spicku vejce a peci je pak na ni?“
„Ale jak, nemame omastek!“
„Mame iguanodoni sadlo.“
Zatim co se lovci bavili o techto labuznickych predstavach, mravenci dokouleli vejce na breh koryta a nerozhodne se zastavili, protoze brehy byly srazne. Shodit vejce se svahu nebylo tezke a na mekkem pisku by se nerozbilo, ale vytlacit je zase tak vysoko na druhem brehu, to bylo, jak se zdalo, pro mravence prece jen prilis obtizne.
Behali zatim kolem vejce a podle srazu, pohybovali tykadly a vzajemne se jimi dotykali — zrejme se radili.
Pak jeden sbehl do koryta, prohledl protejsi breh, postal pred nim jako by uvazoval, a nakonec se rozbehl podle neho, casto se zastavoval a prohlizel sraz.
Asi padesat kroku odtud bylo misto, ktere se mu zdalo vhodne, aby tam vejce spustili. Zacat je upravovat, hrabal prednima nohama a celistmi, odtrhaval hroudy zeme a odtahoval je stranou.
Druheho mravence, ktery zustal u vejce na strazi, brzo omrzelo cekat, taky sebehl do koryta a rozbehl se po stopach sveho druha. Za zatocinou ho vsak nevidel.
„Coz abychom si vzali vejce, ktere tu mravenci nechali?“ navrhl Gromeko.
Ten napad se jim nejdrive libil, ale pak zacali pochybovat.
„Tak za prve: mohou nas zpozorovat a predcasne se prozradime. Za druhe: kdyz nenajdou vejce, ktere tu nechali, zacnou je hledat po okoli a misto toho, abychom sli za nimi k mravenisti, budeme se schovavat v krovi a ztratime plno casu,“ prohlasil Kastanov a odmital botanikuv napad.
Vtom si vsak Papockin vsiml v teze doline mezi pisecnymi kopci jeste jednoho paru mravencu. Valili druhe vejce.
„Ted uz snad nemate duvod, abychom tu vejce nechali,“ rekl.
„Tak tedy honem do prace!“
Maksejev a Gromeko prebehli pres koryto, zdvihli spolecne vejce, ktere melo pul metru v prumeru, a prenesli je do sve skryse na pokraji lesa.
Pak Maksejev opatrne setrel rukou v koryte stopy nohou. Mohly prozradit mravencum, kdyby byli dost chytri, kam se vejce podelo.
Brzo se v koryte ukazali oba mravenci a bezeli k opustene koristi. Kdyz se vyskrabali na breh a vejce nenasli, zacali se motat sem a tam, pribihali k sobe, pohybovali citlivymi tykadly a zrejme byli uplne zmateni.
Vtom se na kraji doliny ukazali mravenci, kteri kouleli druhe vejce. Kdyz je ti prvni spatrili, vrhli se jim vstric. Zrejme si mysleli, ze jim ti druzi vzali jejich korist a zacali jim ji brat.
Dali se do rvacky: vzpinali se na ctyri zadni nohy, zdvihali predni par a snazili se zakousnout do nepritelova krku a prehryznout mu ho. V zapalu boje se jeden par priblizil k brehu koryta a svalil se se svahu. Pri padu se jeden mravenec octl na druhem, vyuzil vhodne chvilky a temer ukousl svemu souperi hlavu.
Nechal ho lezet a rozbehl se na pomoc svemu druhovi, ktery ochaboval v boji. Spolecne nepritele rychle premohli a kouleli vejce ke korytu potoka.
Cestovatele pozorovali boj s velkym zajmem, ale naprosto nemohli poznat, ktery par mravencu zvitezil, protoze nebylo mozno rozeznat jednoho od druheho.
Vitezni mravenci se zastavili u brehu koryta, poradili se, pak svalili vejce dolu a kouleli je nahoru.
Na nekolika mistech, kde se jim protejsi breh zdal dost nizky, se zastavovali a zkouseli vejce zdvihnout. Nemeli vsak dost silne drapy, aby prorazili tvrdou skorapku, a vejce jim v nohach klouzalo a padalo zpatky.
Kdyz mravenci dosli az k mistu, kde byl v brehu koryta vyhraban mirny svah, zpozorovali ho, prohledli a pokusili se vytahnout vejce nahoru, podpirajice je svymi trupy. Podarilo se jim to a pak je kouleli dal po pesince, jez vbihala do lesa. Podle chovani tohoto paru mravencu mohli badatele usoudit, ze zvitezili druzi mravenci.
Ted uz jen stacilo jit po pesince za mravenci. Ale cestovatele nevedeli, jak daleko jeste budou muset putovat; bylo treba nejdrive provest neco s vejcem, ktere mravencum vzali. Vejce bylo tezke a nedalo se v lese prilis dobre koulet. Rozdelali proto rychle ohen v jame vykopane v pisku, upekli cele vejce na tvrdo, rozdelili je na kusy a ze skorapky udelali nekolik taliru a panev.
Po veceri vesli cestovatele do lesa po dobre uslapane, ale uzke a nepohodlne pesine. Metr nad zemi se vetve preslicek spletaly tak, ze se muzi museli plazit nebo jit sehnuti. Tehle stezky uzivali pravdepodobne jen mravenci.
Po pul hodine zacal les ridnout, mravenci pesina se casto rozdvojovala, pretinaly ji jine a Maksejev musel bedlive sledovat stopu vejce, zatim co Kastanov podle oka nacrtaval smer, aby meli mapu uzemi, kde ziji jejich nepratele.
„Je divne, ze jsme v lese dosud nepotkali jedinkeho mravence,“ divil se Kastanov.
„Pravdepodobne maji urcene hodiny k odpocinku a spanku a jini zivocichove se k mravenisti neodvazi priblizit.“
Tu vsak se vpredu ukazal siroky svetly otvor. Les zrejme koncil a na pasece za nim mohlo byt mraveniste. Proto se museli chovat tim opatrneji. Zoolog a botanik zustali s Generalem v lese a Kastanov s Maksejevem se vypravili na pruzkum.
Kdyz dosli na pokraj lesa, zastavili se, chraneni poslednimi stromy, a zacali obhlizet krajinu. Les vystridala velika louka ci spise planina, skoro docela hola; jen tu a tam trcela okousana stebla travy.
Uprostred teto planiny, nedaleko od kraje lesa, tycil se veliky homolovity pahorek, vysoky asi dvanact metru a v prumeru siroky pres sto metru, slozeny ze stromovych kmenu, narovnanych na sebe.
Dalekohledem bylo mozno rozeznat, ze kmeny nejsou rozlozeny ledajak, ale v urcitem systemu, a ze vytvareji slozitou, i kdyz hrubou stavbu. Na mnoha mistech se v ruzne vysce temnely vstupni otvory, ale mravence nebylo nikde videt — bezpochyby spali.
Planina byla se vsech stran obklopena lesem, pahorky a dunami a mravenci byli jejimi jedinymi pany. Na zapadni strane planiny podle upati dun tekl pravdepodobne potucek, soudic podle pruhu zelene travy a keru, ktere se ostre odrazely na zlutem podklade pisku.
35. JAK DO MRAVENISTE?
Kdyz Kastanov a Maksejev prohledli planinu, vratili se ke svym druhum, aby rozvazili, co podniknout dal.
„Prepadnout spici mraveniste neni obtizne,“ usoudil Kastanov, „avsak neni jisto, zda to bude ucelne. Nevime prece, kde jsou v tehle ohromne stavbe slozeny nase veci a v labyrintu chodeb muzeme snadno zabloudit.“
„Uvnitr je jiste tma a my nemame svicky ani kahanec,“ podotkl Papockin.
„Muzeme si udelat pochodne, videl jsem v lese smolnate stromy, ktere by se k tomu hodily,“ prohlasil Gromeko.
„Kdyz pujdeme s ohnem, docela jiste mravence probudime, a ti nas napadnou. Takovy boj musi pro nas skoncit zle,“ pravil Maksejev.
„Ano, jich jsou sta, neli tisice, a at jich zastrelime kolik chceme, nakonec nas prece zakousnou nebo ustipaji k smrti.“
„Tak co si pocneme?“ zabrucel Kastanov. „Svych veci se zrici nemuzeme, pro zpatecni cestu je nutne potrebujeme.“
„A kdybychom s jedne strany mraveniste zapalili? Mravenci zacnou zachranovat sve zasoby a mezi nimi i nase veci, ktere vytahnou ven.“
„Predevsim budou zachranovat sve larvy a kukly a veci mohou zatim shoret. Avsak i kdyz snad staci vynest nase veci, prece jen jim je budeme muset odebrat nasilim.“
„A coz abychom mravence vykourili a pak, az mraveniste opusti, vlezli tam pro sve veci?“
„Tenhle plan je uz lepsi, ale do chodeb plnych koure nebudeme taky moci proniknout. A az se kour rozptyli, mohou se vratit i mravenci.“
„Jak se zda, jsme v bezvychodne situaci.“
„Vite co,“ navrhl Maksejev, „lehnu si blizko mraveniste a budu predstirat, ze jsem mrtvy. Mravenci me odtahnou do mraveniste a tam snad budu moci vypatrat, kde nase veci lezi, a pristi noci je vytahnu ven.“
