Kastanov probudil space. Rozhodli se, ze pobezi na pahorky, protoze v lese to bylo stejne nebezpecne jako na morskem brehu. Lodky tahli s sebou. Meli strach, ze je vlny strhnou a odnesou.
Kdyz vystoupili na hreben prvniho pasma pahorku — Kastanov ihned poznal, ze to jsou morske duny — uvideli, ze za hrebenem je siroka dolina, rovnobezna s morskym brehem a docela pusta jako oba svahy kopcu. Vsude bylo videt jen narudly pisek. Palil v paprscich Plutona, dosud nezastreneho bourkovym mracnem.
Cestovatele se rozhodli, ze bouri preckaji v tehle doline. Obratili lodky dnem vzhuru a schovali se pod nimi. Byla to jejich jedina ochrana pred lijakem, protoze nepromokave plaste jim zlodeji ukradli stejne jako ostatni satstvo.
Boure na sebe nedala dlouho cekat. Modrobrunatny val se uz prihrnul do poloviny nebe, Pluton se schoval, rychle se stmivalo. Nad dolinou se prehnaly prvni poryvy vetru a strhavaly s hrbetu dun mracna pisku. Jako by se z dun zakourilo; vzduch byl najednou pln horkeho pisku a byl jeste dusnejsi. A tu se uz prihnal uragan. Kastanov vyhledl zpod lodky a zazdalo se mu, ze se cele prvni pasmo dun zdvihlo do vzduchu a spadlo do udoli. Pisek se sypal na lodky celymi proudy. Les preslicek, ktery bylo videt v sirokem usti doliny, chvel se pod naporem boure jako rakosova houst. Stihle kmeny preslicek se ohybaly skoro az k zemi, vetve se vlnily ve vzduchu jako prameny zelenych vlasu, v povetri letaly urvane vrcholky stromu, vetve a pruty. Tma se ustavicne ztracela v oslepujicich vybusich blesku a pak se zdala jeste hustsi. Bez ustani buracel hrom.
A tu na lodky zabubnovaly velke destove krupeje a spustil se lijak, ktery naraz procistil vzduch od pisku a prachu. Vitr sice jeste bouril, ale zmokly pisek se do vzduchu uz nezdvihal. Prestoze spadla spousta vody, stekaly se svahu dun jen nevelke, rychle mizici potucky, protoze pisek vodu dychtive ssal.
Boure se rychle prehnala. Protrhanymi mracny zacal prohledat Pluton. Prestalo prset a cestovatele chteli vylezt zpod lodek, kde se museli krcit v dusnu. Ale neslo to — lodky se nedaly nadzdvihnout.
Byly pritisknuty hromadami pisku, navateho bouri a zvlhleho vodou, pod jehoz tizi se dna clunu prohybala.
„Jsme uvezneni pod lodkou!“ krikl Papockin. „Pomozte nam odtud!“
„My take!“ odpovedel Maksejev. Sedel s Kastanovem a Generalem pod druhou lodkou.
„Jak bychom to meli provest?“
„Chceme se prohrabat sypkym piskem pod bokem lodi.“
„To je napad! Udelame to taky!“
Chvilku bylo ticho; bylo slyset jen supeni muzu, kteri si jako krtci vyryvali tunel v pisku.
Pak se pod pridi jedne lodky vyplazil po brise spinavy a rozcuchany Maksejev, za nim Kastanov a nakonec General; pod druhou lodkou vylezal zoolog s botanikem.
Pak museli cluny vyprostit z pisku, ktery byl na nich nakupen, a tahnout je udolim k suchemu korytu. Kdyz cestovatele dorazili ke korytu, zustali v uzasu stat: valila se tudy rozbourena zlutocervena ricka. Nedalo se po ni plout a prebrodit ji taky nebylo mozne.
„Ted lupice pronasledovat nemuzeme!“ zvolal rozhorcene Gromeko. „Budeme muset cekat, dokud voda neopadne.“
„To neni tak hrozne,“ poznamenal Maksejev. „Daleko horsi je to, ze voda v potoce a dest znicily vsude stopy zlodeju a my se nedovime, kudy se pustili.“
„Ach, procpak jsme odpocivali!“ zalitoval mrzute Papockin. „Pred lijakem bychom docela jiste urazili deset kilometru a snad bychom se byli dostali az do doupete zlodeju!“
„Nu, pozde bycha honit! Myslim, ze to doupe nebudeme muset dlouho hledat. Nemohli prece vsechny nase veci tahnout cele desitky kilometru,“ utesoval ho Kastanov.
Vody v koryte ubyvalo poutnikum pred ocima a za pul hodiny tam zbyly jen louze v prohlubnich.
„Na cestu! Voda odtekla!“ vyzval je Maksejev.
„Ale co si pocneme s lodkami? Nemuzeme je prece tahnout za sebou do vnitrozemi kdovikolik kilometru!“ rozpakoval se Kastanov.
„Budeme je muset nechat u more, ale nejak je schovat pred temi tajemnymi zlodeji!“
„Zakopejme je do pisku!“ navrhl Gromeko.
„To je dobry napad! Pisek je sypky, a i kdyz ho budeme muset hrabat rukama, nemuzeme provest nic jineho.“
34. VLADCI JURSKE PRIRODY
Cestovatele zahrabali lodky a zamirili vzhuru korytem, v kterem uz neproudila voda. Avsak velke louze a mazlava hlina je misty nutily vylezat na jeden nebo na druhy breh. Sli opatrne, obezrele se rozhlizeli kolem a pusky meli pripraveny, kdyby se znenadani setkali s lupici. Vlevo od potoka se stale tahl les preslicek, kapradi a palem, zprava se tycila za sebou pasma narudlych holych dun. Doupe zlodeju mohlo byt jak v lese, tak i mezi dunami.
Za chvilku narazili na cosi tmaveho, co lezelo v koryte potoka a bylo napul zaneseno piskem a blatem. Odhrabali nanos a spatrili ohromneho hnedeho mravence. Trup mel asi metr dlouhy, hlavu o malo mensi nez lidska a nohy, zkroucene ve smrtelnem boji, byly zakonceny ostrymi drapy.
„Tady je ten vladce jurskeho obdobi!“ zvolal Kastanov.
„Jestli jsou jejich kolonie osidleny stejne jako mraveniste na povrchu Zeme, pak budeme mit co delat s tisici nepratel,“ usoudil Papockin.
„Ano, a s neprateli dravymi, chytrymi a nemilosrdnymi,“ dodal Gromeko.
Zatim k nim dosel General. Vlekl se vzadu a obcas si lehl, aby si odpocinul. Kdyz uvidel mrtveho mravence, zurive se na neho vrhl a vztekle vrcel.
„Vida, kamarade, poznavas jednoho z tech, co te postipali!“ zvolal Maksejev a drzel psa.
O kus dal narazili na zdechlinu druheho mravence a pak i tretiho. Lijak zrejme zastihl nektere zlodeje jeste na ceste a voda je odnesla.
„Tihle rezavi dabli nechali rozmoknout a znicit vsechny nase veci!“ zvolal zoufale Gromeko.
„Ano, pochybuji, ze by meli dost rozumu, aby postavili stan a schovali se v nem se vsim vsudy!“ pritakal Papockin.
„Myslim, ze se do mraveniste dostali jeste pred lijakem,“ prohlasil Maksejev. „Musime prece uvazit, ze vyrazili na cestu daleko driv nez my. A my jsme k tomu na dvou mistech vzdycky nekolik hodin odpocivali.“
Usli mlcky jeste asi dva kilometry. Za potokem zacal les ridnout, objevily se v nem pocetne pesinky. Na piscitych kopcich a zvlast v udolich mezi nimi uz bylo videt rostlinstvo: kere, trsy travy a drobne preslicky.
Najednou se Maksejev zastavil a ukazal svym druhum na nejblizsi dolinu mezi dvema kopci, kde se po pisku pohybovala dve hneda tela. Hned tahla, hned valila jakousi bilou kouli.
„Mravenci?“
„Zrejme! Ale copak to tahnou? My jsme nic bileho a kulateho nemeli.“
„Nasli nejakou jinou korist.“
„Nevezmeme jim ji?“
„Ne, radeji se schovejme, a pak pujdeme po jejich stopach. Privedou nas k mravenisti.“
„Jenom drzte Generala, aby se na ne nevrhl.“
Cestovatele ustoupili kousek nazpet a schovali se na kraji lesa. Brzo se za keri v usti doliny ukazali mravenci. Valili pred sebou po pisku velky bily vejcity predmet.
„Cozpak tihle mravenci maji tak velka vejce?“ uzasl Maksejev.
„Ne, to je spis vejce nejakeho velejestera. Ukradli je a vali si je do mraveniste,“ rekl Papockin.
„A co myslite, jsou tahle jesteri vejce jedla?“
„Procpak by nebyla? Vzdyt se jedi zelvi vejce, proc by se tedy nemohla jist jesteri?“
„To musime uvazit,“ poznamenal Gromeko. „Ted, kdyz mame tak jednotvarnou stravu a kdyz musime setrit s naboji, smazena vejce by nam prisla vhod.“
„Pro takove ohromne vejce bychom museli mit stejne velikou panev, a tu nemame.“
„Staci nam i mala! Ve vejci prorazime na jedne strane dirku, zamichame klacikem zloutek a bilek, osolime a vezmeme si na panev, kolik bude treba.“
„Ale zadnou panev nemame, mravenci nam ukradli celou kuchyni.“
„Na to jsem docela zapomnel! A nedala by se udelat panev treba z vajecne skorapky — opatrne odriznout
