kolik tisic metru pod morskou hladinou odpovida tehle teplote varu. Pockejte, musim se podivat do tabulek.“
Sedl si na spaci pytel, vytahl z kapsy ukazovatel k urcovani vysek, zahloubal se do tabulek a na okraji listu zacal neco vypocitavat. Zatim jeho druzi prichazeli jeden za druhym k pristroji, aby se presvedcili, ze teplomer skutecne ukazuje +120°. Svetly sloupek se zastavil u tohoto znamenka a rozptylil vsechny pochyby.
Mlceni uzaslych muzu rusilo jen lehke klokotani vody, ktera se varila v pristroji.
Ale tu se ozval hluboky vzdech Boroveho a pak jeho slavnostne pronesena slova:
„Podle hrubeho vypoctu odpovida bodu varu pri +120° zaporna vyska peti tisic sedmi set dvaceti metru.“
„To neni mozne! Nezmylil jste se?“ volali.
„Presvedcte se sami! Tady mate tabulky. Ovsem ze v nich nejsou presne udaje pro tuhle teplotu varu, kterou mimo laborator nikdo nikdy nepozoroval. Lze to vypocitat jenom priblizne.“
Kastanov prehledl vypocet a rekl:
„Naprosto spravne. Za ty dva dny, kdy jsme slezali mezi krami, sestoupili jsme ve vzdalenosti deseti az dvanacti kilometru o ctyri tisice devet set metru.“
„Ale takovy svah jsme nepozorovali!“
„Lezli jsme s vrcholu Montblanku a nevedeli jsme o tom! To je neuveritelne!“
„A nepochopitelne! Nutno se domnivat, ze zmet ledovych ker je ledovcovy proud na prikrem svahu, ktery vede z krateru do hrdla tohoto obrovskeho vulkanu.“
„Z ktereho ted budeme muset vylezat prave takovou ledovcovou rekou na druhou stranu!“
„A ja nemohu pochopit, proc jsou mracna tak husta a proc uz tolik dni fouka vitr porad z jihu,“ pridal se Borovoj.
Ale domnenka o druhem ledovem pasmu se nepotvrdila. Nazitri vedla cesta po snehove planine s povlovnym stoupanim. Pro to a pro teple pocasi postupovali tezko. Teplomer ukazoval nekolik stupnu nad nulou, snih tal a lepil se na sanice. Psi sli celou cestu krokem. Do vecera tak urazili petadvacet kilometru. O tom, ze krajina stoupa, nebylo pochyb, a kdyz Borovoj pripravoval hypsothermometr, byl presvedcen, ze ukaze mensi hloubku nez vcera.
Ale voda se dlouho nevarila; konecne se z ni zacalo kourit a Borovoj zasunul teplomer. Po chvilce volal:
„Cert vi, co to je! To je… To je…“ a zacal nadavat.
„Co je? Co se stalo? Teplomer praskl?“ ptali se ho.
„Ja prasknu — nebo se v tehle dire zblaznim!“ zuril meteorolog. „Podivejte se, kdo se zblaznil — ja, nebo teplomer?“
Vsichni vyskocili a bezeli k hypsothermometru. Rtut ukazovala +125°. „Dneska jsme vystupovali nebo sestupovali?“ zeptal se Borovoj chvejicim se hlasem.
„To se vi, ze jsme stoupali! Cely den! To je beze sporu!“
„Ale voda se vari o 5° vyse nez vcera u ledovcove bariery! A to znamena, ze jsme dneska nestoupali, ale ze jsme sestoupili priblizne o tisic ctyri sta tricet metru.“
„A jsme tedy asi sedm tisic sto padesat metru pod morskou hladinou!“ vypocetl rychle Maksejev.
„Ale to je nepredstavitelne!“ zasmal se Papockin.
„Uverit, ze jsme v ledovem pasmu prikre sestupovali, to bylo jeste mozne,“ dodal Kastanov. „Ale uverit, ze jsme sestoupili skoro o pul druheho kilometru, kdyz cesta zrejme vedla nahoru do svahu, to odporuje zdravemu rozumu.“
„Jestli jsme se vsichni nezblaznili, pak s vami souhlasim!“ nevlidne odpovedel Borovoj.
V te chvili se vratili Gromeko a Igolkin, kteri odesli z jurty, aby nakrmili psy. Lekar rekl:
„Jeste jeden podivny fakt! Dneska je znatelne jasneji nez vcera u ledovych ker!“
„A vcera bylo jasneji nez na druhe strane bariery,“ dodal Maksejev.
„Zcela spravne!“ pritakal meteorolog. „Zdejsi nejtemnejsi noc, podobna svetle petrohradske „bile noci“, byla pred ledovou barierou. Predpokladali jsme, ze jsme na dne prolakliny, a oslabeni svetla bylo pochopitelne: paprsky polarniho slunce nemohou proniknout tak hluboko.“
„Ale ted jsme sestoupili nesrovnatelne hloubeji, a noc je mnohem svetlejsi!“
Jeste dlouho posuzovali vsechny odporujici si skutecnosti, a kdyz se niceho nedopidili, sli spat. Rano Borovoj vylezl prvni z jurty, aby provedl pozorovani.
Vitr val porad z jihu a hnal stale stejna sediva mracna, ktera zakryvala ve vzdalenosti sta nebo dvou set metru krajinu. Teplomer ukazoval 1° a snezilo.
„Dneska si musime overit, zda stoupame nebo klesame,“ navrhl Maksejev. „Mezi pristroji mame lehky nivelacni pristroj a tyce.“
Byla to stale taz snehova planina, snih vsak trochu umrzl a slo se snadneji. Svah nebyl prudky, ale zjevne stoupal; i nekolikera mereni, ktera za den provedli, potvrdila to, co videly oci i o cem svedcil krok psu.
Za den urazili jen triadvacet kilometru, protoze nivelacni mereni zabralo mnoho casu.
Jakmile postavili jurtu, Borovoj vytahl sve pristroje; teplomer ukazal +128°! Borovoj zacal stavnate nadavat a odplivl si.
„Jedine vysvetleni je to, ze v tehle prolakline neplati fysikalni zakony platne pro zemsky povrch a ze je nutno vypracovat nove,“ pravil Kastanov.
„To se snadno rekne — vypracovat,“ zlobil se Borovoj. „Narychlo je nevypracujes! Stovky vedcu se po desetileti namahaly, a tady je to vsechno k nicemu, jako bychom byli na jine planete! Nemohu se s tim smirit a jsem ochoten jit do pense!“
Pri tomhle meteorologove zaveru se vsichni rozesmali, ale Borovoj prece jen zacal pocitat a prohlasil, ze za den vystoupili, tedy vlastne sestoupili o osm set sedesat metru a ze jsou asi devet tisic metru pod morskou hladinou.
„Nasel jsem zminku v rukoveti fysiky,“ poznamenal Kastanov. „Je tu, ze se voda vari pri 120° za tlaku dvou atmosfer a pri 134° za tlaku tri atmosfer. Ted mame tlak asi dve a pul atmosfery.“
„Je pochopitelne, ze pri takovem tlaku je ti spatne a toci se ti hlava,“ prohlasil Borovoj nevlidne.
Ostatni potvrdili, ze uz od noci stravene na ledove bariere je jim hur, ze je tlaci na prsou, ze je boli hlava, obtizne se pohybuji a maji tezke sny.
„A pejskum je taky spatne,“ pridal se Igolkin. „Jako by zeslabli a tahnou hur, ackoli svah neni prikry. Myslil jsem si, ze jsou jen unaveni, a ono je to tohle!“
„Bylo by zajimave zmerit vsem tep,“ navrhl Gromeko. „Kolik mate normalne, Ivane Andrejevici?“
„Sedmdesat dva,“ odpovedel Borovoj a podal lekari ruku.
„No tak, a ted ctyricet ctyri! To je znatelny rozdil. Pri takovem tlaku pracuje srdce pomaleji, a to je znat na celkovem stavu.“
„A coz kdyz klesani bude pokracovat, tak to se srdce docela zastavi?“ zeptal se Maksejev.
„Nu, nebudeme prece sestupovat az do stredu zemekoule!“ rozesmal se Gromeko.
„A proc by ne?“ zavrcel Borovoj. „Tenhle odporny trychtyr jde mozna do stredu Zeme. Ted uz verim vsemu. A dokonce se ani divit nebudu, kdyz z neho vyjdeme mezi ledy jizniho polu.“
„Ale odpustte, to je hloupost,“ poznamenal Kastanov. „Nemuze byt ani dira skrz naskrz zemekouli, ani krater do stredu Zeme. To by bylo proti vsem zakonum geofysiky a geologie.“
„Tak vida! A s fakty, ktera odporuji vsem zakonum meteorologie a ktera uz pozorujeme, s temi se smirujete? Uvidite, ze zakony vasi geologie poleti taky k certu!“
Kastanov se rozesmal.
„Meteorologie, Ivane Andrejevici, je lehkomyslna veda,“ rekl zertem. „Obira se nestalou atmosferou s jejimi cyklonami a anticyklonami, jejichz priciny jsou dosud nejasne. Ale geologie je zalozena na pevne zakladne — na pevne zemske kure.“
„Pevna zakladna!“ rozkatil se Borovoj. „Dokud ji nezatrese pekne zemetreseni, pri kterem kazdy geolog ztraci hlavu, kdyz ne neco horsiho!“
Vsichni se valeli smichy.
„A pak,“ pokracoval meteorolog jedovate, „vite, jak vypada zemska kura do hloubky sotva dvou tri kilometru, ale urcujete, z ceho se sklada nitro Zeme! A kolik hlav, tolik hypothes o povaze toho nitra. Podle mineni jednech je zemske jadro tvrde, podle mineni druhych je ridke, podle nazoru jinych je plynne. Vyznejte se v tom!“
„Vsechno ma svuj cas, vyzname se! Kazdy predpoklad, jestlize je oduvodnen, znamena dalsi krok k poznani pravdy. A pokud jde o zemske nitro, to se mylite. Ted prave seismika, to jest nauka o zkoumani zemetreseni, umoznuje nam novymi zpusoby dovedet se vic o slozeni zemskeho jadra.“
