Toho dne k veceru zpozorovali na brehu velkeho ostrova parek corythodontu, velikych tlustokozcu, kteri se tvarem tela podobali titanotheriim a meli uz mnoho spolecneho s jestery.
Kdyz samec spatril pram, zvedl hlavu a rozevrel ohromnou tlamu, v niz se v kazde celisti skvely dva hezky dlouhe a ostre tesaky.
Cestovatelum se nepodarilo vysednout na ostrove a zalovit si, protoze kus dal po proudu sedela na brehu velika selma a pozirala nejakou korist. Jak spatrila pram, vstala a hrozive zarvala.
Toto zvire melo ohromne telo na nizkych a pomerne tenkych nohach. Tlamu melo dlouhou, podobnou chrtimu cenichu. Velikosti se vyrovnalo nejmohutnejsimu tygru, a proto se k nemu cestovatele neodvazili priblizit.
Nepodarilo se jim tedy toho dne ulovit ani jedno z techto novych zvirat.
Nazitri spatrili obcas na brezich reky i na ostrovech pasouci se prakone, titanotheria a ctverrohe nosorozce, antilopy, drave creodonty a jina zvirata. Podle Kastanovova nazoru svedcila fauna celkovou tvarnosti o tom, ze prislusi do starsiho obdobi tretihor.
Po obede prirazili k brehu, aby mohli udelat vylet do stepi. Chteli se seznamit s jejim charakterem dal od reky.
U jednoho z jezer narazili na zvire, ktere je zvlast zaujalo. Jako jini bylozravci se klidne paslo a hryzalo stavnata stebla. To uklidnilo lovce, kteri uz sahli po rucnicich. Prodirali se krovim k brehu jezera, kdyz tu nenadale spatrili obludneho tvora. Dokonce i General, ktery si uz zvykl na ruzna neobycejna zvirata a naraz rozpoznal selmu od bylozravcu, najednou se naramne polekal a s vrcenim se pritiskl Maksejevovi k noham.
„To je obrovsky nosorozec,“ zaseptal Maksejev a zastavil se v krovi, aby obludu nepolekal nebo nevydrazdil.
Zvire vsak nosorozce pripominalo jen na prvni pohled, protoze melo na koreni nosu malicky roh. Avsak par velkych rohu, ktere se tycily nad celem a mirily kupredu, dodaval mu podobnosti s nekterymi tury. Vsim ostatnim se vsak zvire lisilo i od nosorozcu i od turu. Hlavu melo proti trupu nepomerne velikou; dosahovala malem dvou metru. Zadni cast lebky se rozsirovala do plocheho a sirokeho hrebenu, ktery bylo mozno pokladat za ohromne postavene usi. Ve skutecnosti vsak to byla jen okrasa nebo ochrana horni poloviny krku, pokryta drobnymi supinami a na vnejsim okraji ostre zubata. Tento limec bezpochyby zvetsoval vahu beztoho ohromne hlavy a branil zvireti, aby nosilo hlavu vzhuru.
Zvire melo predni nohy znatelne kratsi nez zadni, a tak se pohybovalo s vysoko vystrcenym hrbetem. Kdyz se hlava a nohy tohoto tvora schovaly ve vysoke trave, uplne pripominalo petimetrovy kopec. Pevny trup zvirete byl pokryt krunyrem z kulatych desticek, vetsich na hrbete a na bocich, drobnych na zadku, na nohou a na brise. Telo bylo zakonceno nevelkym, ale tlustym ocasem, ktery slouzil jako podpera zadni casti tela. Od spicky hlavy — od ostreho zobanu — do konce ocasu merilo zvire kolem osmi metru.
„To je ale obluda, to je obluda!“ septal Gromeko a prohlizel si spolu s ostatnimi neobycejneho tvora, ktery se zvolna sunul jako kopec podle brehu jezera a zral travu a kere.
„Co je to zac?“ zeptal se Papockin.
„To musi byt Triceratops, predstavitel skupiny dinosauru,“ odpovedel Kastanov. „Do ni patri ruzni velejesteri.“
„Tak to je plaz! Cozpak byli rohati plazi?“ uzasl Maksejev.
„Mezi dinosaury jsou velmi rozlicni dravi i bylozravi jesteri, velci i mali. Zili od pocatku triasu do konce kridoveho obdobi.“
„Tak to uz jsme se tedy octli v dobe kridove!“ zvolal Papockin. „A cim dal po proudu reky, tim vic takovych oblud budeme asi potkavat.“
„Stesti, budouli tak neskodne jako tenhle!“ podotkl Gromeko. „Ale narazit na selmu takovychhle rozmeru, dekuju uctive! Roztrha nas driv, nez clovek staci vystrelit.“
„Velka zvirata jsou obycejne bylozrava,“ namitl Kastanov. „Podle meho jsou savlozubi tygri o mnoho nebezpecnejsi nez tihle obri.“
„Meli bychom ho primet, aby zdvihl hlavu,“ navrhl Papockin, „nebo aby presel na nejakou planinu. Uz jsem udelal dva snimky, ale na zadnem neni videt nohy a konec tlamy.“
„Coz na neho vystrelit?“ navrhl Maksejev.
„Ne, budto se lekne a utece, nebo se na nas vrhne. Takoveho kolosa snad ani vybusna strela hned tak nepolozi.“
„Pustme na neho Generala!“
Po domluvach a pobizeni se podarilo prinutit tresouciho se a vrciciho psa, aby na obludu zautocil. Pes se vrhl s hlucnym stekotem k velejesterovi, ale prece jen se zastavil v uctive vzdalenosti. Ucinek psiho utoku byl naprosto neocekavany. Obluda se vrhla do jezera, rozstrikovala cele proudy vody a schovala se ve zkalene jilovite hlubine.
Pri pohledu na tenhle ostudny utek se vsichni rozesmali. Ale General, hrdy na sve vitezstvi, pribehl k brehu a zacal zurive stekat na kalne vlny, ktere se v kruzich rozbihaly po hladine. Za chvilku se uprostred jezera ukazaly dva rohy a limec jestera, ktery vystrcil hlavu, aby nabral dech. Papockin mel aparat pripraveny a musel se spokojit jen snimkem hlavy, protoze jester se nadechl vzduchu, a kdyz videl, ze jeho podivni pronasledovatele stoji dosud na brehu, zase se pohrouzil do vody.
Na druhem jezere vyhnal General z husteho porostu cele hejno podivnych ptaku. Byli velci asi jako poradne labute, ale meli delsi telo, kratsi krk a velmi dlouhy a ostry zobak, plny drobnych spicatych zubu. Ptaci bajecne plovali a potapeli se za rybami. Jednoho ptaka se podarilo zastrelit. Kastanov ho prohledl a usoudil, ze je to nejspise Hesperornis, zubaty bezkridly ptak kridove doby, blizky stavbou tela dnesnim potaplicim. Kridla mel v pocatecnim stadiu vyvoje; docela se ztracela v mekkem vlasovitem peri.
25. PASMO BAZIN A JEZER
Po tridenni plavbe v zemi suchych stepi dosahli cestovatele jejiho jizniho okraje. Tam se rostlinstvo naraz zmenilo. Brehy reky se pokryly zelenou houstinou chvojnatych a sagovych palem a mnoha druhy, kapradin, ktere byly vetsinou docela nove a dosahovaly vysky cloveka. Vysoke porosty rostlin podobnych rakosi cnely Ve vode podle brehu a ploche melciny byly pokryty preslickami, vysokymi pres pul druheho metru. Pricny prumer jejich stvolu byl vic nez dvacet pet milimetru. Z hloubi porostu se neslo ustavicne skrehotani a nad vodou krouzil podivny hmyz. Podobal se vazkam, ale rozpeti kridel dosahovalo temer ctyriceti centimetru. Kovove leskle telo bylo dlouhe asi dvacet centimetru. Nektere tyto vazky byly zlatave zlute, jine ocelove sedive, treti smaragdove zelene, ctvrte syte modre, pate ohnive rude. V slunecnich paprscich poletovaly, virily, honily se a melodicky chrastely. Pripominalo to klepot kastanet.
Cestovatele, ohromeni tim krasnym pohledem, slozili vesla. Clun pomalu plul po proudu a veslari se obdivovali nevidanemu divadlu. Papockin vytahl sitku a po dlouhych pokusech chytil jednu vazku.
Kdyz vsak ji vytahoval ze sitky, velmi bolestne ho stipla kusadly do prstu a zmateny vedec ji pustil.
Pro celistvou zelenou barieru, ktera vroubila brehy, nemohli cestovatele pristat, a unaveni dlouhou plavbou, marne vyhlizeli aspon malinkou nezarostlou loucku, aby mohli prenocovat.
Zatim se uz taky hlasil hlad, ale zelene steny preslicek byly stale hustsi a hustsi.
„Ach, meli jsme se zastavit na konci stepi!“ zalitoval Gromeko.
„Podruhe budeme rozumnejsi!“ zasmal se Maksejev.
Kilometr ubihal za kilometrem a zelene steny neprestavaly. Konecne se za ohybem reky na levem brehu ukazal nizky zeleny prouzek. Do vody zabihal dlouhy a uzky poloostrov, ktery pak prechazel v melcinu, porostlou jen preslickami. Protoze nemeli nic lepsiho na vybranou, rozhodli se, ze se zastavi tady a vysekaji si tu mytinku. Vpluli s cluny do zalivu mezi poloostrovem a brehem, vytahli lovecke noze a pustili se do boje s preslickami. Nebylo to vsak snadne: silne lodyhy, tvrde vysokym obsahem kremiku, daly se spatne rezat a po uriznutych lodyhach zustavaly spicate parizky, na kterych se nedalo ani sedet, ani lezet.
„Zkusme je vytrhnout i s korenem,“ navrhl botanik. „Nemohou byt prilis pevne zakoreneny v mekke ricni naplavenine.“
To byla dobra rada: preslicky se daly snadno vytrhnout a cestovatele vyklucili za pul hodiny malou mytinku pro
