„A rad bych vedel, co bude zitra,“ zakoncil. „Ted muzeme cekat kazdy den nejaka fakta na prvni pohled nepochopitelna; ale kdyz se v nich vyznas, skladaji se do spolecneho retezu pricin a nasledku.“
Nazitri snehova plan stoupala dal, ale slabeji. Stale val jizni vitr, nizke mraky se prevalovaly a stlaly skoro po povrchu zeme a zastiraly dalku. K polednimu stoupani temer ustalo a k veceru zacala. planina klesat — psi se rozbehli rychleji a lyzari jim stezi stacili. Teplota se drzela kousek pod nulou a cesta byla snadna. Najednou Borovoj, ktery sel jako vzdy vpredu, zamaval rukama a zvolal:
„Stujte, pockejte! Bojim se, ze jsme zabloudili.“
Vsichni se k nemu rozbehli. Drzel v rukou kompas a uprene ho pozoroval.
„Co je?“ zeptal se Kastanov.
„Nejdeme na sever, ale na jih, zpatky k ledovemu pasmu. Podivejte se, severni konec strelky neukazuje kupredu po nasi ceste, ale zpatky!“
„Kdy jste si toho vsiml?“
„Prave ted. Vzdyt od te doby, co kompas zacal blaznit, prestal jsem mu verit a vedl jsem karavanu podle vetru, ktery ustavicne vane z jihu. Ale ted me zmatl opacny sklon planiny, protoze jsme z krateru jeste nemohli vyjit. Vytahl jsem kompas a videl jsem, ze prestal blaznit a ze neukazuje smer cesty na jih, ale na sever.“
„Vitr vsak nam porad vane do zad!“
„Mohl se v noci obratit.“
„Ne,“ prohlasil Maksejev. „Vitr se neobratil. Stavime jurtu porad dvermi po vetru, to jest k severu, aby je snih nezaval. Dneska rano, pamatuju si to presne, stala jurta jeste dvermi po vetru.“
„Tak tedy se dnes pres den poznenahlu menil, my jsme se polokruhem otocili a sli jsme zpatky.“
„Anebo se kompas nejak premagnetisoval.“
„Kdyby aspon vykouklo slunce anebo se ukazaly hvezdy, abychom se presvedcili, kam jdeme,“ postezoval si Borovoj.
„At je tomu tak ci onak, meli bychom se zastavit na nocleh a proverit s kompasem v ruce nekolik kilometru nasi cesty, ktera je jasne patrna po stopach na snehu,“ prohlasil Kastanov. „Jestli jsme se otocili, brzo to pozname.“
Postavili jurtu a Maksejev a Gromeko bezeli po stopach zpatky; Borovoj uvedl vodu v hypsothermometru do varu a rtut vystoupila skoro stejne vysoko jako vcera. Nevelke stoupani v prvni polovine dne bylo zrejme umerne odpolednimu klesani. Za dve hodiny se Maksejev s Gromekem vratili. Prozkoumali deset kilometru cesty, ktera vedla stale po prime linii shodne se smerem vetru. Proto rozhodli, ze vetru mohou verit vic nez kompasu a ze maji i dal jit podle vetru.
Ani tentokrat se v noci nesetmelo; kalny svit pod hustymi mracny neustal.
Nazitri se svazovala planina prudceji. Teplota stoupla trochu nad nulu, snih rozbredal a cesta, prestoze sli s kopce, byla obtiznejsi. Po poledni se objevily kaluze a male potucky, ktere se vlnily mezi pahorky a nakonec mizely ve sterbinach, zavatych snehem. Pro nocleh si museli vybrat vyvysenou plosinku a vykopat kolem jurty prikopy, aby odvedli vodu z tajiciho snehu.
Kdyz Borovoj pripravoval hypsothermometr, byl presvedcen, ze rtut vystoupi jeste vys nez vcera, protoze cely den sestupovali po svahu zahadne prolakliny. Ale teplomer ukazal 126° a zaporna vyska krajiny pres to, ze cely den klesali, se nezvetsila, ale zmensila se o pet set sedmdesat metru. Uplne zmateny meteorolog se nervosne rozesmal.
„Nove prekvapeni, nova zahada! Dneska rano jsme se rozhodli, ze nebudeme verit kompasum, ted musime zacit neduverovat i hypsothermometru!“
Ostatni cestovatele se shlukli kolem pristroje, ktery vyvadel takove kousky, proverovali, co jim ukazal, znovu a znovu varili vodu, ale vysledek byl stale tyz. Pres to, ze zrejme sestupovali — a o tom nebylo mozno pochybovat, protoze potucky tekly tymz smerem — tlak vzduchu se nezvetsoval, ale zmensoval. V minulych dnech vsak tomu bylo naopak — tlak se pri stoupani nezmensoval, ale vzrustal. Zdalo se, ze fysikalni zakony, vypracovane pokolenimi vedcu podle pozorovani na zemskem povrchu, jsou v tehle prolakline polarni pevniny nepouzitelne, anebo dostaly naprosto jiny smysl. Nevysvetlitelnych jevu pribyvalo.
Vsechny to zajimalo, vsichni byli rozcileni, ale nikdo to nedovedl pochopit a vysvetlit. Zbyvala jen nadeje, ze nejblizsi budoucnost jim da klic k vysvetleni hadanky.
„Ale jaka je to snehova pustina!“ poznamenal Papockin. „Po setkani s pizmovymi tury v prusmyku pres hrbet jsme mohli doufat, ze dalsi dny daji Michailu Ignatevici a mne nejakou vedeckou korist. Zatim jdeme od te doby malem dvanact dni, urazili jsme pres dve ste padesat kilometru — a neni tu absolutne nic, porad a porad jen snih a led!“
„A dokonce Petr Ivanovic, kteremu se dosud — pokud jde o sbirky — vedlo ze vsech nejlepe, nema zadne nove nalezy,“ dodal Gromeko.
„Jenom Ivan Andrejevic sbira!“ podotkl se smichem Maksejev.
„Ja? Co jsem za tu dobu nasbiral?“ uzasl Borovoj.
„Sbirku nepochopitelnych fysikalnich jevu,“ odpovedel za Maksejeva Kastanov, ktery se dovtipil, nac Maksejev miri.
„To je prapodivna sbirka, ale zato lehka, to je neco jineho nez vase kameni!“ smal se Borovoj. „Ta nam sane nepretizi.“
„Ale muze byt velmi zavazna, az pujde o vysledky vypravy. Vzdyt kazdy badatel by rad nasel neco zvlastniho, dosud neznameho! Vy jste mel zatim vetsi stesti nez my!“
Nazitri svah pokracoval, ba byl jeste patrnejsi. Ledovcova planina se zacala rozpadat v ploche pahorky. V dolinach mezi nimi tekly potoky, snih rozbredl a lyzovalo se tezko: lyze klouzaly, rozjizdely se do stran. Proto zmenili zpusob jizdy: lide si sedli na sane, na kazde jedna dvojice, a psi je tahli rychle dolu po svahu; lyzarskymi holemi muzi sane ridili a tlumili jejich vykyvy po nerovnem ledu.
Toho dne si vsimli, ze mraky, ktere se stale valily nizko nad zemi nejsou sedive, ale narudle, jako by je ozarovalo zapadajici, avsak neviditelne slunce.
Narudle mraky se valily stale tak nizko, ledova planina ubihala na vsechny strany do nedalekeho obzoru a byla take jakoby narudla. Toto podivne osvetleni na dne hluboke prolakliny, kam nizke polarni slunce svitit nemohlo, patrilo rovnez do sbirky nevysvetlitelnych jevu, kterou si delal Borovoj.
Toho dne se zastavili na hrebeni pahorku blizko velkeho bourliveho potoka s cistou vodou, takze uz nemuseli cekat jako driv, az jim v kotliku roztaje snih, aby si uvarili polevku a caj.
10. ZAHADNA POLOHA SLUNCE
Po veceri si meteorolog pripravil svuj teplomer a byl pevne presvedcen, ze po tak dlouhem a prudkem petactyricetikilometrovem svahu vystoupi rtut pri nejmensim na 130° a hloubka ze bude kolem deseti tisic metru, coz by byl zatim rekord. Dokonce predem vypocital vysky pro body varu od 130° do 135°, aby tim ohromil sve druhy. Uzasl vsak, kdyz teplomer ukazal jen 120°. „Sbirka se mi zase rozrostla!“ prohlasil slavnostne. „Jiste nepochybujete, ze jsme dneska jeli stale a pomerne dost rychle s kopce?“
„Nu ovsem! To je jasne! Voda do kopce netece!“ ozyvaly se hlasy.
„Tak! Ale tuhle hypsothermometr ukazuje, ze jsme jeli do kopce a ze jsme vystoupili za den vic nez o tisic sedm set metru. Co tomu rikate?“
Kdyz se pak vsichni na vlastni oci presvedcili, ze Borovoj nezertuje, prohlasil meteorolog:
„Pojedemeli i nadale dolu, zrejme se brzo dostaneme z tehle uzasne prolakliny — mozna az tesne u severniho polu!“
„Ale ja si myslim, ze se chysta nejaka pohroma!“ pronesl zahadne Gromeko. „V tajemne prohlubni dochazi k neobvyklemu zredeni vzduchu, tlak klesa a svedci o blizkem uraganu, cyklonu, tajfunu, smrsti nebo o necem podobnem. A v ocekavani one perturbace navrhuji vsem moudrym lidem zalezt do spacich pytlu, abychom ji klidne preckali!“
Vsichni se rozesmali, dokonce i Borovoj, a poslechli lekarovy rady. Meteorolog vsak pro jistotu prohledl, zda jsou koliky pevne zatluceny a zda jsou dobre napjaty provazy, ktere drzi jurtu. Opravdu se obaval nejake atmosfericke katastrofy, neklidne spal, probouzel se a naslouchal, zda nesili vitr, zda nenastava ocekavany jev. Ale vsechno, bylo klidne, vitr stejnomerne hucel jako az doposud, Boroveho pratele pochrupavali, psi ze spani vrceli a
