dobre proslapana stezka.
Dno bylo pruzracnou vodou sotva videt.
Lovci nabrali vodu do plechovych nadob, ktere si prinesli s sebou, a rozhodli se, ze se schovaji v krovi a pockaji, zda se neobjevi nejake zvire, jez se pujde napit. Ale minuty ubihaly a nic se neobjevovalo. Jenom ve vzduchu nad kotlinou poletovalo nekolik vazek, jeste vetsich nez ony, ktere ozivovaly Maksejevovu reku. Papockin je pozoroval a nahle popadl pusku.
„Copak, snad nechcete strilet vazky vybusnym nabojem?“ rozesmal se Gromeko.
„Tise, podivejte se tamhle na skalu!“ zaseptal zoolog a ukazoval na utesy, ktere se tycily nad vchodem do kotliny.
Na nevelke plosince stal na zadnich tlapach maly jester a opiral se o dlouhy a silny ocas. Jester se velmi podobal klokanovi. Byl vsak tmavozeleny s hnedymi skvrnami a jeho hlava pripominala hlavu tapira s povislym chobotovitym hornim pyskem.
„To je jiste Iguanodon!“ zaseptal Papockin.
„Skoda, ze ne klokan! Klokana bychom snedli k veceri, ale jist jestera se asi neodvazime.“
„Muj mily, nezapomente, ze jsme v jurskem obdobi a ze k jidlu nenajdeme ani ptaky, ani ssavce. Nechcemeli zemrit hlady, musime prejit na jesteri maso. Pres sve botanicke nadseni nenasel jste posud jedle korinky, plody nebo travy. Nebudeme prece zvykat preslicky anebo tu zpropadenou travu Cekanovskeho!“
„A co ryby? V mori je prece plno ryb.“
„Proc se nebojite jist ryby, ale mate strach z masa bylozraveho jestera? To vsechno jsou predsudky, na ktere musime v tomhle podzemnim kralovstvi zapomenout.“
Zadunel vystrel. Zvire poskocilo a tezce se svalilo na palouk. Kdyz se prestalo zmitat, lovci vylezli ze sveho ukrytu a pristoupili k nemu.
Mlady jester byl vyssi nez clovek. Jeho neohrabane telo spocivalo na silnych a dlouhych zadnich nohach a tlustem, na konci naraz ztencenem ocase. Predni nohy byly kratke a slabe a mely po peti prstech s drobnymi ostrymi drapy, kdezto na zadnich bylo po trech prstech s velkymi, ale tupymi drapy. Podle celeho slozeni tela bylo zrejmo, ze zvire dava prednost svisle poloze pred vodorovnou, protoze pak by se jeho zadni polovina zdvihala daleko vys nez predni. Hlava byla mohutna, na pohled dost odporna, s povislymi masitymi pysky a malickyma ocima. Telo bylo docela hole, jako zabi, a kuze na omak stejne tak slizka a studena.
„Na pohled prilis chutne nevypada!“ zvolal Gromeko a kopl botou do tlusteho jesterova stehna. „Neco jako ohromna zaba.“
„Kdyz Francouzi jedi s pozitkem zabi friccase, proc by rusti cestovatele neochutnali iguanodonni biftek? Ale nejdrive si zvire popiseme a pak je rozctvrtime.“
Lovci jestera zmerili, popsali a vyfotografovali, urizli mu masite zadni nohy — kazda vazila skoro sestnact kilo — a zamirili zpatky ke stanu s tezkym nakladem masa a vody.
Jesteri maso, upecene v platcich na panvi, bylo tak chutne a jemne, ze je dokonce i Gromeko, ktery mel odpor ke vsem plazum a obojzivelnikum, s chuti snedl.
Po veceri uvazovali, kam se vydat dal. Plavba na clunu, ktera jim do posledka tak vyhovovala, zrejme se ted nehodila, jestlize se z jihu do more nevlevala reka, po niz by mohli plout. Nejdrive tedy bylo treba takovou reku najit. Pri hledani mohli prozkoumat i krajinu na tomto brehu a podle vysledku rozhodnout o dalsi ceste, kdyby snad zadnou reku nenasli. Pak by museli jit dal pesky. To by ovsem cestu znacne omezovalo.
30. DRAVI A BYLOZRAVI JESTERI
Dost prudky vitr rozceril nazitri more do dukladnych vln a pena priboje doletala dokonce az ke stanu. Za takoveho pocasi nemohli plout na lehkem clunu; proto se cestovatele rozhodli, ze vsichni spolecne podniknou vypravu do nitra nezname zeme. Vydaji se korytem, ktere se tahlo do lesa.
Protoze nemohli predpokladat, ze morsti jesteri napadnou prazdny stan, nechali u neho jen Generala, ale neprivazali ho, aby se v nebezpeci mohl schovat do housti.
Nad mistem, kde se koryto rozvetvovalo, pokracovala po obou stranach leveho ramena, podle ktereho se lovci dali, stena preslicek a kapradi. Jen tu a tam se vinuly houstinou uzke pesiny, proslapane drobnymi zviraty. Ve vzduchu nad vrcholky stromu se vznasely ohromne vazky a jiny, stejne mohutny hmyz. Obcas tam preletli drobni pterodaktylove, kteri hmyz pronasledovali. Lesni houstina se vsak zdala naprosto mrtva a pusta. Nebylo slyset ani zpev ptaku, ani sramot, ktereho bylo tolik v lesich na brezich Maksejevovy reky. Jenom jednou si Gromeko, ktery sel vpredu, vsiml na uzke stezce jakehosi tmaveho zvirete, velkeho asi jako mensi pes. Schovalo se vsak tak rychle, ze na ne nestacil dokonce ani namirit. Museli se spokojit lovem hmyzu a Papockin chytil motyla s rozpetim kridel petatricet centimetru, ktery si sedl na palmovy kvet, a nekolik nevidanych brouku, velkych aspon jako poradna pest. Velmi bolestive ho kousali a skrabali.
Konecne les skoncil a lovci vysli na rozsahlou louku, porostlou touz tvrdou travou. Tam, kde byla zeme vlhka, bujely plavune, mechy a male keriky plazivych preslicek. Na jihu se paseka tahla k prikremu a holemu svahu tmavocervenych hor, ktere se tycily do vyse asi dvou set metru a byly rozbrazdeny hlubokym udolim. Odtud pravdepodobne vytekala voda, ktera rozbahnila louku a za destiveho pocasi se hrnula korytem do more. Louka byla pres kilometr dlouha a sto az dve ste metru siroka.
Geology lakala souteska v horach. Zamirili k ni vsichni. Kdyz vsak usli kousek cesty, vsimli si, ze se na severnim kraji louky za cipem lesa pase nevelke stado jesteru.
Jesteri stali na zadnich tlapach a tlustymi pysky otrhavali listi palem a mlade, neznejsi vyrustky preslicek a kapradi. Mladata se pasla na trave, smesne zdvihala tlusty zadek nad hlavu a ohanela se ocasem. Nekdy zacala skotacit a honit se hned po ctyrech, hned po dvou nohach a neobratne skakat.
Nebylo mozno vynechat takovou zajimavou prilezitost a nevyfotografovat, jak se iguanodoni pasou a jak si hraji. Cestovatele se rychle vratili k pokraji lesa a pocali se krast ke stadu. Podarilo se jim priblizit se ke zviratum a udelat prvni snimek. Tu se iguanodoni nenadale poplasili. Dospeli se prestali past, nastrazili se a pak pocali pronikave pistet. Kdyz to mladi uslyseli, pribehli k rodicum, kteri je obklopili a obratili se hrbetem z kruhu ven.
Druhy a treti snimek zachytil tento poplach iguanodonu, ktery nebyl plany. Z opacneho konce louky se podle kraje lesa blizila ohromnymi, nekolik metru dlouhymi skoky obluda, kterou lovci z pocatku pokladali rovnez za iguanodona.
Zvire bylo prave tak velke a rovnez se pohybovalo jen po zadnich nohach. Kdyz vsak se priblizilo, bylo mozno pozorovat, ze se od bylozravych jesteru lisi stihlejsim telem a nesrovnatelne rychlejsimi pohyby. Obluda priskakala ke kruhu iguanodonu, zastavila se a vyrazila hlasity sykot, na nejz ji iguanodoni odpovedeli tahlym, zalostnym pistenim. Pak zvire zacalo krouzit kratkymi skoky kolem jesteru, ale na vsech stranach narazelo na zdvizene zadky a tezke rozmachnute ocasy. Rana ocasu nebo mohutnych zadnich noh byla jiste neslychane silna.
Kdyz se dravec presvedcil, ze neni mozno proniknout dovnitr kruhu a uloupit nektere mlade, preskocil nenadale obrovskym skokem pres hlavy obrancu a vrhl se na mlade iguanodony, shlukle uvnitr kruhu a srazene k sobe. Zbabela zvirata se horempadem rozprchla na vsechny strany a zachranovala se pred nepritelem, ktery popadl jedno mlade a naraz mu prokousl chrtan.
Lovci si v ruznych okamzicich vyfotografovali i prepad. Pak zahrmely dve rany a dravec padl vedle sve obeti. Kdyz se prestal hybat, lovci se k nemu priblizili a mohli si prohlednout tohoto noveho predstavitele velejesteru. Skutecne se podobal iguanodonum dlouhyma zadnima nohama a silnym ocasem, ktery slouzil telu jako opora. Predni nohy byly velmi kratke a zakoncene ctyrmi prsty a ostrymi drapy. Na kratkem krku sedela nevelka hlava s ohromnou tlamou, plnou ostrych zubu. Na koreni nosu trcel kratky a plochy roh, ktery byl spise ozdobou nez utocnou zbrani.
Nad ocima vycnivaly dva mensi rohy a od zatylku se po hrbete a ocasu tahla rada malych, ale ostrych ostnu. Hola svrastela kuze mela sedozelenou barvu. Zvire bylo pet metru dlouhe a bezpochyby nesmirne silne. O jeho obratnosti a statecnosti bylo mozno soudit podle toho, jak prepadlo stado iguanodonu.
Kastanov si prohledl zabiteho velejestera a zjistil, ze je to patrne Ceratosaurus z one skupiny velejesteru, k nemuz patri take iguanodoni a jini suchozemsti druhohorni jesteri.
„Doufam, ze tohohle odporneho dravce jist nebudeme,“ povzdychl si Gromeko, kdyz zvire zmerili a popsali.
„Proc by ne? Kdyby nebylo jine maso, museli bychom se s nim spokojit,“ odpovedel Maksejev. „Ale muzeme si
