„Tenhle pahorek je pro nasi vypravu ucineny poklad,“ vysvetlil Kastanov svym druhum, kdyz k nemu prisli. „Abych prozkoumal, jak je slozen, vykopal jsem pul druheho metru hlubokou jamu a v teto hloubce jsem narazil na celistvy cisty led. A na jinem miste jsem nasel taky led. Tak me napadlo vykopat uvnitr pahorku v ledu komoru, ktera bude slouzit jako vyborna chladirna k uchovani zasob a kuzi. Mamuti nebo nosorozci k nam prece nepribehnou na veceri kazdy den!“
„Cozpak je cely kopec z ledu a jen svrchu je pokryt zemi?“ zeptal se Borovoj.
„Myslim, ze ano. Na severni Sibiri se vyskytuji takove praveke lednice. Je to bud velika zimni zavej, ktera nahodou neroztala, anebo zbytek ustoupivsiho zaledneni. Poznenahlu se ledovy splaz pokryval hlinou a piskem z potoku, ktere stekaly s ledovce, a proto se take zachoval.“
Tento Kastanovuv objev byl pro skupinu, jez tu zustavala, velmi dulezity. Ziskala tak primo pod svym obydlim vybornou spizirnu.
„Pak tu udelame opravdovske dvere a uvnitr velkou komoru,“ prohlasil Borovoj.
„A krome toho vykopame v jine casti pahorku druhou ledovou jeskyni a budeme tam davat psy, az bude velke horko, aby nedostali vzteklinu,“ dodal Igolkin.
Kdyz slozili naklad se sani, zacali vsichni pomahat Kastanovovi a Gromekovi hloubit jeskyni, dost velkou, aby se do ni vesly vsechny privezene kusy mamuta a zbytky nosorozce. Kdyz jeskyni vykopali a naplnili, zahradili vchod kusy ledu a upevnili je lyzemi a sanemi, aby se psi k zasobam nemohli prohrabat.
Nazitri rano se zacali chystat k odjezdu. Rozdelili vsechen naklad. Konservy, lih a susene ryby dali do lednice, na sane nalozili lodky a vystroj, nutny na cestu do nitra Plutonie. Naposled spolecne poobedvali, a kdyz se rozloucili s Borovym, ktery zustal hlidat jurtu a skladiste, vyrazili k Maksejevove rece. Igolkin se mel k veceru vratit se sanemi. Rozhodli se, ze si na vypravu vezmou jednoho psa jako hlidace; vybrali si Generala. Ostrihali ho, aby mu nebylo takove horko, a chundelaty pes najednou vypadal tak nezvykle, ze se vsichni rozesmali na cele kolo. Na hlave mu nechali chomac dlouhych chlupu, na horni casti nohou trepeni a na konci ocasu steticku. Maksejev, ktery ho strihal, prohlasil, ze tyto okrasy mu ponechava proto, aby pes svym podivnym vzhledem lekal selmy, s kterymi se setkaji.
Kdyz dosli k brehu reky, ktera byla asi sest metru siroka a metr az dva hluboka, spustili lodky na vodu a do kazde si sedli dva muzi: jeden u kormidla a druhy u vesel. General se usadil na pridi predni lodky, do niz nasedli Maksejev a Gromeko. Generalova smesna tlama s velkyma postavenyma usima a chomacem dlouhych chlupu mezi nimi cnela nad lodnim bokem.
Igolkin zustal na brehu, dokud obe lodky, ktere rychle pluly po proudu, nezmizely v dalce. Na jurte, kterou bylo na obzoru sotva videt, vztycil Borovoj bilou vlajku. Vyprava, snasejici dosud svorne vsechny utrapy, se rozdelila a ctyri jeji clenove pluli do nitra tajemne zeme. Zdalipak se vrati? A vratili se, kdy a zdalipak vsichni a jak?
17. PO MAKSEJEVOVE RECE
Obe lodky rychle pluly proudem po tmave vode, ktera, mirne zcerena, rychle ubihala na jih mezi nizkymi brehy. S brehu se sklanely kericky polarni vrby, pokryte cerstvymi listky. Na obou brezich se rozkladala stale stejna rovna tundra s nizkym krovim. Vitr vanul porad do zad. Cestovatele jej ted spravne urcili jako severni, ktery prudce vane od ledovcu studeneho otvoru s vnejsiho povrchu planety do jeji vnitrni teple dutiny. Mlha se valela jako driv a hned zastirala, hned zase odhalovala narudle teleso, ktere nehybne stalo v nadhlavniku. Teplota dosahovala +12° a mlha obcas houstla v drobny destik, ktery vsak velmi rychle ustaval.
Lodky pluly rychlosti osmi kilometru v hodine. Muzi u kormidla mapovali okoli a poznamenavali si smer vsech zakrutu reky. Kdyz urazili dvacet pet kilometru, zastavili se na nocleh.
Kratky vylet po brehu ukazal, ze na tundre jsou kere vyssi a ze se k nim leckde primisily nizke modriny a vytvareji s vrbou a brizou nevelke, avsak velmi huste houstiny. Mezi keri byly k ricnimu brehu proslapany uzke pesiny — zrejme tudy chodila ruzna zvirata k rece pit.
Noc stravili po prve ve stanu a bez spacich pytlu.
„Tohle vecne svetlo,“ rekl Maksejev, kdyz si lehal, „uplne porusuje nase zvyky a predstavy. Clovek se diva na hodinky, rika rano, poledne, vecer — a slunce stale stoji v nadhlavniku a porad stejne hreje, jako by se vysmivalo nasi terminologii.“
Noc, anebo vlastne doba odpocinku, minula klidne.
Za druhy den postoupili o padesat kilometru a zastavili se casne, aby vyrazili na dalsi exkursi dal od reky. Brehy uz byly zarostle vyssimi keri a jednotlivymi stromy. Porost vytvoril zelene steny, jez cestovatelum docela ohranicovaly obzor.
Po obede zustal Gromeko u stanu, aby sbiral rostliny, Maksejev s Generalem se vypravili na zapad a Kastanov s Papockinem na vychod; sli po zvirecich stezkach nejhustsimi krovisky, jez uz byla vyssi nez clovek. Misty bylo na pude videt stopy ruzne zvere. Zoolog mezi nimi poznal stopy mamuta, nosorozce, velkych i drobnych sudokopytniku a nejaky druh lichokopytniku. Obcas narazili na otisk mekkych tlap ruzne velikych selem. Pri pohledu na nektere z techto stop oba badatele citili, jak jim po zadech prebehl mraz. Stopy byly asi dvacet centimetru dlouhe a drapy na konci prstu se zaryvaly do zeme na ctyri centimetry. Podle tvaru stopy zoolog usoudil, ze to jsou stopy obrovskeho medveda.
„To je pravdepodobne jeskynni medved, soucasnik mamuta,“ poznamenal Kastanov. „Je vetsi nez vsichni ostatni predstavitele toho rodu, ktere zname.“
„A nelovi jeskynni lidi?“ strachoval se Papockin.
„Kosti, drapy a zuby tohoto medveda, opracovane jeskynnim clovekem, nekdy se nasly,“ usmal se Kastanov. „Ale nevim, zda se vyskytly kosti a lebky cloveka, opracovane medvedem!“
„Rozhodne vsak je lepe nesetkat se s nim!“
„Takove zajimave zvire a nesetkat se s nim? Nasi predkove, ozbrojeni jenom kyji a kamennymi mlaty, ho premohli. A my mame moderni pusky a trhave naboje — a budeme se ho bat? To by byla ostuda!“
Kousek od reky vysli badatele na velikou paseku, ktera byla porostla hustou, ale nizkou travou, v niz se strakatily vselijake podivuhodne kvetiny.
Cestovatele se zastavili na pokraji v krovi a spatrili, ze se na pasece pasou jednotlive i v celych stadech ruzni ssavci, mezi nimiz bylo mozno hned rozeznat druhy, ktere uz vymizely se zemskeho povrchu: byli tu cerni praturi s velikymi rohy a hrby, obrovsti jeleni s parohy umerne velikymi, divoci kone, nizsi, s hunatou srsti, chudym ocasem a kratkou hrivou. Parek nosorozcu se zaryl hlavami do krovi a nekolik mamutu stalo v nevelke skupine a do taktu pohazovalo hlavami a choboty. Nejspise tak odhaneli doterny hmyz. Hmyzu, zvlaste komaru, strecku a ovadu, tu bylo az prilis mnoho.
Kdyz se Kastanov s Papockinem sdostatek vynadivali na klidny obraz pastviste „zivych zkamenelin“, rozhodli se jit bliz, aby si nektera zvirata vyfotografovali. Okrajem krovi se priplazili nejdriv ke skupine praturu, pak k dvema nosorozcum, kteri byli vyfotografovani ve chvilce, kdyz si hrali a neobratne na sebe vyskakovali. Nosorozci krizili sve rohy jako obrovske savle, zadupavali travu sloupovityma nohama a rozryvali pudu.
Na rade byli mamuti, stojici bliz k stredu paseky. Ale nez se k nim lovci prikradli dost blizko, nastal zmatek na protejsim konci, kde se pasli jeleni. Zvirata nahle zdvihla hlavy, zaposlouchala se a naraz se dala do behu, zrejme polekana nejakym nevidenym, ale bezpochyby strasnym nepritelem. Jeleni preletli kolem mamutu, kteri se taky polekali a tezce se rozbehli se zdvizenymi choboty. Jeleni i mamuti bezeli primo k ukrytym lovcum.
„Az od nas budou jeleni na sto kroku, vystrelte na predniho,“ rychle velel Kastanov. „Ja je vyfotografuju, jak se na okamzik zastavi, a pak taky vystrelim, jinak by nas mohli rozdupat.“
Papockin si pripravil pusku, a kdyz se prvni obrovsky jelen s vysoko zdvizenou hlavou a polekane rozsirenymi nozdrami prihnal dostatecne blizko, ozval se vystrel. Jelen, zasazen do hrudi, prudce padl na kolena a ostatni, tlacice se jeden na druheho, zastavili se v houfu a natahli krky.
V te chvilce stacil Kastanov tu zajimavou skupinku vyfotografovat, podal aparat zoologovi a vystrelil na druheho jelena, ktery se k nemu obratil levym bokem. Zvire poskocilo kupredu a tezce padlo na zem, ostatni ostre zatocili vpravo a rozbehli se podle houstiny.
Vtom se priblizili mamuti, kteri utikali za jeleny a zastavili se pred obetmi lovcu. Papockin zatim stacil nabit obe pusky a Kastanov vyfotografoval skupinu mamutu.
„Mam strelit?“ zeptal se zoolog a hlas se mu chvel vzrusenim.
