sveho stanoviste na mustku vzdy jen na kratickou chvilku. Na stesti vichrice nebyla silna a pres noc dokonce zeslabla. Rano vyvstala vpredu tmava kupa ostrova Paramusiru, nejvetsiho v severni casti Kuril. Napravo bylo videt drobne ostrovy Makanrusi a Onekotan se sopkou Toorusyr, z ktere vystupoval husty sloup dymu. Vitr ustal, kour stoupal primo vzhuru a rozplyval se v hornich vrstvach atmosfery do sediveho oblaku, sotva patrneho na posmournem nebi. Nekolik mil na jih — podoben obrovskemu sloupu — cnel kolmo z vody utes Avossi jako ohromny prst, jenz hrozi lodi. Bily pruh priboje ostre oddeloval jeho upati od morske hladiny, ktera se v sedivem svetle zdala olivove zelena.
„Jak jsou tyhle ostrovy nevlidne!“ zvolal Papockin, jenz vysel na palubu, kdyz slysel, ze je videt zemi. „Cerne a zarudle zamracene skaly a plazive krovi.“
„A neustale mlhy. V lete deste, v zime vanice,“ dodal Truchanov. „A prece jen tu ziji lide.“
„Kurilske ostrovy jsou veskrze sopecneho puvodu,“ vysvetlil Kastanov. „Je na nich triadvacet sopek, sestnact z nich je ustavicne nebo obcas v cinnosti. Tento retez, ktery spojuje Kamcatku s Japonskem, tahne se po zapadnim okraji velke propadliny morskeho dna, podle propasti Tuscarory, a ta dosahuje hloubky deviti a pul tisice metru. Linie velkych zlomu v zemske kure jsou obvykle doprovazeny sopkami a casta zemetreseni, k nimz tu dochaziva, svedci o tom, ze pohyby v zemske kure jeste pokracuji a rovnovaha ze se porusuje.“
4. ZEME DYMAJICICH SOPEK
Vitr, jenz jim val do zad, dovolil po poledni napnout vsechny plachty a „Polarni hvezda“ plula dvojnasobnou rychlosti ke Kamcatce, kterou uz bylo videt na obzoru. Lod brzo dorazila na uroven mysu Lopatky a pak se pred ocima cestovatelu najezil retez sopek. Nektere byly kuzelovite, jine s tupym vrcholem, spojene navzajem rovnymi hrebeny nevysokych hrbetu. Snih, ktery pokryval stihle kuzele sopek a hreben spojovaciho hrbetu, belal se jasne na tmavem pozadi nebe. Mesicna noc dovolila bezpecne vplout do uzkeho hrdla Avacinskeho zalivu. „Polarni hvezda“ stahla plachty, pomalu proplula mezi vysokymi skalami brany a octla se v rozlehlem zalivu, na jehoz brezich nesvedcilo ani jedine svetylko o pritomnosti lidi. Bylo uz po pulnoci a male mestecko Petropavlovsk davno spalo. Klidne vody zalivu se stribrily v jasnem svitu mesice a daleko na severu se zdvihal stihly kuzel Avacinske sopky, podobny bilemu prizraku na tmavem pozadi oblohy. Ve vzduchu bylo citit slaby mrazik. Zdalo se, ze Kamcatka je jeste pohrouzena do zimniho spanku.
Lod za hodinu zakotvila asi sto kroku od brehu u spiciho mestecka. Rachot retezu vzbudil psy a nocni ticho bylo roztristeno stekotem a vytim, ktereho si vsak nikdo z obyvatel mesta nevsimal. Tenhle koncert se opakoval casto, zrejme to byl obvykly zjev.
Rano byli cestovatele probuzeni shonem a zmatkem na palube. Nakladali uhli, pitnou vodu, zasoby. Vsichni spechali nahoru. Jasne slunce uz vystoupilo vysoko nad hory a mesto ozivlo.
Po dlouhe plavbe chteli vsichni ucitit pod nohama pevnou zemi; proto narychlo posnidali, a aby se dostali na breh, nasedli do lodky, ktera plula pro zasoby. Tam se uz sesli vsichni obyvatele Petropavlovska od deti az po starce, kteri sotva vladli nohama, aby se podivali na lod a na cestujici, dozvedeli se posledni novinky z daleke vlasti a zjistili, zda jim privezli zbozi, ktere potrebuji.
Za zastupem se na mirnem svahu rozlozily v malebnem neporadku ubohe domky obyvatel mesta. Od techto chat se velikosti a pevnosti odlisovala jen mestska skola, nemocnice, novy dum gubernske spravy a nekolik obchodnich skladist.
Cestovatele prekvapilo, ze tam nebylo pranic podobneho ulicim. Domky byly rozhazeny tak, jak to jejich stavitele a pany napadlo: nektere staly otoceny k zalivu prucelim, druhe bokem, treti dokonce sikmo. Kolem kazdeho domku byly spejchary, kulnicky, pristresky pro dobytek, vesaky na suseni ryb. Na mnoha mistech lezely jeste hromady a plane spinaveho tajiciho snehu, zpod nichz sbihaly k mori potucky kalne vody; cestovatele je museli preskakovat, protoze tu nebyly ani chodniky, ani mustky.
Vsechny prekvapilo, ze tu skoro docela chybela drubez a drobne zvirectvo. Vysvetlovali si to tim, ze tazni psi, bez kterych je zivot na Kamcatce nemozny, vyhubi vsechna mala zvirata. Zejmena na konci zimy, kdyz se ztenci zasoba susenych ryb a psi maji hlad. Ty psy, prekrasne hunate selmy ruznych barev, bylo videt u vsech staveni. Nekteri se hrali na slunci malebne rozlozeni, jini se hrabali v kuchynskych odpadcich, treti se prali nebo si spolu hrali. Cestovatele si se zajmem prohlizeli tahle zvirata, jejichz pribuzni se meli zucastnit vypravy „Polarni hvezdy“ jako dopravni prostredek po snehu a ledu nezname zeme. Protoze zimni cestovani skoncilo a na Kamcatce tal vsude snih, meli ted psi zaslouzeny odpocinek a nezaslouzeny veliky pust, zracici se na jejich propadlych bocich a hladovych pohledech.
Nehledic na klikatou cestu, ktera vedla mezi domy a jejich pristavky, obesli cestovatele za necelou pulhodinu cele mesto a pustili se kousek dal. Botanik doufal, ze za mestem najde nejake jarni rostliny. Doufal vsak marne — vsude jeste lezel hluboky snih a jenom na nejprikrejsim svahu, kde snih jiz roztal, nasli mlade listky sasanek. Jaro na Kamcatce pro spousty zimniho snehu a vlivem studeneho Ochotskeho more zacina, pozde a snih taje az koncem kvetna. Ale podzim se zato poradne protahne az do poloviny nebo mozna do konce listopadu.
Z horniho kraje mesta se otviral nadherny pohled na cely Avacinsky zaliv, obklopeny prstencem hor. Ty se misty prudce svazovaly tmavymi utesy k vodni hladine, jinde pak sbihaly povlovnymi svahy a byly protaty udolimi ricek, ktere uz shodily zimni okovy.
Prstenec hor se vzdaloval od brehu zalivu jen na zapade, kde bylo videt nizinnou deltu ricky Avaci. U jejiho usti staly domky stejnojmenne vesnice, krome Petropavlovska jedineho obydleneho mista na brehu tohoto nadherneho basenu, sirokeho asi dvacet kilometru.
Byly by se do neho vesly flotily vsech velikych i malych statu, byl skvele chranen od more, a proto tim spise divaky prekvapoval svou prazdnotou. Na jeho hladkem povrchu se nebelala jedina plachta; zato okolni lesnate hory se jeste belaly zimnim prikrovem.
Kdyz nasi cestovatele sestoupili k brehu, stali se svedky zajimave sceny. U vody stalo tricet psu, svazanych vzdy po dvou a urcenych pro vypravu. Obstoupilo je nekolik namorniku a zastup zvedavcu, ale psi byli velmi nepokojni — vyli, prali se a chteli uteci. Na vode u brehu kotvila velka neohrabana lodka, do ktere se snazili tu smecku nalozit. Podsadity, do pasu nahy chlapik, zrejme kajur — to jest psovod, popadl dva vzpouzejici se a vyjici chlupace za kuzi na hrbete, odnesl je do lodky a posadil na zadi. Ale sotva se od nich otocil, aby sel pro dalsi par, chytri psi, kteri cestovani po vode zrejme nemilovali, vyskocili na breh a vmisili se mezi ostatni. K obveseleni vsech divaku se to nekolikrat opakovalo. Nepomahaly ani rany, ani krik — psi nechteli opustit svou otcinu. Kajur zuril a nadaval psum ruskymi a kamcadalskymi nadavkami, divaci se chechtali a vselicos mu radili, psi vyli — byl to nepredstavitelny zmatek.
Nakonec si kajur vymyslil vtipny, i kdyz pro psy ne prilis prijemny zpusob, jak nalodit chlupate cestujici. Odstrcil lodku asi pet kroku od brehu, jeji kotevni lano podal jednomu namornikovi a pak zacal hazet psy pres vodu do lodky. Nic nedbal, ze se vzpouzeli. Psi se ve vzduchu skubali, pleskali na dno lodky, vyskakovali prednimi tlapami na bok lodi a zoufale vyli, ale prece jen se neodvazili hupnout do vody. Kdyz byly v clunu vsechny neposedne pary, ktere bez ustani skakaly a vyly, obratili clun pridi k brehu. Namornici a kajur do neho rychle vskocili a chopili se vesel. Hned pri prvnim zabrani smecka ztichla, jako by nekdo mavl kouzelnym proutkem, a po celou dobu, co ji vezli, ani nemukla. Ale sotva clun prirazil k boku „Polarni
hvezdy“, koncert zacal znovu zdvojnasobenou silou. S brehu bylo videt, jak zdvihaji pary psu na palubu v kosiku spoustenem s paluby lodi na provaze a jak je kajur nosi do pripravene ohrady, kde je slusna davka susenych ryb primela, ze se konecne smirili s osudem.
Shon na palube, rachot kotevniho retezu a vyti vylekanych psu vzbudily nazitri rano cestovatele, kteri bez meskani vystoupili na palubu, aby se naposled podivali na mestecko a jeho obyvatele. Ti se shlukli na brehu a vyprovazeli lod. Zatim co provolavali „Hura!“, „Stastnou cestu!“ a mavali capkami a satky a zatim co psi vyli, „Polarni hvezda“ se lehce otocila a plnou rychlosti zamirila pres zaliv k brane. Breh rychle uplyval do dali a zaroven se zacal v pozadi vypinat za horami u mestecka snehobily kuzel Avacinske sopky. Z jejiho vrcholku stoupal tenkym, pruzracnym praminkem kour.
„Nase sopka si zapalila,“ ozval se hlas za zady cestovatelu, kteri stali u okraje paluby a obdivovali se krasnemu obrazu.
Vsichni se ohledli. Byl to onen energicky muz, ktery vcera prehazoval psy do lodky. Ted mel na sobe kuchljanku — kazajku ze sobi kozisiny srsti ven. Jeho uzke hnede oci, posazene trochu sikmo, vysedle licni kosti,
