vychodu skrze silnou vrstvu atmosfery. Na jeho kotouci bylo mozno rozeznat hodne tmavych ruzne velikych skvrn.
„Tohle ustredni teleso neboli skutecne jadro nasi Zeme je uz v poslednim stadiu sveho horeni, je to vlastne hasnouci cervena hvezda. Jeste kraticko — a zhasne! Na vnitrnim povrchu zavladne tma a zima a vsechen tenhle bohaty zivot poznenahlu zahyne,“ pravil Kastanov.
„Stesti, ze jsme sem jeste vnikli a ze jej prostudujeme,“ zvolal Maksejev. „Kdybychom prisli pozdeji, museli bychom se vratit zpatky. Videli bychom pred sebou jen cernou noc.“
„Nu, rekl jsem „kraticko“ v geologickem smyslu. Prepocitano na zemske roky mohou to byt cela tisicileti; a tak i nasi velmi vzdaleni potomci budou jeste moci prostudovat tenhle vnitrni povrch — a dokonce jej osidlit.“
„Dekuji uctive! Prestehovat se do zeme odsouzene k zaniku ve tme vecne noci!“
21. TROPICKA BOURE
Tak v zive besede nepozorovane uplynul cas a obe lodky pristaly u taboriste, kde Papockin a Gromeko uz cekali s veceri. Podsvince, varene i pecene s planou cibuli, kterou botanik nasbiral na kopci, bylo velmi chutne. Svorne se rozhodli, ze si v budoucnu musi pozorne vsimat jedlych plodu, korenu a travin, aby si zpestrili kuchyni. Vsechny zeleninove a moucne konservy nechali v jurte a ze zasob si s sebou vzali jen caj, cukr, kavu, trochu sucharu a prisady, jako sul, pepr a ruzne vytazky. Lov a rybolov jim mely opatrit vetsinu potravy, kterou zdejsi rostliny mohly obohatit.
Na dobu, kdy spali, rozdelali u stanu veliky ohen a po rade hlidali, protoze po setkani s tygrem meli strach, ze je prepadne nejaka selma. Kazdy strazny skutecne slysel v blizkem lese vselijake sramoty, tresk, pleskot kridel a krik vyplasenych ptaku a General casto vetril a vrcel.
Nazitri si z pocatku krajina zachovala stejnou tvarnost: dal pokracovaly kopce, ze severu zalesnene a na jiznim svahu stepnate, a neproniknutelny les po brezich reky. V poledne pristali na levem brehu, na ktery si Kastanov a Gromeko po obede vysli.
Bylo tu mnoho novych rostlin: zacinaly uz vecne zelene kere — myrty, vavriny a stremchy. Liska dosahovala obrovskych rozmeru a vyrovnala se dubum, bukum a jilmum. Na jiznim svahu rostly buky, cyprise, thuje a tisy. Nadherne magnolie rozevrely sve obrovske vonave kvety. V houstine podle reky se objevoval bambus a ruzne liany. Gromeko se na kazdem kroku rozplyval nadsenim.
Toho dne vystupovala uz teplota vzduchu ve stinu na 25°, protoze ustal severni vitr, ktery dosud val cestovatelum do zad. Vzduch ztezkl, byl plny vyparu hustych lesu. Badatele se s namahou splhali po svahu kopce. Byli celi zpoceni, ackoli slunce jen matne prosvecovalo zaclonou oblaku.
Cela priroda jako by ztrnula a zmrtvela horkem; ptaci a zver se schovali do stinu.
Na vrcholu kopce si Kastanov a Gromeko sedli, aby si odpocinuli; a kdyz se obratili k severu a rozhledli se po kraji, zjistili, proc je tak nesnesitelne horko: na obzoru se zdvihal jako zubata stena s fantastickymi bastami obrovsky tmavofialovy mrak — blizici se boure. Zpredu byl obrouben modrobrunatnym valem rozvlnenych mracen, pod kterymi zarily oslepujici blesky. Tento val se rychle blizil.
„Musime utikat k clunum!“ zvolal botanik. „Lijak to bude dozajista tropicky!“
Oba sebehli dolu po svahu, klopytali ve vysoke trave a klouzali po prikrejsich mistech. V deseti minutach dobehli ke stanu, kde je netrpelive cekali Maksejev a Papockin. Ti nevedeli, co delat. Nebylo jiste, zda stan odola prudkemu desti a ranam velmi pravdepodobneho krupobiti. Reka mohla vystoupit z brehu, unaset vyrvane stromy, a tak by ani v lodkach nebylo bezpecno. Zdalo se, ze je nejrozumnejsi vylozit vsechno na breh, vytahnout cluny a schovat se do krovi.
Kdyz Papockin se svymi druhy uvazoval o tomhle planu, vzpomnel si, ze kus dolu po proudu videl na malem vylete — pri honbe za velikym vodnim hadem — u upati kopce previslou skalu. Tam se mohli schovat pred destem. Ale museli spechat — boure se rychle blizila. Vsichni vskocili do clunu, pripluli ke skale a za nekolik minut vsechno vylozili a vtahli pod previs, ktery byl dost velky, aby se tam vesli nejen lide, pes a veci, ale i lodky, jimiz se zahradili pred vetrem.
Kdyz cestovatele vyhnali nekolik mensich hadu, kteri se uvelebili v rozsedlinach skaly, mohli uz klidne pozorovat velkolepe divadlo atmosfericke katastrofy.
Modrobrunatny val uz priletel do poloviny nebe, zakryl slunce a zdal se ted zdola docela cerny. Byla to jakasi bezedna tun, kterou ustavicne prorezavaly oslepive klikatiny blesku, doprovazene takovym dunenim hromu, jake jeste nikdo z pozorovatelu neslysel. Hned se ozyvaly jeden za druhym ohlusujici vybuchy, hned tresk; jako by se na kusy trhaly obrovske dily pevne latky, hned salvy stovek tezkych del.
Blizky les hluse sumel v prvnich narazech vetru. Od severu se privalil dalsi hrozny rachot, jenz nahanel strach a ponenahlu prehlusil dokonce i duneni hromu. Zdalo se, ze se odtud riti obrovsky vlak, ktery na sve trati vsechno nici.
Cestovatele zbledli a polekane se rozhlizeli.
Vichrice se uz prihnala. Ve vzduchu krouzily nescetne listy, kvety, haluze, vetve, cele kere vyrvane i s koreny a ptaci, kteri se nestacili vcas schovat v hloubi lesa. Byla stale vetsi tma. Ve chvilich mezi ohlusujicim hromovym rachotem vsechno kolem svistelo, sycelo, praskalo. Obrovske krupeje deste a jednotlive velike kroupy pleskaly do zeme a do vody, ktera se bourila a penila. Pak nastala uplna tma a jenom pri svetle blesku se na chvilinku objevoval udesny obraz: zdalo se, ze se do vzduchu zdvihl cely les a zene se s proudy deste a krup. Hluk byl tak silny, ze nebylo slyset ani hlasite volani do ucha.
Tato pohroma vsak trvala vseho vsudy pet minut. Brzo se zacalo jasnit, narazy vetru oslably, lomoz a rachot se vzdalil na jih a dest jen krapal. Zato reka se naraz vzdula. Byla najednou cervenohneda a spinava, zpenila se a unasela listi, haluze, vetve i cele stromy. Po nebi se jeste hnaly cary sedivych mracen, ale Pluton uz probleskoval a ozaroval stopy zkazy, jez tu boure zanechala.
Cestovatele vylezli zpod previsle skaly a rozhledli se. Uvideli, ze u lodek je nasypana cela hromada listi, vetvi a haluzek, promichanych s kroupami, velkymi jako vlassky orech. Nekolik spicatych vetvi priletelo tak prudce, ze prorazilo potah na bocich lodek. Museli je hned zacit spravovat. Vytahli jehly, nite a kousky nasmolene plachtoviny a pustili se do prace.
Lodky spravovali asi hodinu; reka zatim opadla zase do svych brehu, ulomky dreva odpluly a cestovatele mohli pokracovat v plavbe. Cerny mrak uz zmizel na jihu za kopci, a tak si cestovatele po prve mohli prohlednout bezmracnou tmavomodrou oblohu.
„Kdyz si jen pomyslim,“ rekl Papockin uz v lodce, „ze primo nad nami, nad timhle modrym nebem, asi deset tisic kilometru daleko, je zrovna takova zeme s lesy, rekami a ruznymi zviraty! Jak by bylo pekne, kdybychom ji videli nad hlavou!“
„Je to prilis daleko,“ podotkl Kastanov. „Tak silna vrstva vzduchu s casteckami prachu a vodnimi parami nemuze byt dost pruzracna a zeme pokryta rostlinstvem odrazi malo svetla.“
„Zdalipak jste si vsimli,“ zeptal se Maksejev, „kdyz jsme vcera prohlizeli okoli s pomerne neprilis vysokeho kopce, ze je tady dole videt daleko lepe nez tam nahore? Mohli jsme pozorovat lesnatou rovinu jiste do dalky sta kilometru, protoze povrch, na kterem ted jsme, neni vypukly jako na zemi, ale prolakly. Zdalo se, ze stojime na dne melke misky.“
„Theoreticky by nas obzor musel byt neohraniceny, museli bychom videt krajinu do dalky nikoli sta, ale peti set nebo tisice kilometru. A zdvihala by se stale vys k nebi. Ale ve velke vzdalenosti nejsou spodni vrstvy vzduchu dost pruhledne a obrysy predmetu se poznenahlu rozplyvaji a navzajem se slevaji.“
„Pak tedy cara obzoru tu nemuze byt tak ostra a zretelna jako nahore. Ve skutecnosti tady obzor neni, ale my vidime poznenahly i prechod zeme do nebe!“
„Dosud vsak jsme si toho nemohli vsimnout, protoze se porad valila mracna nebo mlhy.“
K veceru se reka znatelne rozsirila, ale zato tekla pomaleji, a tak museli stale veslovat, aby pluli dost rychle kupredu.
V zelenych stenach obou brehu bylo misty videt trhliny jako uzka ramena, kam voda odtekala nebo odkud se zase vracela do hlavniho koryta. Uprostred tohoto koryta se objevily ostrovy, lemovane hustym rakosim, ktere cnelo nad vodou.
Kdyz cestovatele obepluli jeden takovy ostrov, vsimli si mezery v pruhu rakosi. Vzadu tam bylo videt pesinu,
