vypadal.“
Lovci pristoupili k mamutovi, ktery se uz nehybal, a zacali ho merit a bedlive prohlizet.
Papockin meril, Kastanov zapisoval; pak Kastanov vyfotografoval trup s ruznych stran a zoolog se pri tom hrde stavel vedle mamuta nebo pro srovnani velikosti na neho vylezal a volal:
„Coz to neni uzasne — ve zprave vypravy bude ilustrace: Prirodovedec Papockin na mrtvem mamutovi, ktery vsak nebyl vykopan, nybrz zil v teto dobe!“
Kdyz byli cestovatele s praci hotovi, urizli zvireti ocas, chobot a chomac dlouhe srsti a zdvihli pusky. Pak na sebe nalozili korist a chteli se vydat k jurte. Tu se vsak zoolog zmatene rozhledl kolem a zvolal:
„Ale kterym smerem je nase stanoviste? Kolem dokola je rovna tundra, vali se tu mlha, daleko neni videt. My jsme zabloudili, Petre Ivanovici! Vubec nevim, kudy jit…“
Kastanov byl jeho krikem nejdriv trochu zmaten, ale pak rekl s usmevem:
„Clovek, ktery ma v kapse kompas, nemuze zabloudit ani v mlze, kdyz vi, kterym smerem sel. Od naseho taboriste jsme vyrazili primo na jihovychod, tak ted tedy musime jit na severozapad.“
„Ale kdyz jsme spatrili mamuty, myslim, ze jsme nebezeli podle kompasu!“
„Ne, predtim, nez jsem kompas schoval, vsiml jsem si podle zvyku smeru, kterym jsme bezeli. Nebojte se, do jurty vas dovedu!“
Kastanov s kompasem v rukou zamiril jiste tundrou; zoolog sel za nim.
Cestovatele kraceli asi dve hodiny po plani. Mlha se jako driv valela chvilemi nizko pri zemi, chvilemi se rozplyvala a umoznovala rozhled na kilometr na dva po okoli. Prave v takove chvilce spatril konecne Kastanov vpredu a kousek stranou od jejich cesty jakysi podivny predmet, ktery se tycil nad planinou. Ukazal ho zoologovi.
„Co to je?“ ptal se Papockin. „Vypada to jako kostra samojedske jurty. Cozpak tu jsou i lide?“
„Myslim, ze to jsou nase lyze. Zapomnel jste, ze jsme je tu nechali.“
„Nu, tak tedy jdeme spravne!“
Kdyz cestovatele dosli k lyzim, nemuseli se uz strachovat a schovali kompas, protoze na vlhke tundre bylo dobre videt stopy lyzi. Brzo se v dalce ukazal pahorek s jurtou.
13. NECEKANY HOST
Kdyz se lovci priblizili tak, ze na pahorku bylo mozno rozeznat nejen jurtu, ale i obrysy lidi a psu, rekl Kastanov svemu priteli, ktery nemel tak ostry zrak a sluch:
„Na nasem stanovisti se deje neco zleho, lide behaji sem tam, psi se mohou ustekat.“
Oba se zastavili, aby lepe slyseli. Skutecne: zretelne sem dolehal zurivy stekot psu, pak se rozlehl vystrel, druhy a treti.
„Jestlipak je neprepadli mamuti nebo jine praveke obludy? Ted uz bych tomu veril!“ strachoval se zoolog.
„Pobezme rychleji, mozna, ze se nas nemohou dockat!“
Dali se do behu, pokud jim to jejich bremena a unava dovolovaly. Na upati pahorku odhodili lyze a chobot a v mziku vybehli nahoru.
Psi sebou trhali a stekali na remenech, v jurte bylo prazdno. Ale Kastanov a Papockin spatrili na protejsim svahu tmavou hmotu. Stali u ni Borovoj a Igolkin s puskami v rukou.
Kastanov a Papockin byli naraz u svych pratel.
„Co se deje, co se stalo?“
„Ale tuhle se pokochejte!“ odpovidal vzruseny Borovoj. „Tahle obluda zautocila na psy nebo psi zautocili na ni. Sedeli jsme v jurte a zacatek sarvatky jsme nevideli. Zkratka, nez jsme vybehli s puskami, udupala nam dva psy! Tak tedy abychom ji tu zabavu prekazili, poslali jsme ji do bricha par vybusnych strel. Roztrhaly ji zaludek.“
Igolkin odvedl psy, kteri obskakovali zabitou zver, a tri cestovatele zacali zvire prohlizet. Sotva se mu Kastanov a Papockin podivali na hlavu, vykrikli jako jednim hlasem:
„Ale vzdyt je to nosorozec!“
„Nosorozec tady, na polarni pevnine?“ zapochyboval Borovoj. „Ovsem, je nosorozcum napadne podoben, ty vsak jsem videl jenom na obrazcich. Ale prece jen, cozpak muze byt tady v tundre zvire, ktere je doma na rovniku? Ne, tomu neverim!“
„Ale uverite,“ vskocil mu do reci Kastanov, „ze jsme prave ted lovili mamuty, rozumite, mamuty? Dosud byli povazovani jen za praveka zvirata, ktera zila pred deseti tisici lety.“
„Smilujte se nade mnou!“ zanarikal Borovoj. „Nezertujte tak krute. Bojim se o svuj zdravy rozum. Vsechno, co jsme videli v poslednich dnech, je tak neobycejne a nadprirozene! Porad se mi zda, ze to vsecko vidim ve snu nebo ze jsem se zblaznil!“
„Ale uklidnete se, priteli!“ zvolal Kastanov a chytil Boroveho za ruku. „Jsme vsichni rozcileni. Taky jsme ohromeni tim, co jsme zatim videli. Vsechno je to podivne, dokud je to nevysvetlitelne, ale v prirode nebyva nic neprirozeneho. Vzpomente si, ze jsme na oddelene polarni pevnine, hluboko ponorene pod povrch nasi planety, odriznute sirokym pasmem ledu od ostatni pevniny. Na takove zemi musi byt sverazne fysikalni podminky, ktere umoznuji, ze tady dal zije mamut, jenz v jinych zemich uz davno vyhynul. Proc by se nemohl zachovat i jeho vrstevnik — nosorozec?“
„Africky nebo indicky nosorozec v polarni tundre!“
„Ne ovsem africky, nybrz sibirsky, dlouhosrsty, ktery zil na Sibiri v tundrach s mamutem.“
„Tak vida! A ja jsem nevedel, ze byli taky takovi nosorozci. Ale procpak myslite, ze tohle neni africky?“
„Tak se podivejte! Ma dlouhou tmavohnedou srst, kdezto nosorozec v tropickych zemich je holy; je vetsi nez jini zivi predstavitele tohoto ssavciho rodu; a predni obrovsky roh je se stran zplostely.“
Kdyz Borovoj videl, ze Kastanov a Papockin berou tuhle uzasnou udalost tak klidne, taky se uklidnil a zeptal se:
„A kde je mamut, ktereho jste ulovili?“
„Sami jsme ho sem prece nemohli pritahnout!“ rozesmal se Papockin. „Zabili jsme ho v tundre dost daleko odtud. Bylo jich tam malinke stado, ctyri kusy, a nas geolog je mel z dalky za strme cedicove pahorky. Jenze tyhle vulkanicke pahorky zacaly potom k nasi hruze chodit po tundre, chachacha! A ostatne, kdepak mame chobot? Prinesli jsme jen chobot a ocas. Aby je psi neroztrhali!“
„Pojdme pro to!“
Fotografovani, mereni a popis nosorozce zabralo pres tri hodiny a teprve pak badatele napadlo, ze je cas k odpocinku. Pri obede si vzpomneli, ze chybi jeste dva jejich druzi, a polekali se, ze se tak dlouho nevraceji.
„S timhle sluncem, ktere vecne stoji v nadhlavniku, naprosto ztratis jakykoli pojem o case,“ brucel Borovoj. „Rano, v poledne, vecer — porad stejne! Zda se, ze je to den bez konce!“
„Tady je skutecne bez konce, jestlize slunce zustava v jednom bode oblohy,“ prikyvl Kastanov.
„V minule tak zvane noci svetlo prece jen zeslablo,“ poznamenal meteorolog. „Trebas to chcete vysvetlovat zhoustlou mlhou, ale vysel jsem z jurty asi o pulnoci a vsiml jsem si, ze mlha nebyla hustsi nez ve dne, a tohle podivne slunce svitilo znatelne slabeji; a na jeho kotouci bylo videt jakoby velke tmave skvrny.“
„To je velmi zajimave!“ zvolal profesor. „Proc jste nam o tom podivnem jevu nerekl?“
„Podivnym jevum se tady nevyhnes. Chtel jsem se jeste jednou presvedcit, nez bych vam o tom rekl. Dneska kolem poledne jsem zase pozoroval to pomatene slunce a presvedcil jsem se, ze na nem tmave skvrny nejsou. A tak jsem si myslil, ze jsem se v noci proste zmylil.“
„Mam za to,“ rekl Papockin, „ze zatim co jsme putovali v mlze Nansenovou zemi, postihla centralni teleso naseho planetarniho systemu nejaka katastrofa. A proto taky stoji v nadhlavniku na 81° severni sirky a sviti ve dne v noci…“
„Treba se nase Zeme pomalicku obratila tak, ze severni polarni oblast je otocena primo k Slunci?“
„Tady neco nechapu,“ zavrcel Borovoj. „Jak by mohlo bez vaznych otresu dojit v kratke dobe k tak znacnemu odklonu zemske osy?“
„Trebas jsme si v mlze a uprostred ledu tech otresu ani nevsimli. Jinak si nedovedu vysvetlit podivne postaveni Slunce,“ trval na svem Kastanov.
„A proc jste presvedcen, ze teleso, ktere ted vidime, je to, ktere jsme videli naposledy nad hrebenem
