osmahla barva obliceje, plosky nos a ridke cerne knirky na prvni pohled prozrazovaly mongolsky puvod. S usmevem se dival na cestovatele.
„To je novy clen nasi vypravy, Ilja Stepanovic Igolkin, velitel triceti psu a kajur vedoucich sani. Nauci nas zachazet s temihle nepokojnymi zviraty,“ pravil Truchanov a podaval kajurovi ruku.
„Nasi pejsci jsou naramne klidni, pane nacelniku,“ namitl Igolkin. „Uz se ztisili. Vzdyt z vlasti nikdo neodjizdi rad, a proto tak vyli.“ Kdyz Igolkin odesel ke psum, Truchanov o nem vykladal svym druhum. Igolkin pochazel ze Zabajkali z rodiny burjatskych kozaku z jakesi stanice na hranicich Mongolska. Bojoval ve valce s Japonci a pak zustal ve Vladivostoku. Na Kamcatku ho zavezla vedecka vyprava a jemu se zalibila zeme dymajicich sopek, jeji volnost, spousta ryb a lov na medvedy. Nasel tu druhou vlast, rychle se prizpusobil sveraznym zvyklostem tamniho zivota a stal se z neho obratny kajur, znamy po celem Petropavlovsku, a pruvodce lovcu. K ucasti v Truchanovove vyprave ho zlakala vysoka odmena, kterou dostal rok predem a ktera mu pomohla, aby si postavil dum, opatril dobytek a rybarske nacini.
„Polarni hvezda“ za hodinu potom, co zdvihla kotvy, veplouvala uz do brany Avacinskeho zalivu, ktera je pres pet kilometru dlouha. Napravo u vjezdu proti svislym skalam Babuskinova mysu vycnivala z more ohromna kupa cerneho Babuskinova utesu, asi sto metru vysoka, s plochym vrcholkem, velmi vhodna pro hnizdeni morskych ptaku.
Stovky racku, kormoranu a jineho ptactva, vyplaseny hlukem stroje, zacaly krouzit kolem utesu a naplnovaly vzduch pronikavym krikem.
Kdyz „Polarni hvezda“ objela mys Dalnyj s majakem, ostre zahnula na severovychod, zamirila podel vychodniho brehu Kamcatky a poznenahlu se od neho vzdalovala.
Dva dny nebylo co pozorovat. Mimo to foukal studeny severozapadni vitr, ktery prinasel hned dest, hned kroupy nebo snih. More bylo neklidne a teple kajuty byly vabivejsi nez mokra paluba.
Nakonec se vitr utisil, ale zato se objevily plovouci kry a nastaly mlhy. Dva dny pluli pomalu, aby nenarazili na ledove pole. Kdyz se vyjasnilo, objevil se vpravo breh skalnateho ostrova Sv. Vavrince a nalevo Cukotsky mys. Na zapad odtud na brehu hlubokeho zalivu Prozretelnosti lezela obchodni osada; tam bylo pro vypravu slozeno uhli, ktere sem predem privezla najata lod. „Polarni hvezda“ zakotvila a zacali nakladat. Po tydnu plavby vsichni spechali na breh. Ale na pobreznich skalach nebylo misto k prochazkam; na svazich jeste lezel snih a jen nevelka plosina kolem osady byla beze snehu.
5. BERINGUV PRULIV
Kdyz za dva dny nalozila „Polarni hvezda“ uhli, objela Cukotsky mys a vplula do Beringova prulivu. Drzela se bliz k asijske pevnine. Nizke hory tam prudce spadaly k morskemu brehu nebo se povlovne svazovaly k sirokym udolim, tahnoucim se do nitra teto smutne zeme. Ac byl konec kvetna, bylo jeste vsude videt rozlehla snehova pole a jen na prikrych jiznich a jihozapadnich horskych svazich snih roztal docela a uz se tam zelenala mlada trava nebo cerstve listecky na nizkych plazivych kerich polarni jivy a brizy.
Po zelenych vlnach prulivu se casto stlala mlha a zastirala dalku. Nebe bylo neustale zatazeno nizkymi olovenymi mracny, ktera palubu hned zalila destem nebo zasypala snehem. Z mracen obcas vykouklo slunce, jez ostre svitilo, ale nehralo. A ve slunecnich paprscich ztracely nehostinne brehy nejzazsiho severovychodu Asie svuj bezutesny charakter.
Kdyz se mlha rozplyvala nebo byla roztrhana poryvy vetru, ktery ceril zelene vlny do bilych pen, bylo mozno na vychode rozeznat slabounce modravy rovny americky breh. Stale casteji potkavali kry, nikoli vsak v celistvych spoustach, ale v nevelkych polich nebo jako krasne ledovce, jejichz fantasticke obrysy uvadely v nadseni cestovatele, kteri jeste nebyli v severnich morich.
Nez se priblizilo vetsi ledove pole, zvestoval to obycejne mlzny pruh. Tak se kapitan lodi mohl vzdycky pripravit na setkani a uhnout sem nebo tam, aby se s krami nesrazil. Priplout bliz k ledovci bylo pro lod nebezpecne, protoze tyto ledove hory, ktere proud unasi k jihu, na ponorene casti postupne roztavaji. Omyva je totiz voda, ktera ma teplotu ponekud nad nulou. A nakonec jejich vrchni cast neni dost vyvazena a hora se z nepatrne priciny — staci treba naraz vetru, vystrel, ba dokonce i hlasity vykrik — znenadani prevali a muze potopit lod, ktera se odvazila priplout prilis blizko.
Zdalo se, ze na brezich je mrtvo: nebylo tam videt ani kour, ani lidske postavy nebo zvirata. Proto se nasi cestovatele, stojici na palube, velmi podivili, kdyz z nevelkeho zalivu, ktery se nenadale objevil za skalnatym mysem, rychle vyplul clun s veslarem, jenz horlive padloval a krizoval trat „Polarni hvezde“. Kdyz vsak si vsiml, ze ho lod predhani, zacal kricet a mavat satkem.
Kapitan dal znameni, aby zpomalili chod, a zakricel do hlasne trouby, at clun pluje k parniku. Kdyz se clun priblizil, videli, ze je to cukotsky kajak. Kapitan si myslil, ze to nejaky Cukca zastavil lod, aby si vyzebral lih nebo tabak, a uz chtel kriknout „Plnym chodem vpred!“, ale vtom veslar, ktery byl uz docela blizko, zavolal:
„Proboha, vezmete me na palubu!“
Zastavili stroj a kajak prirazil k boku; spustili schudky. Neznamy rychle vylezl na palubu, smekl kozisinovou cepici s klapkami pres usi, obratil se k clenum vypravy a rekl radostne:
„Dekuji vam, ted jsem zachranen!“
Byl to urostly ramenaty muz s opalenym oblicejem, svetlemodryma ocima a vlnitym plavym plnovousem. Vitr mu cuchal nazrzle vlasy, jiste uz davno nestrihane. Byl oblecen po cukotsku a v leve ruce drzel nevelky, avsak zrejme velmi tezky kozeny pytlik.
Truchanov k nemu pristoupil, podal mu ruku a rekl:
„Vy jste zrejme ztroskotal?“
Kdyz neznamy uslysel rustinu, cely se rozzaril. Rychle pohledl na vsechny cleny vypravy, postavil si pytlik na palubu a zacal vsem po rade tisknout ruce. Kvapne pri tom hovoril rusky:
„To jsem rad, ze jsme krajane! Vzdyt ja jsem Rus, Jakov Maksejev z Jekaterinburgu. Tohle je ale stesti! Potkal jsem lod a dostal jsem se k Rusum! Na cukotskem brehu jsem objevil naleziste zlata. Jidlo mi doslo a chtej nechtej jsem musel odejit. Uz druhy den pluji na jih a doufam, ze se dostanu do obydlenych kraju. Prosim vas, dejte mi najist, dva dny uz se zivim jen morskymi skeblemi.“
Truchanov v doprovodu ostatnich cestovatelu odvedl noveho cestujiciho do klubovny. Tam mu nabidli studene maso a caj, aby se trochu posilil, nez bude podavan obed, ktery jeste neni hotov. Maksejev hltave jedl a pritom vypravoval o svych dobrodruzstvich:
„Jsem dulni inzenyr a v poslednich letech jsem pracoval na zlatych nalezistich na Sibiri a na Dalnem Vychode. Jsem vrtkava povaha, rad cestuji, rad poznavam nove kraje, a kdyz jsem loni slysel od zdejsich lidi, ze pry je na Cukotce zlato, tak jsem se rozhodl, ze se sem vypravim a budu je tu hledat. Mamli byt uprimny, netahlo me sem ani tak zlato, jako spise prani poznat tenhle vzdaleny, malo znamy kraj.
Doprovazeli me dva domorodci, kteri se nabidli, ze se mnou budou v parte, a tak jsme se vydali na cestu. Stastne jsem vystoupil na Cukotskem brehu, kde se mi brzo podarilo najit bohaty zlatonosny pisek a naryzovat spoustu zlata. Protoze jsme nemeli dost jidla a chtel jsem tam jeste nejakou dobu zustat, poslal jsem sve spolecniky do nejblizsi cukotske osady pro jidlo. Ale jeste se nevratili, ackoli je to dele nez mesic, co odesli.“
Kdyz Maksejev dovypravel, Truchanov mu vysvetlil, ze „Polarni hvezda“ neni obchodni lod. Protoze spechaji na sever, nemohou ho dovezt do nejakeho pristavu.
„Muzeme vas jen vysadit na lod, kterou potkame.“
„Ale kdyz nejste obchodni lod, co tedy delate, kam plujete?“
„Nase lod veze ruskou polarni vypravu, jejiz cleny pred sebou vidite, a smeruje do Beaufortova more.“
„Nu coz, tak to tedy budu zrejme muset plout nejakou dobu s vami, jestli me nebudete chtit vysadit jako Robinsona na neobydlenem ostrove,“ zasmal se Maksejev. „Ale vypravoval jsem vam, ze nemam nic nez to, co mam na sobe: ani pradlo, ani slusne saty, nic nez tenhle zatraceny kov, kterym vam budu moci aspon zaplatit.“
„O tom vubec nemluvte,“ prerusil ho Truchanov. „Pomohli jsme krajanovi z nesnazi a mame z toho velikou radost. Pradla i satstva mame dost, jste skoro stejne velky jako ja.“
Maksejevovi pridelili prazdnou kajutu, kde se mohl umyt, prevleknout a ulozit si zlato. Vecer byl v klubovne uz cely zmeneny a bavil cestovatele vypravenim o svych dobrodruzstvich. Na vsechny zapusobil velmi prijemnym dojmem, a kdyz odesel spat, Truchanov se obratil na cleny vypravy s otazkou:
