stavou.“
„A jak vas napadlo, ze je sladka?“
„V hube mladeho iguanodona, ktereho zardousil dravec, jsem uvidel steblo nejake rostliny. Na omak se mi zdalo lepkave. Zacal jsem hledat, kde roste, a nasel jsem ho plno kolem potoka. Tot se vi, ze jsem tu stavu ochutnal. Zasoby cukru se nam tenci. Cukr muzeme nahradit stavou tehle trtiny a dokonce ho z ni varit. Vidite, ze me „seno“ je v nekterych pripadech docela uzitecne.“
Kdyz se vratili k zastrelenemu pterodaktylovi, Gromeko ukazal i ostatnim svuj nalez, pro ktery doslo k one prihode s plastem. Vsichni schvalili jeho plan a rozhodli se, ze na zpatecni ceste natrhaji vic trtiny, aby zkusili varit cukr.
Lovci zamirili dal roklinou, na jejimz dne tekl potok, vroubeny uzkym pruhem drobnych preslicek a tvrde travy.
Roklina se brzo zuzila v opravdovou soutesku. Cele jeji dno bylo pod vodou. Bylo tam zima, nevlidne a vlhko. Lovci kraceli jeden za druhym: vpredu Maksejev s puskou v ruce, vzadu Kastanov, ktery kladivkem zkoumal skaly.
A tu se vpredu zacalo rozsvetlovat, ukazala se zelen. Souteska se rychle rozsirila a zmenila se v dosti velke udoli, obklopene skalami dole svislymi a vyse stupnovite ustupujicimi na vsechny strany. Tvorily tak jakysi amfitheatr. Dno udoli bylo zarostle stavnatou zelenou travou, uprostred bylo jezero, z ktereho vytekal potok.
„Fuj, tady to smrdi!“ ulevil si Gromeko, sotva dosli k jezeru.
„Skutecne, pachne to tu prachohavne, jako mrsinou,“ pridal se k nemu Maksejev.
„Neni to snad mineralni jezero, treba se sirnymi prameny?“ ptal se Papockin a naklanel se nad vodu.
Lovci se zacali rozhlizet a vsimli si podivneho sykotu, ktery byl vystridan piskotem. Pripominalo to vrzani zatky, trene o sklo. Ty zvuky sem zaletaly shora, se sten kotliny. Tam vsak nebylo nic videt.
V te chvili se nad louckou prosmykl,velky tmavy stin a spustil se na vystupek, odkud ho sykot a piskot vitaly obzvlast hlasite.
„Pterodaktyl!“ zvolal Maksejev.
„Tady jsou zrejme hnizda ptakojesteru,“ napadlo zoologa.
„Nu, a uz vite, proc to tu tak pachne. Tahle zvirata jsou pravdepodobne velmi necistotna.“
Ptakojester, ktery se spustil na vystupek, brzo vzletl, a kdyz si vsiml, ze v kotline jsou lide, zacal nad ni krouzit a trhane kvakat. Piskot a sykot na skalnich stupnich naraz ustal.
„Vida, deticky ztichly!“
„Rad bych videl vejce a mladata z hnizd!“ zatouzil zoolog.
„Jen to zkuste vylezt na ty srazy a zacit se prat s rodici! Ti vam ukazi, zac je toho loket!“
„Vida, tady je jich plno!“ zvolal Kastanov a ukazoval na jineho pterodaktyla, ktery vylezl za skalnimi stupni, zatim co dalsi dva uz krouzili ve vzduchu.
„Tak co, zacneme strilet?“ navrhl Maksejev. Byl by rad napravil svou chybnou ranu.
„Proc? Jednoho jsme uz dostali a prohledli; a naboji musime setrit,“ varoval Kastanov.
„Radeji se dejme na ustup, celem vzad, nez poplasime vsechna hnizda,“ rekl botanik. V pachnouci kotline se mu nelibilo.
Nad louckou uz poletovalo a kvakalo nekolik ptakojesteru a lovci meli za to, ze bude moudrejsi ridit se Gromekovou radou. Kdyz kraceli k soutesce, zpozorovali u upati skalni steny cele hromady ruzne velkych kosti, smichanych s trusem pterodaktylu.
„Dostali jsme se na jesteri smetiste!“ zazertoval Maksejev.
„Usadili se tu na bezpecnem miste, to je opravdova pevnost.“
„Pravdepodobne maji na jejich mladata a vejce zalusk jini jesteri,“ vysvetlil zoolog. „Vsimnete si toho, ze to jsou sice plazi, ale maji uz ptaci zvyky.“
„Zcela spravne. Kridla jim dovolila, aby zmenili zpusob zivota svych pradavnych predku.“
„Prece jen je skoda, ze jsme nevideli, jak maji postavena hnizda a jak vypadaji vejce a mladata, a zejmena nasazena vejce.“
„Myslim, ze nevysedavaji vejce jako ptaci,“ podotkl Kastanov, „ale prenechaji tu povinnost slunci jako ostatni plazi.“
„Nebedujte, jeste nekde najdeme iguanodoni nebo plesiosauri vejce,“ utesoval Gromeko zoologa.
„Budouli pekne cerstva, udelame si bajecnou omeletu. Dovedu si predstavit, jak jsou asi velika vejce techhle zvirat. Jedno staci pro nas pro vsechny!“ zertoval Maksejev.
Cestovatele se souteskou vratili zpatky na loucku u upati hory, cestou si nasbirali sladkou trtinu a pak zamirili k mistu, kde byl zabit dravy jester.
Tam bylo velmi zivo. Ve vzduchu se sem tam prohaneli ptakojesteri ruzne velikosti a na zdechlinach Ceratosaura a Iguanodona posedala ta zvirata tesne vedle sebe. Rvala z mrsin kusy masa a zrala je hned na miste a jine zase odnasela na jih, k horskym roklinam, kde zrejme byla jejich hnizdiste. Kvakot a sykot rvaly sluch.
Kdyz se lide priblizili, cele hejno, ktere hodovalo na mrsinach, se vyplasilo. Nekteri vyletli do vzduchu a zacali krouzit nad pasekou, jini se kolebali na kratkych nohou, vlekli za sebou polorozpjata kridla a utikali pryc. Zrejme se nazrali tak, ze se jim tezce letalo. Papockin si stacil udelat dva snimky tohoto zmatku.
Nazrani ptakojesteri neutocili na lidi, kteri je vyplasili pri hostine. Vyrazeli pouze ruzne ohlusujici skreky, jez zrejme vyjadrovaly nespokojenost.
Lovci vzali iguanodoni kyty, schovane v krovi, a pustili se opet vyschlym korytem, jez vedlo lesem. Kdyz se uz priblizili ke kotline, zastavil se nahle Gromeko, ktery sel vpredu, a upozornil sve druhy na otisky ohromnych tlap, hluboce vtlacene do vlhkeho pisku v koryte.
„To neni Iguanodon,“ poznamenal Papockin. „Zvire slo po ctyrech. Podivejte se, tady jsou stopy zadnich noh s tremi prsty a tady stopy prednich s peti!“
„A tlapy maji jiny tvar a jsou vetsi nez iguanodoni!“ dodal Kastanov.
„Je mozno poznat podle tlapy, zda je to zvire drave nebo bylozrave?“ zeptal se Maksejev.
„Myslim, ze je bylozrave. Prsty nejsou zakonceny drapy, ale cimsi na zpusob kopyt. A temi se zver chytat neda.“
„A tady je taky otisk ocasu, kratsiho a tenciho nez maji iguanodoni,“ upozornoval zoolog a ukazoval na prohlubeninu, jez se vinula mezi otisky noh.
„Rozhodne je to tvor velmi mohutny a patrne je ted u naseho jezera, protoze zpatecni stopa tu nevede,“ pravil Gromeko.
„Pripravme si pusky — a opatrne!“ varoval Maksejev.
Pomalu, krok za krokem, kraceli lovci korytem a pozorne se divali vpred. Nic se vsak neukazovalo, jenom vazky a brouci se rojili a letali nad vrcholky preslicek a kapradi. Lovci presli uzkou zelenou chodbou ke skalam a nerozhodne se zastavili.
Maksejev septem pozadal sve druhy, aby na neho pockali, probehl souteskou a pak dal znameni, aby se k nemu ostatni pridali. V kotline se vsichni schovali za stromy a u jejiho vchodu mohli pozorovat zajimave divadlo:
Na loucce se paslo obludne zvire, ktere svymi rozmery a podivnym zevnejskem predcilo vsechno, co cestovatele dosud videli v Plutonii — v zemi vymrelych obru.
Zvire bylo osm metru dlouhe a asi ctyri metry vysoke. Predni nohy melo znatelne kratsi a silny trup byl naklonen kupredu a zakoncen prekvapive malou hlavou, podobnou hlave jesterky. Po hrbete se ve dvou radach tahly stitky nebo desticky, ktere trcely vzhuru a trochu stranou jako kridelka. Ctyri pary nejvetsich se zdvihaly nad trupem, tri pary malickych nad tlustym krkem a dva pary nad ocasem. Ocas, slabsi a kratsi nez iguanodoni a ceratosauri, nesl pod destickami jeste par dlouhych bodlin. Hola, vrascita kuze obludy byla tu a tam pokryta bradavicnymi vystupky, pocetnejsimi a malymi na krku a na hlave, ridsimi a vetsimi na trupu a na ocase. Tmavohnede skvrny a kresba na spinave zelenem podklade kuze zesilovaly odpuzujici vzhled zvirete.
Klidne se paslo na brehu jezera a rvalo otepi sladke trtiny a drobnych preslicek velkou tlamou, jejiz rozmery nikterak neodpovidaly malinke hlave. Kdyz se trup pohnul, stitky na hrbete se lehce trepetaly jako kridla.
„Ucinena Amorkova kridelka!“ zaseptal Maksejev.
„Pekny Amorek jurskeho obdobi!“ zasmal se Gromeko. „Nikdy jsem si nedovedl predstavit, ze mohou existovat podobne nestvury.“
„Hrozny vzhled, stitky, ostny, bradavice, kresbu na kuzi — to vsechno ma tohle klidne a pravdepodobne
