Souteska se nezmenila: zprava i zleva svisle steny; na dne rada stupnu a vsude jen zelezna ruda vice nebo mene magneticka. Kdyz geologove urazili jeste asi dve ste kroku, uvideli na dne soutesky hroudu velkou asi jako volska hlava, jasne zlute barvy. Bylo to ryzi zlato.
„No tak, zlatokope, odneste si do naseho tabora tenhle kousicek!“ zasmal se Kastanov.
„Opravdu, je to poradny kousek!“ odpovedel Maksejev a kopal do hroudy, ktera se ani nepohnula. „Myslim, ze vazi aspon osmdesat kilo a ma cenu dobrych sto tisic rublu! Zlata zila je zrejme blizko!“
Zdvihli hlavy a oba zacali pozorne prohlizet svisle uboci soutesky. Brzo uvideli napravo ve vysce asi ctyr metru mezi tmavym magnetovcem zlutou zilu zlata, ktera se tahla napric. Hned se rozsirovala az na pul metru, hned se uzila a rozvetvovala na drobne pramenky nahoru i dolu.
„Miliony jsou pred nami, miliony!“ vzdychl si Maksejev, kdyz odhadl pohledem viditelnou delku zily. „Tady mame primo pred ocima desitky tun zlata!“
„Vas to zlato nejak prilis rozdychtuje!“ usmal se Kastanov. „Atsi je tahle zila za desitky milionu, ale prece jen je to jenom zila! Kolem ni vsak je cela hora drahocenne zelezne rudy, miliardy tun, ktere stoji miliardy rublu!“
„Ale je velmi pravdepodobne, ze ani tahle zila tu neni sama. Mozna, ze jsou cele casti hory slozeny ze zlata, a pak tu jeho zasoby budou taky za miliardy rublu.“
„Kdybychom zacali dobyvat takove spousty zlata, jeho kupni cena by rychle klesla. Je proto tak drahe, ze ho je v prirode malo. A vyznam zlata v lidskem zivote je daleko mensi nez vyznam zeleza, bez ktereho se soucasna technika nemuze obejit. Znicte zlate penize a neuzitecne zlate ozdoby — a poptavka po zlate bude mala.“
„Vas zase prilis rozdychtuje uloha zeleza,“ namitl Maksejev. „Kdyby bylo zlata mnoho, nahradilo by spoustu kovu, zejmena ve slitinach s medi, zinkem a olovem. Technika usilovne hleda pevne kovy a slitiny, ktere se neokyslicuji. Z lacineho zlata by zacali delat bronz, draty a spousta jinych veci, na ktere ted z nezbyti berou med a jeji slitiny.“
„Prece vsak tady jsou beze sporu ohromne zasoby zeleza, ale jen problematicke, pomerne male zasoby zlata.“
„Nu dobra! Vy si vezmete zasoby zeleza, a mne ponechte zlato, az se vratime, abychom je tezili,“ zasmal se Maksejev.
„Rad vam prenecham i zeleznou rudu, jen at ziskate ty miliony nebo miliardy!“ odpovedel stejnym zertem Kastanov.
Badatele se vratili k morskemu pobrezi a prohledli jeste nekolik podobnych soutesek. Vsude byly steny slozeny z zelezne rudy, misty s zilkami a hnizdy zlata. Ale s tlustou zilou, podobnou te, kterou nasli v prvni soutesce, jiz se nesetkali. Maksejev byl tak nucen priznat, ze bohatstvi, ktere tu predstavuje zelezna ruda, je nesrovnatelne vetsi nez to, ktere dava zlato. Geologove s tezkym nakladem vzorku „milionove“ a „miliardove“ rudy prisli konecne ke stanu, kde svym vypravovanim ohromili sve druhy. Ti se vratili jen o chvilku driv.
29. PRESLICKOVY LES
Pisecnou a oblazkovou plaz ohranicoval husty les. Staly tu vedle sebe ruzne preslicky, vysoke osm az deset metru. Jejich zelene vetve zacinaly nizko nad zemi, a tak bylo mozno se pod nimi jen plazit anebo jit velmi shrbene. Mezi preslickami bujely stromovite kapradiny ruznych druhu. Vcelku tam byla takova houstina, ze tudy clovek temer neprosel.
Papockin a Gromeko zacali hledat pesinu nebo prirozenou mezeru v housti a nakonec nasli vyschle koryto potoka, ktere se tahlo na hranici mezi utesem a lesem. Nedaleko od more se koryto delilo: leve rameno vedlo dal mezi lesem a utesy, prave zabihalo do houstiny. Rostlinstvo se tu ponekud zmenilo. Krome preslicek a kapradi se tu vyskytovaly sagove a jine palmy, ktere cnely nekolik metru nad preslickami. Puda v lese byla porostla nizkou travou, tvrdou jako stetiny. Podle koryta na kraji lesni houste se tisnily i jine rostliny. Gromeko ustavicne vysvetloval, jak se jmenuji, a byl stale nadsenejsi.
„Zdalipak vite,“ zvolal nakonec, „v jakem geologickem obdobi jsme ted?“
„Snad ne v kamenouhelnem?“ zabrucel zoolog, ktery v lese nemel dosud prazadnou vedeckou korist a jen si popichal ruce o bodlave rostliny.
„Ech, co vas to napada! Copak ichthyosauri a plesiosauri zili v kamenouhelne dobe? Spolecne s geology uz jsme tomu prisli na kloub! Ne, muj mily, ted jsme v jurskem obdobi. Podivejte se, tady je kapradi, typicke pro tu dobu, zde je stihly stromek ginko a tuhle tvrdou rostlinku nasli po prve v jurskych vrstvach v Irkutske gubernii na brehu reky Angary a nazvali ji podle geologa Cekanovskeho, ktery ji objevil.“
„No, pekne dekuju, to uzili jeho jmena pro divnou vec! Je horsi nez nase koprivy a muze se ji zivit leda nejaky jester, ktery ma chrtan jako z plechu.“
„My o vlku a vlk za humny!“ prerusil Gromeko sveho rozhnevaneho druha. „Jen se podivejte na tuhle malinkou stopicku! To je spis vas obor!“
Zastavil se uprostred koryta a ukazoval prstem na zem. V jemnem pisku bylo videt hluboko vytlacene stopy ohromnych tlap s tremi prsty, ktere koncily tupymi drapy. Kazda stopa byla dlouha pres tricet centimetru.
„To ale byla nestvura!“ zvolal zoolog a hlas se mu malicko zachvel. „To je ovsem velejester. Ale rad bych vedel, zda je to bylozravec nebo selma. Pak by nebylo nijak prijemne setkat se s nim.“
Papockin pozorne prohlizel stopy, ktere bylo videt v pisku. Mizely tam, kde pisek vystridaly oblazky.
„Je divne, ze vsechny stopy jsou stejne velke,“ zavrtel hlavou Gromeko. „Predni tlapy byvaji vzdycky mensi nez zadni, pokud vim. A jakypak je to pruh mezi stopami pravych a levych noh? Clovek by si malem myslil, ze zvire za sebou tahlo ohromnou kladu.“
Papockin se rozesmal:
„To je stopa jesterova ocasu. A kdyz srovnavam jeho rozmery se stejne velkymi otisky chodidel, domnivam se, ze se zvire prochazelo jen po zadnich nohach a opiralo se o ocas.“
„Cozpak zname takovehle dvounohe jestery?“
„Zname, a prave z jurskeho obdobi. Na priklad Iguanodon, ktery se podobal ohromnemu klokanu a mel velike zadni a malicke predni nohy.“
„A cim se zivil?“
„Podle tvaru zubu to byl bylozravec. Patrili tyhle stopy skutecne Iguanodonu, nemame se ceho bat, i kdyz ta obluda byla v jurskem obdobi pet az deset metru dlouha.“
„No, to je bajecne!“ vzdychl si botanik. „Stale si jeste vzpominam na toho odporneho jestera, ktery se na rece chystal, ze spolkne k svacine Maksejeva nebo mne.“
Kdyz se koryto rozvetvilo, cestovatele se rozhodli, ze se pusti po pravem rameni, jez se tahlo k upati skaly. Tam mohli spise narazit na vodni pramen. To vlastne byl hlavni cil jejich vyletu. A skutecne, cim vyse vysli, tim byla puda vlhci a drobne rostlinstvo kolem koryta bujnejsi a rozmanitejsi.
Brzo se vpredu mezi lodyhami rostlin zableskla v koryte dokonce voda.
„Jsme zachraneni!“ zvolal Papockin. „Pramen mame kousek od taboriste.“
„Ale co kdyz je ta voda slana?“ poskadlil ho Gromeko.
„Ochutnejte ji! Na pohled vypada jako sladka.“
„Cozpak vy na pohled rozeznate sladkou vodu od slane? To ja prece jen nedovedu.“
„To jste botanik, kdyz nevite, jake rostliny se vyskytuji u slane vody?“
„Tak za prve: tady je jurske obdobi a zatim nevime, jake rostliny se v tomto obdobi u slane vody vyskytovaly. Za druhe jste rekl, ze poznate vodu na pohled, a ne podle rostlin, ktere rostou kolem ni.“
„Vyjadril jsem se spatne, mel jsem rici podle koryta. Kdyby to byl slany pramen, pak by bylo cele koryto pokryto vrstvami ruznych soli.“
Za tohoto rozhovoru Papockin s Gromekem kraceli rychle vzhuru korytem, ktere se brzo vrizlo uzkym udolim mezi vysoke skaly. Protekal tam maly potucek sladke vody a poznenahlu mizel v pisku. Na pisku bylo videt plno velkych i malych stop jesteru, kteri se sem prisli napit.
„Tady jich ale chodi!“ zvolal Gromeko. „Kazdou chvilku muzeme narazit na takovou dvounohou obludu!“
Kdyz se lovci napili, vykrocili opatrne s puskami pro vsechny pripady pripravenymi souteskou dal podle potucku. Souteska se rychle rozsirovala a zmenila se v kotlinu, vroubenou temer svislymi tmavocervenymi skalami, od nichz se prekrasne odrazela zelen keru a stromu, ktere rostly u jejich upati. Uprostred zeleneho palouku na dne kotliny se lesklo male jezirko, na jehoz dne zrejme vyveraly z pudy prameny. K jezeru se tahla pres palouk siroka,
