Po veceri se radili o dalsim postupu. Jestlize se hola tundra tahne i dal na sever, at je to sebepodivnejsi, pak znacna cast vystroje je nejen neuzitecna, ale primo na obtiz, protoze brani v rychlejsim postupu. Jsou to zejmena lyze, sane, psi a zasoba psiho zradla, zbytecny teply odev, vetsina lihu a dokonce jurta sama. Pri teplem pocasi, ktere tu nastalo, stacil by lehky stan, jejz meli s sebou. Palivo by mohli nasbirat v tundre.
Proto se rozhodli, ze se na pahorku zastavi a poslou nalehko dve vypravy, kazdou jinym smerem, aby prozkoumaly, jak krajina vypada a jak budou moci postupovat. Potom by bylo mozno nechat vsechno zbytecne na pahorku ve skladisti pro zpatecni cestu po ledech.
12. POHYBLIVE KOPCE
Nazitri zustali Igolkin a Borovoj u jurty: Igolkin, aby hlidal psy, Borovoj, aby provadel ruzna meteorologicka pozorovani. Ostatni ctyri se vypravili na pruzkum a rozdelili se na dve skupiny: Kastanov a Papockin se vydali na jihovychod a Maksejev s Gromekem na jihozapad. Vsichni se rozjeli na lyzich, ale rekli si, ze je odepnou, jestlize puda bude dost sucha.
Kazdy badatel byl ozbrojen rucnici. Nebylo mozno se domnivat, ze ani v tundre nenarazi na zadnou zver, jak se jim to stalo na snehove planine. Psi byli v noci neklidni, a to cestovatele privedlo k myslence, ze se mohou setkat s nejakymi zviraty. Nejen lide, ale i psi uz tuze potrebovali cerstve maso.
Kastanov s Papockinem brzo dospeli k sirokemu potoku, za nimz tundra pokracovala.
Zakratko byla tak sucha, ze museli lyze odepnout. Postavili je do jehlanu a nahore je svazali provazem, aby si jich pak snaze vsimli a vzali si je, az se budou vracet.
Na suche tundre se uz zelenala mlada trava a plazive kere se pokryly zelenymi listecky a kvety. Po planine se valela mlha, misty z ni drobne mrholilo. Ale v mezerach mezi ni svitilo a citelne hralo narudle slunce, jehoz kotouc vsak nebylo jasne videt.
Asi deset kilometru od stanoviste zpozorovali cestovatele pred sebou nekolik tmavych prikrych kopcu. Jejich obrysy nebyly v mlze presne.
„Odtamtud musi byt nadherny rozhled po kraji, kdyz se rozptyli mlha!“ zvolal Papockin. „Na tehle hladke rovine je s vysokeho kopce jiste videt hezky daleko.“
„Jeste zajimavejsi budou zakladni horniny, ktere na nich najdeme,“ namitl Kastanov. „Geologicka korist nasi vypravy byla dosud velmi skrovna.“
„Zoologicka jeste skrovnejsi!“
„Nu, ted nam to tundra vynahradi. Ale podle tvaru a barvy techhle pahorku muzeme soudit, ze to jsou homole cedice nebo jine vulkanicke horniny.“
Oba badatele se div nerozbehli k vytouzenemu cili, ktery se hned objevoval v mlznem zavoji a hned se v nem zas docela skryl.
Papockin a Kastanov bezeli uz pres ctvrt hodiny a tmave kopce se zdaly skoro stejne daleko jako na zacatku.
„Tahle zatracena mlha strasne vadi pri odhadu vzdalenosti,“ rekl zoolog a zastavil se, aby nabral dech. „Byl jsem si jist, ze k tem kopcum neni daleko, a my bezime, bezime a nijak zvlast jsme se k nim nepriblizili. Jsem cely udychany.“
„Nu tak si odpocineme!“ souhlasil Kastanov. „Vsak nam ty kopce nikam neutekou.“
Stali a opirali se o pusky. Najednou Papockin, ktery se dival na pahorky, zvolal:
„To je uzasne! Jen jestli to neni zrakovy klam! Zdalo se mi, ze se nase kopce pohybuji!“
„To se vali mlha, proto se to tak zda!“ klidne odpovedel Kastanov a zapaloval si dymku.
„Ne, ted jasne vidim, ze se kopce pohybuji! Podivejte se, honem se podivejte!“
Nedaleko vpredu bylo ted jasne videt ctyri tmave kupy, ktere se pomalu sunuly po tundre.
„Cedicove pahorky nebo kopce z jine vulkanicke horniny obycejne stoji na miste!“ poznamenal sarkasticky Papockin. „Ostatne mozna, ze v tehle zemi nevysvetlitelnych jevu se i takove kopce stehuji! Skoda, ze s nami neni Borovoj!“
Kastanov zatim vytahl dalekohled a zamiril jim na pohybujici se pahorky.
„A vite, Semjone Semjonovici,“ rekl hlasem, ktery se chvel rozcilenim, „ze ty kopce nepatri pod mou, ale pod vasi spravu? Protoze to jsou ohromna zvirata, jakoby sloni; jasne rozeznavam dlouhy chobot!“
Zase se rozbehli kupredu a zastavili se, az kdyz se mlha pocala znovu rozplyvat; tmave kupy uz byly mnohem bliz.
„Lehneme si!“ navrhl zoolog. „Jinak by nas mohli zpozorovat a uteci.“
Polozili se do tundry. Ted se pritiskl k dalekohledu Papockin a cekal na vhodnou chvilku. Konecne se mlha rozptylila natolik, ze ze vzdalenosti ctyr set az ctyr set padesati kroku jasne rozpoznali ctyri zvirata, podobna slonum. Obirala vetvicky plaziveho krovi a ohnutym chobotem si je ladne strkala do tlamy. Tri zvirata byla vetsi a jedno mensi.
„Maji ohromne kly,“ poznamenal Papockin, „silne zakroucene. Telo je pokryto rudohnedou srsti. Maji kratke ocasky a vesele jimi mavaji. Kdybych nevedel, ze mamuti vymizeli s povrchu nasi planety, rekl bych, ze to nejsou sloni, ale mamuti.“
„Ostatne v tehle zemi zahad se mozna zachovali i mamuti.“
V te chvili si Kastanov nabil dalekonosnou pusku trhacim nabojem a zamiril na nejblizsi zvire, ktere se otocilo k lovci levym bokem.
Ozval se ohlusujici vystrel. Zvire zamavalo chobotem, padlo na kolena prednich noh, pak vyskocilo, ubehlo nekolik kroku a tezce se svalilo na zem.
Ostatni kusy se rozutekly na vsechny strany, pak zdvihly choboty, zacaly rvat a jejich rev pripominal tahle buceni byka. Potom se rozbehly tezkym rychlym klusem po tundre a zmizely v mlze.
Kastanov a Papockin se s palcivou nedockavosti vrhli ke koristi. Zvire lezelo zpola na pravem boku, roztahlo nohy a sklonilo hlavu s ohromnymi kly. Z velke rany pod lopatkou vytekala praminkem krev, nadule bricho se jeste krecovite zdvihalo a chobot se chvel.
„Jen opatrne!“ varoval Kastanov. „V agonii muze jeste hodit chobotem nebo nohou, ze nam prelame kosti.“
Lovci zustali stat asi deset kroku od slona a prohlizeli si ho s pochopitelnym zajmem a vzrusenim.
„Taky si myslim, ze to je mamut,“ rekl Kastanov. „Jsou to ohromne rozmery! Vzdyt ten kolos je dobrych sest metru dlouhy! Kly, otocene nahoru a dovnitr, dlouha narudla srst — to vsechno jsou znaky mamuta. Krome toho v polarnich krajinach nikdy sloni nezili, zato mamut v sibirske tundre zil.“
„Kdybych ho nevidel na vlastni oci,“ odpovedel Papockin, „nikomu bych to neuveril! To je uzasny objev, uzasny objev…“
„Nu, snad ne vetsi nez cela tahle obrovska prolaklina a zelena tundra na 81° severni sirky! Na tehle polarni pevnine, ktera je uplne oddelena ledy od ostatnich zemi nasi planety a ma mirne podnebi, zachovali se zrejme mamuti az do nasi doby. Jsou to vlastne zive zkameneliny.“
„Nebo praveka zvirena Nansenovy zeme, ktera se prizpusobila novym zivotnim podminkam. Ale tahle zeme zrejme nebyla driv oddelena ledy a snehy od ostatni pevniny a mela spolecne rostlinstvo a zvirata se Severni Amerikou a Asii. A pak, mozna v dobe zaledneni, nasli tu mamuti sve posledni utociste.“
„Ted to nase vyprava objevila! Ale co si s touhle obludou pocneme? Abychom ho dostali na nase stanoviste, potrebovali bychom nakladni vagon a lokomotivu!“
„Nemuzemeli mamuta prenest k nasemu stanovisti, pak se jiste muze stanoviste prestehovat k mamutovi!“ zazertoval zoolog.
„To je napad! Ale kdyz v tundre mohou zit mamuti, mohou tu byt take medvedi, vlci, polarni lisky a vubec dravci. A nez se sem prestehujeme, roztrhaji nam nasi korist!“
„To je pravda. Musime mamuta uz ted presne zmerit, popsat a ofotografovat. Na „Polarni hvezdu“ vezmeme jen jeden kel, kusy mozku, kuze a masa v lihu.“
„Ale myslim, ze chobot rozhodne urizneme, abychom ho ukazali nasim druhum! Ti budou panecku koukat! A pak ho snime — to bude jidlo, jake dosud zadny prirodovedec neochutnal. Sloni choboty jsou pry nesmirne dobre! Ale konec chobotu musime schovat, protoze ten nebyl jeste nikdy u mrtvych mamutu nalezen a nevi se, jak
