Vladimir Afanasjevic Obrucev
Plutonie
1. NENADALY NAVRH
Petr Ivanovic Kastanov, znamy svymi cestami po Nove Zemi a po Spicberkach a probadanim polarniho Uralu, universitni profesor zemepisu, vratil se prave ze sve laboratore. Podzimni semestr skoncil, prednasky a zkousky byly preruseny a profesor se tesil na trinedelni zimni prazdniny. Ne vsak kvuli odpocinku, kdepak! Byl v nejlepsich letech, pln zdravi a sily, a chtel si vydechnout jen dva tri dny a pak se osvezen pustit do vedecke stati o zemepisne souvztaznosti Uralu a Nove Zeme.
Zatim co cekal na obed, usedl Kastanov k psacimu stolu a prehledl denni postu: prolistoval nekolik vedeckych brozur, ktere mu poslali autori, preletl katalog vedeckych novinek nemeckeho nakladatelstvi. Nakonec jeho pozornost upoutal dopis ve velke nazloutle obalce s adresou peclive napsanou velmi zretelnym, ale drobouckym pismem.
Profesor znal vyborne rukopis lidi, s kterymi si pravidelne dopisoval, a tato obalka od zcela neznameho cloveka ho velmi vzrusila.
Otevrel ji a prekvapen cetl:
„Munku-Sardyk 1. XII. 1913.
Vazeny Petre Ivanovici!
Protoze vim, ze mate nemale zkusenosti v polarnich badatelskych vypravach a zajimate se o zemepis arkticke konciny, navrhuji Vam, abyste se zucastnil velke vypravy, kterou pristi jaro na rok ci dva vyslu, aby probadala neprozkoumanou oblast Ledoveho more. Jestlize s tim v zasade souhlasite, budte tak laskav a prijedte k osobnimu dohovoru dne 2. ledna 1914 v poledne do Moskvy do hotelu „Metropol“, kde se v te dobe se mnou sejdou i ostatni ucastnici predpokladane vypravy. Jestlize to naprosto odmitate, oznamte to laskave na touz adresu. Cestovni vydani Vam budou hrazena i tak.
V oddanosti a ucte
Nikolaj Innokentevic Truchanov.“
Profesor odlozil dopis a zamyslil se.
„Truchanov? Jako bych byl uz to jmeno nekde slysel, ale kdy a kde? Myslim, ze v souvislosti s otazkami geofysiky nebo astronomie. Musim si to zjistit. Je to nesmirne zajimave. Zije nekde na hranicich Mongolska a financuje vypravu do Ledoveho more!“
Kastanov sahl po telefonu a zavolal sveho kolegu, profesora astronomie, a ten mu vysvetlil, ze Truchanov absolvoval universitu a venoval se geofysice a astronomii. Nedavno postavil observator na vrcholku hory Munku- Sardyk v Sajanskem hrbetu na hranicich Mongolska, aby vyuzil cistoty a pruzracnosti vzduchu Vychodni Sibire za dlouhych zim, kdy je tam rada jasnych dni a noci. Ale co s tim maji spolecneho polarni oblasti? Nad Ledovym morem je atmosfera nepochybne mene prizniva astronomickym pozorovanim nez na hore Munku-Sardyk.
Na tuto otazku astronom nemohl odpovedet a Kastanovovi nezbyvalo nez cekat do 2. ledna, aby upokojil svou zvedavost. Rozhodl se ovsem, ze do Moskvy pojede.
2. PORADA V MOSKVE
V poledne 2. ledna roku 1914 prijel profesor Kastanov autem k hotelu Metropol a zaklepal na dvere pokoje cislo 133, kam ho vratny poslal. Dvere se otevrely a profesor vstoupil do prostorneho svetleho pokoje, kde uz bylo nekolik muzu. Jeden z nich vstal, vykrocil Kastanovovi vstric, a kdyz mu podaval ruku, zvolal:
„Jste presny jako hodiny, Petre Ivanovici, pres tenhle necas, pres tuhle hotovou sibirskou vanici! To je vyborne znameni pro nas podnik. Jsem velmi rad, ze jste prijel a ze mam cest videt vas tu. Ja jsem Truchanov. Dovolte, abych vas seznamil s ostatnimi pany.“
Jeden za druhym vstavali a Truchanov je predstavoval Kastanovovi:
„Zoolog, soukromy docent Semjon Semjonovic Papockin.“
„Meteorolog Hlavni fysikalni observatore Ivan Andrejevic Borovoj.“
„Botanik a lekar Michail Ignatevic Gromeko.“
Na kulatem stole uprostred pokoje byla rozlozena velka mapa arkticke oblasti, na ktere byly vyraznymi barevnymi carami vyznaceny cesty vyprav v poslednich padesati letech. Severne od Tajmyrskeho poloostrova byla uz zakreslena zeme, kterou objevil Vilkickij teprve v lete roku 1913.[1]
Kdyz se vsichni usadili kolem stolu, Truchanov se ujal slova:
„Jak vidite na teto mape, na peti sestinach arkticke oblasti mezi Sibiri, severni Evropou, Gronskem a Severni Amerikou jsou vyznaceny cesty mnoha vyprav. Ale Vilkickij nam nedavno svym uzasnym objevem pevniny dokazal, ze i v teto oblasti je mozno ucinit jeste velike vedecke objevy. Je treba jen vhodne zamerit sve usili a uzit pri tom zkusenosti vsech predchudcu.
V tradici slavnych vyprav v XVII. a XVIII. stoleti — Proncisceva, Lapteva, Dezneva, Beringa — a vyzkumu Wrangelovych a Middendorfovych v prvni polovine XIX. stoleti na nejzazsim severu Sibire pokracuji nyni vypravy Sedova, Brusilova a Rusanova, ktere konaji vyzkumy v Karskem nebo Barentsove mori. Do te oblasti take pronikl Vilkickij a bude ovsem ve svych vyzkumech pokracovat. Konkurovat s nimi nechci.“
„Me plany,“ pokracoval Truchanov po kratke odmlce, „dotykaji se jine casti arkticke oblasti. Podivejte se na tuhle obrovskou bilou skvrnu severne od Cukotskeho poloostrova a Aljasky — nepretina ji ani jedina barevna cara! Nestastna „Jeanetta“, zamrzla v ledu, proplula jizneji od teto skvrny. Posledni Sverdrupovy a Amundsenovy vypravy pracovaly vychodneji, mezi ostrovy severoamerickeho souostrovi.
Ale uvnitr hranic teto skvrny musi byt jeste neznama zeme anebo velky ostrov o polovinu mensi nez Gronsko. A mozna, ze tam lezi cele souostrovi. Podivejte se, na vychodnim okraji teto skvrny je vyznacena domnela pevnina, kterou z dalky videl Krucker, na jiznim okraji je zakreslena zeme Kinan. Nansen se domniva, ze v teto casti Ledoveho more neni zadna velka zeme; Peary je naopak presvedcen, ze s mysu Tomase Hobbarda videl na severozapade kraj velke pevniny.
Harris, clen pobrezni mapovaci a geodeticke komise Spojenych statu americkych, je presvedcen o existenci teto pevniny na podklade studia prilivu a odlivu na severnim pobrezi Aljasky. Podle neho cely prubeh tohoto vlneni morske hladiny v Beaufortove mori svedci, ze priliv a odliv sem neprichazi z Ticheho oceanu uzkym a melkym Beringovym prulivem, ale z Atlantickeho oceanu hlubokym prulivem mezi Norskem a Gronskem a pak mezi predpokladanou pevninou a brehy Aljasky a Sibire se toto vlneni stale vic oslabuje. Kdyby tu tato pevnina nebyla, prilivova vlna by postupovala z Gronskeho more pres severni pol primo k brehum Aljasky a Cukotky, neopozdovala a nezeslabovala by se. Existence zeme je tu dokazana take tim, ze v Beaufortove mori, na zapade otevrenem, zapadni vetry prilivovou vlnu zesiluji a vychodni ji zeslabuji a rozdil ve vysi vlny dosahuje az dvou metru. To je mozno jen v uzkem mori mezi dvema pevninami. Od ostrovu severoamerickeho souostrovi je predpokladana zeme oddelena jen uzkym prulivem. Kdyby tento pruliv byl siroky, prilivova vlna z Atlantickeho oceanu by mohla dorazit na brehy Banksova ostrova, setkat se tam s prilivovou vlnou, ktera tuto pevninu obchazi ze zapadu a z jihu, a obe vlny by se musely navzajem utlumit. Ale MacClaerovo pozorovani u zapadniho brehu Banksova ostrova dokazalo, ze se tady jeste neprojevuje prilivova vlna, ktera jde od zapadu z Beaufortova more.“
