„Ba, tahle obluda je jeste horsi,“ podotkl Maksejev, „klidne muze chytit cloveka a roztrhnout ho vejpul.“
„Ale ve vode je ho tezko zpozorovat a zastrelit,“ pravil Gromeko.
Breh uz byl nedaleko. Kdyz k nemu cestovatele priplouvali, mohli jeste pozorovat, jak mlady Ichthyosaurus chyta ryby, ktere se pred nim zachranovaly a vyskakovaly z vody prave tak, jako vyskakuji rizci, strevle a jeseni, kdyz je pronasleduje zrava stika. Ichthyosaurova tlama velmi pripominala stici tlamu.
Cestovatele se vyhnuli zpenenym vlnam u upati holych skal a veslovali k nizkemu brehu, obroubenemu zelenou stenou, kde bylo videt rovnou piscitou plosinu, vhodnou pro taboreni. Ale more pri brehu bylo tak melke, ze museli vylezt a tahnout lodky i pram. Plavba pres more trvala asi sest hodin. Blizilo se poledne, a kdyz se naobedvali a odpocinuli si, mohli se jeste projit po okoli. Pram i clun vytahli na breh, postavili stan a zacali varit obed. Pri tom zjistili, ze jim dochazi sladka voda.
„Jednali jsme lehkomyslne,“ zalitoval Papockin. „Kdo vi, zda je na tomhle brehu sladka voda. Meli jsme si s sebou vzit vody na nekolik dni.“
„Kdyz vodu nenajdeme, budeme muset plout zpatky pres more a na tomhle brehu neuvidime skoro nic,“ pridal se Gromeko.
„Myslim, ze mate zbytecny strach,“ uklidnil je Kastanov. „Kdyby byl tenhle breh docela holy, bylo by to jine. Pak bychom si s sebou ovsem byli privezli sladkou vodu. To by nas bylo napadlo, kdybychom byli videli, jak je pusty.“
„Jsem si jist, ze nekde nablizku najdeme bud potok, nebo pramen,“ rekl Maksejev. „Vzdyt tohle bohate rostlinstvo nemuze rust ze slane vody.“
Kdyz se naobedvali a odpocinuli si, vypravili se botanik a zoolog do lesa hledat vodu a Kastanov s Maksejevem meli prohlednout pobrezni utesy na vychod od taboriste.
Vsichni se ozbrojili puskami, ktere byly nabity trhavymi naboji, kdyby snad potkali jestery nebo nejake jine dravce. Generala privazali u stanu a vedle rozdelali veliky ohen, ktery mel plasit nezvane hosty.
28. MAKSEJEVOVY MILIONY A MILIARDY
Nejblizsi skaly, temer cerne, s rudymi a zlutymi skvrnami a lesklymi plochami na povrchu, byly slozeny z zelezne rudy — z cisteho magnetovce. Kazda rana kladivkem do skaly objevovala tuto rudu a jenom misty bylo mozno zpozorovat hnizda a zrnka nejake jine tmave horniny. „Jake bohatstvi tu lezi nadarmo!“ zvolal Maksejev, kdyz prohledl radu pobreznich utesu a vsude se objevila ruda, jen na povrchu trochu zvetrala a okyslicena.
„Ano, tady by bylo mozno postavit hut, ktera by zasobila rudou vsechno lidstvo na zemskem povrchu,“ poznamenal Kastanov. „Ovsem driv by se musela vybudovat zeleznice pres Plutonii a Nansenovu zemi a v Beaufortove mori postavit obrovske ledoborce.“
„To je dilo budoucnosti, pravdepodobne ne prilis daleke. Az se vycerpaji zasoby zelezne rudy tam nahore, budou pro lidstvo vyhodne a nutne i obtiznejsi podniky.“
Asi kilometr od kraje utesu prekazilo dalsi prohlidku more. Jeho vlny se tristily tesne u upati strmych skal a nenechaly ani uzkou pesinku, kudy by se dalo projit.
„Budeme to tu muset prohlednout za klidneho pocasi z lodky,“ poznamenal Maksejev.
„A nepokusime se ted vylezt nahoru jednou ze soutesek, kolem kterych jsme prosli?“ navrhl Kastanov.
Oba badatele se vratili kousek zpet a vesli hned do prvni uzlabiny, ktera se vrizla do zeleznych skal. Jeji usti bylo zavaleno ohromnymi balvany rudy, pres nez museli velmi namahave prelezat.
Pri tomhle telocviku se Maksejev nahle ohromen zastavil.
„Jen se podivejte, co to je!“ zvolal a ukazoval na lesklou, jasne zlutou zilku, silnou pet az deset centimetru, ktera protinala ohromnou hroudu magnetovce. „Vsadim se, oc chcete, ze to je ryzi zlato!“
„Mate zcela pravdu,“ prikyvl mu Kastanov. „Je to prirodni zlato, a dost vysoke ryzosti.“
„Ach, tady se vali takove bohatstvi!“ zvolal byvaly zlatokop. „V Kalifornii i na Aljasce jsem videl plno nalezist zlata, ale takovouhle zilu jsem jeste nevidel a dokonce jsem o necem podobnem nikdy ani neslysel.“
„O takovych zilach jsem v popisech taky necetl,“ pritakal Kastanov. „Ale tahle zila vede jen v balvanu, a ne ve skale, a jeji bohatstvi se konec koncu omezuje pouze na nekolik malo desitek kilogramu.“
„Kdyz je zila v balvanu, proc by se nemohlo najit jeji pokracovani v utesu, od ktereho se balvan odtrhl?“
„Ovsem. Tot se vi, podivame se po tom, ale je mozne, ze zila usti nekde v docela nepristupnem utesu, a my se na ni budeme divat jen jako liska na hrozen vina. O chut by nebylo, ale jak na to!“
„Dynamit a hornicke prace neznaji nepristupne utesy!“ zvolal nadsene Maksejev. „Jen kdybych tu zilu nasel!“
„Myslim, ze vysledek tohoto nalezu bude pro nas ciste theoreticky. Na nasich clunech s sebou nemuzeme odvezt ani tunu — a dokonce ani metrak zlata!“
„Nu coz! Odvezeme, co se da, a pak vyzbrojime zvlastni vypravu do nitra zeme za zlatem!“
Geologove prohledli utesy, ktere se tycily v usti soutesky nad hromadou balvanu; presvedcili se, ze v nich neni zlato videt, a pak kraceli vzhuru souteskou, ktera se dal ponekud rozsirila. Jeji steny spadaly svisle, dno bylo pokryto sterkem a drobnymi ulomky balvanu. Steny byly jen z magnetovce, ale mezi sterkem si Kastanov vsiml i jinych hornin.
„Tady mate taky zlato!“ rekl Maksejev, kdyz usel asi padesat kroku souteskou nahoru. Zdvihl ulomek rudy, v ktere bylo zlato vtrouseno drobnymi zrnecky.
Asi dve ste kroku od usti zacalo se dno soutesky zdvihat, pak se zmenilo v radu stupnu. Geologove prekonali prvni z nich a zastavili se pred zcela svislou skalou, vysokou priblizne ctyri metry, jez jim prehrazovala cestu. Na hladkou stenu z zelezne rudy se nemohli nikterak vyskrabat.
Maksejev rozhorcene klepl kladivkem do svisle steny a zvolal:
„Cesta dal nevede a mame po nadejich, ze najdeme zlatou zilu.“
„Ano, budeme muset hledat jinou soutesku.“
„Ale copak to je!“ rozzlobil se Maksejev. „Misto toho, aby nam skala dala zlato, chce mi vzit me jedine kladivko!“
Vykrikl tak proto, ze se kladivko jakoby prilepilo ke stene a zlatokop se je marne snazil odtrhnout.
Kastanov prohlizel horninu vedle utesu a obratil se ke skale zady, na nichz mu visela puska. Ucitil, ze ho k sobe tahne nejaka mohutna sila. Puska brinkla o stenu a geolog se od ni nemohl odtrhnout.
„To je ale poradne magneticka ruda!“ zvolal, kdyz si uvedomil, oc tu jde. „Pritahla vase kladivko i mou pusku!“
„A jak je odtrhneme? Prece tady nenechame takove vzacne veci na vecnou pamatku nasi nezdarile vypravy?“
Kastanov se sebe stahl remen a puska zustala pevne pritisknuta ke stene. Tu Maksejev sevrel kladivko obema rukama, skubl jim ze vsech sil a odtrhl je od steny. Pak oba chytili pusku a spojenymi silami ji odervali od skaly.
„Neda se nic delat, pojdme zpatky!“ navrhl Kastanov. „S zeleznymi predmety v rukou se tady jen unavime.“
„Pockejte, uz vim, jak se vydrapeme nahoru. Pusky tu nechame — v tehle hole soutesce nemuze byt zadne zvire.“
„Nu — a pak?“
„Ale pockejte, podivejte se!“
Maksejev nasbiral na dne soutesky mezi sterkem hranate, dost velke kusy rudy a zacal je pristavovat rovnou stranou ke svisle skalni stene. Ihned se prichytily a pevne drzely. Zmagnetisovane kusy rudy. vytvorily zebrik, po nemz se dalo s urcitym nebezpecim vylezt nahoru.
„Zasnu nad vasi vynalezavosti!“ usmal se Kastanov. „Vy jste opravdovy zlatokop, ktery cestne vyvazne z jakekoli obtizne situace.“
„Dekuji za poklonu! Na to me privedlo me kladivko. Kdyz trcelo u steny rukojeti ke mne, pomyslil jsem si: „Tady mas stupinek schodiste“ — a ostatni je uz nasnade.“
Geologove nechali na dne soutesky pusky, brasny s naboji a tlumok s nasbiranymi vzorky rudy a vylezli nahoru. Prvni lezl Maksejev a stavel dal schodiste z balvanu, ktere mu jeho druh podaval zdola.
Za pet minut byli oba nahore.
