtizi. Trhliny byly dost caste, ale vsechny byly uzke, a tak je snadno prechazeli. Jenom vanice je nutila postupovat velmi opatrne, protoze cerstvy snih tyto pasti casto docela schovaval. Na sklonku dne se vanice rozzurila tak, ze jurtu postavili jen s velikym vypetim sil.
Nazitri rano byla jurta zavata az po strechu. Borovoj, ktery vstal driv nez ostatni, aby stacil provest meteorologicka pozorovani, vrazil hlavou do zaveje, sotva otevrel dvere. Museli se prokopat. Kdyz vylezli ven, uvideli, ze vsechny sane i psi zmizeli — kolem jurty se vrsily jen velke zaveje. Ale nebylo tezke se dovtipit, ze veci i zvirata jsou proste zasypany snehem, protoze na kradez a na utek psu v tehle snehove pustine bylo zbytecne i jen pomyslit. Vsichni je tedy museli vykopavat. Kdyz psi uslyseli lidske hlasy, zacali se zpod zaveji vyhrabavat sami, aby dostali drive ranni krmeni. Byl to zajimavy pohled, jak se hned tady, hned tam zacina zdvihat zavej a z ni se nakonec s radostnym knucenim vyhrabava cerna, bila nebo strakata hunata hlava.
Na nekonecne plani lezel cerstvy snih v tenke vrstve — nebyla silnejsi nez pul metru — a nasypal se do zaveji jen kolem prekazek: kolem jurty, sani a psu. Protoze snezilo za silneho vetru, nebyl povrch snehu dost pevny, a ackoli se lyzari prilis neborili, sane a psi vazli. Museli je casto stridat, protoze predni sane, ktere ostatnim razily cestu, mely nejtezsi praci a psi, kteri je tahli, brzo se unavili. Toto stridani a mekky snih branily v rychlem postupu. A tak i kdyz vitr zeslabl a vanice ustala, i kdyz cesta vedla s kopce po stejnomernem svahu a trhliny byly docela zavaty snehem, urazili za den jen dvaadvacet kilometru a zastavili se asi petapadesat kilometru od prusmyku. Tady zridili treti skladiste.
V noci se vanice znovu rozpoutala s drivejsi prudkosti a rano se musili zase prokopavat. Zaveje vsak byly melci. Ted uz bylo cerstveho snehu na plani dobry metr. Postupovali mnohem obtizneji. Kdyz za den urazili vseho vsudy patnact kilometru, byli vsichni tak unaveni, ze se zastavili na nocleh driv nez jindy. Krajina i pocasi si zachovavaly svou sklicujici jednotvarnost.
Vecer vanice ustala a skrze mraky, ktere se jako driv valely skoro po povrchu nekonecne zasnezene plane, vykouklo obcas slunce, jez viselo nizko nad obzorem. Obraz, ktery pozorovatelum vyvstal pred ocima, byl naprosto fantasticky: snehobila plan; chomace a cary sedych mracen, ktere se po ni rychle plazi a neustale meni tvar; sloupy drobnych vlocek viri v slunci; hned tu, hned tam v belosede, matne sunouci se mlze jasne ruzove odrazy pronikajicich slunecnich paprsku; slunce se hned objevi jako ruda koule, hned zmizi za sedivou clonou. Po veceri se nasi cestovatele dlouho obdivovali tomu obrazu, az je unava zahnala do jurty a do spacich pytlu.
Tretiho dne sestupu tlakomery ukazaly, ze krajina je uz na urovni morske hladiny, ale plan se stale jeste svazovala na sever.
Kdyz Borovoj zaznamenal stav tlakomeru a oznamil to svym druhum, Maksejev zvolal:
„Co to? Uz jsme sjeli s Ruskeho hrbetu a neprisli jsme na jedinkou ledovcovou reku, na jedinkou trhlinu!“
„Daleko prekvapivejsi je,“ poznamenal Kastanov, „ze tu ma byt morsky breh, a tedy i konec ohromneho ledoveho pole, ktere se svazuje po severnim srazu tohoto hrbetu a podle naseho mereni je dlouhe sedmdesat kilometru. Tady, podle toho, co zname o okraji antarkticke pevniny, ma byt vysoky sraz, ledova stena vysoka sto nebo dve ste metru, a u jejiho upati sire more anebo aspon plane ker a mezi nimi jednotlive ledovce. Vzdyt tenhle
