obcas zaknuceli. A Borovoj kladl hlavu na polstar, snazil se zahnat neklidne myslenky a usnout.
Rano vysel z jurty driv nez ostatni, aby zjistil udaje na pristrojich, vyvesenych pres noc venku. Ostatni cestovatele jeste lezeli ve spacich pytlich.
Najednou se plstene dvere jurty zvedly. Meteorolog bledy, s vytrestenyma ocima se vratil do jurty a zajikave rekl:
„Kdybych tu byl sam, uz bych nepochyboval, ze jsem se docela zblaznil.“
„Nu, a co zase je? Co se stalo? Jaka pohroma se strhla?“ ozvaly se otazky — tu polekane, tu zas ironicke.
„Mracna nebo mlhy se skoro rozptylily a slunce, rozumite, polarni slunce stoji v zenitu!“ zakricel Borovoj.
Vsichni se vrhli k vychodu, jeden “odstrkoval druheho a v chuzi se oblekali.
Nad ledovou planinou se vlnila lehka mlha a skrze ni hned jasneji, hned matneji zaril nacervenaly kotouc, ktery jim stal primo nad hlavami, a nikoli nizko nad obzorem, jak se slusi polarnimu slunci v pet hodin rano pocatkem cervence na osmdesatem stupni i severni sirky.
Vsichni stali, obraceli hlavy vzhuru a mlcky se divali na podivne slunce na nepatricnem miste.
„To je divny kraj — tahle Nansenova zeme,“ promluvil Maksejev trochu tragicky, trochu ironicky.
„A neni to snad Mesic?“ zeptal se Papockin. „Treba je ted uplnek.“
Borovoj listoval v kapesni prirucce. „Ted je skutecne uplnek, ale tenhle cerveny kotouc nevypada jako Mesic — a sviti silneji a citelne hreje.“
„Treba na Nansenove zemi…“ zacal Maksejev, ale Kastanov ho prerusil:
„V polarnich krajich v letnim obdobi neni nikdy Mesic v nadhlavniku; bud ho neni videt vubec, nebo stoji velmi nizko.“
„A kdyz to neni Mesic ani Slunce, tak co to tedy je?“
Nikdo vsak nedovedl odpovedet. Vsichni vyslovovali dohady a zas je zamitali. Pak se nasnidali a vyrazili dal. Teplomer vystoupil na +8°. Mlha hned houstla a zakryvala rude zarici teleso, hned zase ridla, ale teleso se ukazovalo stale v nadhlavniku. A nehybalo se z mista. Cesta vedla porad dolu po ledove planine podle brehu velkeho potoka. Svah jako by se zmirnoval.
Psi bezeli vesele, cestovatele sedeli na sanich a obcas vyskakovali, aby upravili postroj nebo udelali mustek pres hlubsi
koryto. Kdyz slunce prorazelo kotouci mlhy, vsichni zdvihali hlavy a divali se na ono podivne nebeske teleso, ktere zaujalo na obloze tak neprirozenou polohu.
V poledne se jako obvykle zastavili.
Poledne ostatne ukazovaly jen hodinky, kdezto slunce stalo jako driv v nadhlavniku a zdalo se, ze je ani nenapadne, aby se pohnulo z mista.
„Cim hloubeji do lesa, tim vic stromu,“ brucel Borovoj. „Slunce se i na 80° severni sirky musi po nebi pohybovat, a ne stat na jednom miste! Vzdyt se prece Zeme otaci!“
Pri odpocinku urcil vysku Slunce. Bylo to rovnych 90°.
„Muzeme si myslet, ze jsme primo na obratniku v den letniho slunovratu nebo na rovniku za rovnodennosti,“ rekl, kdyz skoncil pozorovani. „Jakou sirku mam zapsat? Rikejte si, co chcete, ale ja nechapu, kde jsme a co se deje kolem nas. Vsechno se mi v hlave mota a zda se mi, ze je to nejaky podivny prelud!“
Opravdu, vsem bylo jako Borovemu a vubec si nedovedli vysvetlit onen novy nepochopitelny jev, jeste zahadnejsi nez vsechny ostatni, nez odporujici si udaje pristroju, ustavicny vitr vanouci jednim smerem, nepruhledne mraky, abnormalni teplo, narudle svetlo a obrovska prolaklina hlubsi nez vsechny zname prolakliny na Zemi.
Pri obede a za odpocinku vyslovovali vsemozne dohady o katastrofach, ktere se udaly se Zemi od te doby, co byli na „Polarni hvezde“ a na Nansenove zemi zbaveni jakehokoli spojeni s ostatnim svetem.
11. POLARNI TUNDRA
K veceru se ledovcova plan zmenila v ledovcovou pahorkatinu. Ve vzduchu plynula ridka mlha a lehce zastirala narudle slunce; zustavalo stale v nadhlavniku, jako by se vysmivalo cestovatelum, kteri je neprestali udivene pozorovat.
Pomalu bylo na case zastavit se na nocleh; na ledovcovem hrebeni to nebylo zvlast pohodlne. Mista sice bylo dost, voda vsak byla daleko dole a po hladkem ledovem svahu se k ni nedalo sestoupit. Proto jeli dal a doufali, ze najdou vhodnejsi misto, tim spise, ze vpredu bylo skrze mlhu videt nejakou tmavou rovinu.
A tu se kolem sedme hodiny vecer ledovcove pahorky snizily a plochymi bilymi jazyky jako obrovskym krouzkovanim obroubily tu tmavou rovinu, do niz se nehlubokymi koryty vrizly potoky a protekaly ji v nizkych bahnitych brezich. Sane, ktere sjely s ledu, naraz se zastavily na mazlave hole zemi, psi vyplazli jazyky a nechteli dal. Vsichni seskocili se sani. Posledni kilometr jeli uz v napjatem ocekavani noveho prekvapeni, ktere jim prinese tahle podivna Nansenova zeme v podobe roviny bez snehu.
Muzi se sklonili, jako by si byli rekli, a prohlizeli si a rukama ohmatavali tuto vytouzenou zemi po tolika dnech, stravenych na snehu a ledu. Zeme byla cernohneda, prosycena vodou, lepkava a ne zcela hola. Byla pokryta prilehlymi stebelky kratke zazloutle travicky a zkrivenymi plazivymi vetvemi nizkeho krovi, s nehoz opadalo listi. Nohy se borily na ctyri centimetry do zeme a zpod podrazky se valily a tryskaly potucky zlute vody.
„Jak se vam to libi?“ zabrucel Kastanov. „Na 81° severni sirky mizi snih, je teplo jako ve Finsku, zeme je hola a slunce v nadhlavniku!“
„Cozpak si budeme musit postavit jurtu v tehle bazine?“ zeptal se nestastne Papockin.
„To neni bazina, ale severska tundra,“ vysvetlil mu Maksejev.
„To nam nepomuze, ze je to tundra,“ podotkl Borovoj. „Psi nechteji tahnout sane a prenocovat v blate opravdu neni zvlast prijemne. Radeji abychom se vratili na led.“
Vsichni se zacali rozhlizet kolem a doufali, ze najdou sussi mistecko.
„Tamhle, myslim, ze to bude dobre!“ zvolal Gromeko a ukazoval kupredu, kde se nad cernohnedou rovinou zdvihal plochy pahorek asi kilometr od konce ledovcovych splazu.
„A jak se tam dostaneme?“
„Pujde to, dovleceme se tam, pomuzeme psum.“
„Zkusme si pripnout lyze, abychom se mene borili!“
Skutecne — jizda na lyzich byla snazsi nez chuze. Psi pomalicku tahli sane, ktere byly lehci a ktere muzi zezadu tlacili lyzarskymi holemi. Za pul hodiny se dovlekli k pahorku, jenz se zdvihal asi osm metru nad rovinou. Bylo to suche misto, vhodne pro nocleh. Mezi zazloutlou lonskou travou prorazely na nem uz cerstve zelene vyhonky a plazivy ker naleval pupence.
Na vrcholku pahorku postavili jurtu a sane a psy umistili doleji na svahu. Vzadu na severu se belal stejnomernym vysokym valem kraj ledu, ktery ubihal na obe strany za obzor. Cernohneda rovina vpredu uz dostavala nazelenaly nadech.
Asi pul stovky kroku od pahorku pomalu tekl mezi bahnitymi brehy siroky potok. Nad rovinou se vlnila mlha.
Zarudle slunce, ktere se obcas objevilo, stalo porad v nadhlavniku, ackoli hodiny ukazovaly uz pul desate vecer. Za ten den usli padesat kilometru.
Zatim co Borovoj varil vodu, ostatni hadali, jaky bod varu pristroj ukaze po takovem zrejme dlouhem sestupu.
Jedni tvrdili, ze 125°, druzi 115°. Maksejev se s Papockinem dokonce vsadil.
„Nevyhral nikdo!“ prohlasil meteorolog, kdyz skoncil pozorovani. „Teplomer ukazuje jen 110°.
„Prece jen jsem byl k pravde blize ja,“ rekl Maksejev, „ja jsem tvrdil, ze 115°.“
„A nemyslite si, ze by bylo nejlepe rozbit vsechny tyhle mizerne pristroje?“ zeptal se vztekle Borovoj.
„Vy si skutecne berete prilis k srdci nepochopitelna kouzla atmosferickeho tlaku,“ uklidnoval ho Kastanov, „jako byste si myslil, ze jste za ne odpovedny!“
„O to nejde, ale kdyz pristroj neni k nicemu, proc ho tahnout s sebou!“
„Ted se nam nehodi z pricin, jez nezname, ale pri dalsim putovani nam jiste bude zase slouzit.“
