ledovec se prece pohybuje a tlaci na morsky led!“
„A zatim,“ dokoncil Borovoj, „ledova plan pokracuje v porad stejnem sklonu a ani dal, pokud je videt, nejsou zadne znamky svedcici o blizkosti more — stale jizni vitr a nizka mracna, ktera se temer plazi po zemi.“
„Zitra se vsechno vysvetli,“ utesoval je Gromeko, „uvidime more i sraz ledove steny, zjistime, ze tam konci Nansenova zeme a zaroven i nase vyprava.“
„Jak to, ze skonci?“ ozvalo se nekolik hlasu.
„Nevim, proc bychom pluli po mori,“ vysvetlil Gromeko. „Objevili jsme zemi, presli jsme pres velky hrbet, zbyva nam jen zpatecni cesta.“
„Ale nejdriv se musime pokusit prozkoumat severni breh tehle zeme, pokud nam staci sily a zasoby,“ rekl Kastanov, „a teprve pak se vratit k „Polarni hvezde“.“
Ani nazitri vsak nenastal obrat. Snehova rovina se nezmenila a v stejnem sklonu se svazovala k severu, vitr uporne val cestovatelum do zad, jako by je pohanel kupredu, valila se nizka mracna a obcas se z nich sypal snih. Vsichni cekali, ze svah co nevidet skonci, chvatali a s napetim se divali kupredu; vsichni se tesili, ze uz brzo dorazi k mori. Ale marne. Mijela hodina za hodinou, kilometr za kilometrem, az je nakonec vsechny unava donutila, aby se zastavili a prenocovali.
Kdyz postavili jurtu, vsichni se shlukli kolem Boroveho, ktery provadel mereni na rtutovem tlakomeru; vsichni chteli videt jeho vysledky, protoze na kapesnich tlakomerech uz rucicky vystoupily pres stupnici a neukazovaly radne tlak vzduchu.
„Podle hrubeho vypoctu jsme sestoupili uz asi ctyri sta metru pod hladinu more,“ zvolal meteorolog, „jestlize na Nansenove zemi neni ted oblast neobycejne velke anticyklony. Tlakomer ukazuje osm set milimetru!“
„Pokud vim,“ poznamenal Kastanov, „k anticyklonam s takovym tlakem vzduchu na Zemi nedochaziva. Krome toho od te doby, co jsme na Nansenove zemi, pocasi se nezmenilo a vubec nepripomina pocasi pri anticyklone.“
„Tak co to potom je?“ zvolal Papockin.
„Pevnina zrejme neskoncila a jeji severni cast tvori velmi hlubokou prolaklinu, ktera spada stovky metru pod uroven morske hladiny.“
„Cozpak je to mozne?“ zeptal se Gromeko.
„Proc by ne! Na Zemi jsou znamy podobne prolakliny, na priklad kotlina Jordanu a Mrtveho more v Palestine, prolaklina Kaspickeho more, Ljukcunska prolaklina ve Stredni Asii, objevena ruskymi cestovateli, a konecne i dno Bajkalskeho jezera na Sibiri, ktere je pres tisic metru pod morskou hladinou.“
„Prolaklina Mrtveho more taky neni mala, jeji dno je asi ctyri sta sedesat pet metru pod urovni hladiny more,“ dodal Maksejev.
„At uz je to jakkoli, objev takove hluboke prolakliny na polarni pevnine bude krajne zajimavym a zavaznym vysledkem nasi vypravy,“ uzavrel Borovoj.
K vseobecnemu udivu se planina i nazitri svazovala dal a ani pocasi se nemenilo.
„Lezeme do nejake bezedne diry,“ zertoval Maksejev. „To neni plocha prolaklina, ale spise jicen, mozna, ze je to krater vyhasle sopky.“
„Ale rozmeru na Zemi nevidanych,“ podotkl Kastanov. „Do toho jicnu sestupujeme uz ctyri dny a prumer krateru zrejme dosahuje tri set kilometru nebo i vic; tak velike kratery jsou znamy jen na Mesici. Na nestesti jsme na celem svahu nenasli jedinky utes, ani nejmensi kousek horniny, ktera by nam vysvetlila puvod tehle prolakliny. Svahy krateru musi byt vytvoreny z ruznych lav a vulkanickych tufu.“
„Na jiznim svahu Ruskeho hrbetu a na jeho hrebeni jsme videli cedice a cedicove lavy,“ pripomnel Papockin. „Nektere znamky o sopecne povaze tehle prolakliny tedy mame.“
„Kratery vyhaslych sopek, v nichz je az nahoru snih a led, jsou znamy na Aljasce,“ dodal Maksejev.
Toho dne vecer vypovedel i rtutovy tlakomer; jeho trubicka se naplnila rtuti az nahoru a museli vyndat hypsothermometr a urcit tlak vzduchu podle teploty varu vody. Odpovidal hloubce osmi set ctyriceti metru pod hladinou more.
Vsichni si vsimli, ze se vecer trochu setmelo. Paprsky pulnocniho slunce nepronikaly zrejme primo do tehle hluboke prolakliny. Zmatek cestovatelu vzrostl take proto, ze toho dne vypovedel i kompas. Jeho strelka se otacela, trasla a nemohla se uklidnit a ukazat, kde lezi sever. Museli se ridit smerem vetru a celkovym sklonem planiny, aby jeli dale na sever. Neklid kompasu pripisoval Kastanov take vulkanicke povaze prolakliny, protoze je znamo, ze velke spousty cedice maji vliv na magnetickou strelku.
Ale nazitri se cestovatele nekolik kilometru od mista, kde prenocovali, setkali s nenadalou prekazkou: snehova planina se opirala o retez ledovcovych utesu, ktery jim pretinal cestu do nedohledna na obe strany. Utesy se misty zdvihaly strme do vysky deseti az patnacti metru, misty pak to byla zmet velkych a malych navrsenych ledovych ker. Vylezt na ty hromady i bez nalozenych sani bylo obtizne. Museli se zastavit, aby utesy prozkoumali. Maksejev a Borovoj se vysplhali na nejvyssi hromadu a presvedcili se, ze i vpredu, kam jen dohlednou, tahnou se stejne hromady a utesy.
„To nevypada jako pas triste morskeho ledu,“ prohlasil Maksejev, kdyz se vratil k sanim. „Trist se netahne bez preruseni do sirky nekolika kilometru.“
„Zrejme jsme dosli na dno prolakliny,“ rekl Kastanov, „a tahle zmet je zpusobena naporem ohromneho ledovce ze severniho svahu Ruskeho hrbetu, po kterem jsme sestupovali.“
„Pravdepodobne je cele dno prolakliny vyplneno chaoticky nakupenymi krami,“ poznamenal Borovoj. „Take ostatni jeji svahy musi byt pokryty ledovci, ktere se svazuji ke dnu.“
„A protoze je prolaklina nesmirne rozlehla, nestacil ji led dosud zaplnit tak, jako jsou zaplneny kratery aljasskych sopek,“ dodal Maksejev.
„Musime se vsak tak ci onak pres toto dno dostat, abychom pokracovali v ceste na sever a zjistili, jak je prolaklina velka a jak vypada protejsi svah,“ prohlasil Kastanov.
„Ze vseho nejsnazsi bude postupovat pri upati ledovcu, abychom je po dne prolakliny obesli k protilehlemu svahu,“ navrhl Gromeko.
„Ale co kdyz ta prolaklina neni krater sopky, nybrz udoli mezi dvema hrbety?“ zeptal se Papockin. „Pak se muze tahnout sto nebo dve ste kilometru, aniz se nam podari Nansenovu zemi prejit.“
„A kam se pustime podle upati ledovcoveho pruhu, abychom je obesli: napravo nebo nalevo?“ zeptal se Borovoj.
„Pujdeme nalevo. Mozna, ze tam narazime na takove misto, kde kry nebudou tak nakupeny, a budeme moci bez zvlastni namahy prejit driv na druhou stranu.“
Po tomto rozhodnuti zamirili cestovatele nalevo, to jest na zapad, soudic podle vetru, protoze se kompas stale nemohl uklidnit a ukazat sever. Vlevo od nich se zdvihala, snehova plan se sotva patrnym sklonem, napravo se vrsily ledove kry a skaly; nizka mracna stale zakryvala nebe a dokonce narazela na vrcholky nejvyssich ker. Kolem poledne si povsimli mista, kde se zdalo, ze je mozno projit pres nakupene kry. Hromady ledu byly nizsi, tu a tam bylo mezi nimi videt mezery. Tady se zastavili, aby zridili ctvrte skladiste, a Borovoj s Maksejevem se nalehko vypravili do nitra ledovcoveho pruhu na pruzkum. K veceru se vratili a oznamili, ze pruh je asi deset kilometru siroky, ze jej lze prejit, i kdyz ne zrovna lehko, a ze je za nim hladky vystup na protejsi svah prolakliny.
Utekly dva dny krusne prace, nez se dostali pres ledovcovy pruh. Obcas museli v nakupenych krach prosekavat stezku, aby spojenym usilim lidi a psu pretahli postupne vsechny sane. Na noc si nepostavili jurtu, ale zalezli si, aby byli chraneni pred vetrem, za ohromnou strmejici kru. Psi se poschovavali ve skvirach a jamach mezi kupami ledu. Po takove drine vsak vsichni spali tvrde a nikterak jim nevadilo stenani a skuceni vetru, ktery ruznohlase hucel ve zmeti vysoko nakupenych ledovcovych ker.
Nazitri se dostali na druhou stranu prehrady. Kdyz se zastavili, aby prenocovali, podpalil Borovoj lihovy kahan hypsothermometru a byl pevne presvedcen, ze mu ukaze touz vysku jako pred ledovym pasem, tedy asi devet set metru pod morskou hladinou. Kdyz vsak vsunul teplomer do rourky kotliku, rtut stoupla na 105°, pak na 110° a porad jeste stoupala.
„Stuj! Stuj!“ volal Borovoj. „Kam se hrnes, chces rozbit sklo?“
„Co je, co se stalo?“ ozvaly se vykriky.
Vsichni vyskocili a shlukli se kolem pristroje, postaveneho na jedne z beden.
„To svet nevidel, to svet neslysel!“ zvolal Borovoj vzrusenym a rozechvelym hlasem. „V tehle zatracene dire se voda vari pri teplote 120°!“
„A co to znamena?“
„To znamena, ze jsme se podle ledoveho pruhu spustili do nejake propasti. Ted si ani nedovedu predstavit,
