vzit iguanodona, ktereho dravec stacil jen zakousnout.“
„Musime ho vsak dobre schovat. Jinak nam pterodaktylove nenechaji ani kousek. Podivejte se, uz ucitili korist!“
Skutecne: nad pasekou jiz krouzili ptakojesteri a chraplave kvakali. Proto lovci odsekli kyty mladeho iguanodona, povesili je na vetve a schovali je v krovi; pak zamirili pres louku, ktera byla po strelbe a boji pusta, k rokli.
31. PTERODAKTYLI ROKLE
Usti rokle bylo siroke a na jejim dne se vinul potok, vroubeny trsy kapradi. Na prikrych svazich nerostlo nic. Byly hole, skalnate, narudle, cerne nebo zlute. Kastanov a Maksejev pospisili ke skalam. Gromeko zacal na brezich potoka hledat nove rostliny a Papockin chytat ohromne motyly.
Prvni utes, ke kteremu geologove dosli, byl tmavocerveny. Kastanov cekal, ze se tu opet setka s zeleznou rudou, ale kdyz urazil kousek horniny a prohledl ji pod lupou, zavrtel hlavou a pravil:
„Vida, tady je neco noveho!“
Nekolik ulomku, urazenych i jinde, bylo stejnych, ale od tvrdych a hladkych skal nebylo mozno odstepit vetsi vzorek. Tu zacali oba geologove spojenymi silami rozbijet balvan tohoto nerostu, ktery lezel u upati skaly. Nakonec balvan pukl a rozpadl se na dva kusy. V jeho jadru se zaleskly zilky a hnizda bileho kovu.
Kastanov se sklonil a udivene zvolal:
„Prirodni stribro, zrejme v ciste cervene stribrne rude!“
„Zase milionove bohatstvi!“ usmal se Maksejev.
Po nalezu ryzi zlate zily, jejiz vyznam Kastanov tak odsoudil, choval se Maksejev trochu prezirave k darum nerostneho kralovstvi tehle kouzelne zeme.
Geologove postupovali dal podle upati skaly a brzo dosli na misto, kde tmavocervena barva byla vystridana cernou se zlutymi a rudymi skvrnami a zilkami. Tady se znovu objevil cisty magnetovec. Utesy o kus dal, rozbrazdenejsi a rozryte sterbinami, byly jasne zlute a zelenozlute. Kastanov v nich poznal olovnate okry a okyslicene olovnate rudy, ktere mohly skryvat spousty lestence oloveneho.
Jeste dal vzhuru roklinou se na svahu tycil velky utes, poutajici k sobe pozornost svou tmavozelenou barvou. Z dalky se zdalo, ze je porostly mechy nebo lisejniky. Od tohohle utesu kladivko zvonive odskakovalo a jen velmi tezce se podarilo odrazit drobne ulomky, ktere Kastanovuv uzas jeste zvetsily.
„Tady je ohromna spousta ryzi medi, na povrchu okyslicene,“ pravil.
„Jsou ale v tehle zemi poklady!“ zvolal Maksejev. „At chces jakoukoli rudu, najdes ji. Hned by tu clovek mohl vybudovat universalni hutni kombinat.“
„Ano. Az na povrchu planety nebude stacit ruda rostoucim pozadavkum, chtej nechtej se sem budou muset spustit pro potrebne kovy. Pak cloveku nebudou vadit ani ledy, ani mlhy, ani vanice.“
„Anebo lide provrtaji tunel zemskou kurou, aby se k temhle ohromnym zasobam dostali nejkratsi cestou!“ zazertoval Maksejev.
Nad geology, kteri byli v te chvili zaujati prohlidkou vseho toho bohatstvi, rychle preletl velky stin a zaroven bylo slyset Gromekuv vykrik:
„Pozor, leti sem ptakojester!“
Oba chytili pusky a zdvihli hlavy. Asi dvacet metru nad nimi krouzilo ohromne tmave zvire. Podle letu nebylo tezko poznat ptakojestera z rodu Pterodactylus. Byl mnohem vetsi nez ti, ktere videli na brehu more, a v rozpeti kridel mel asi sest metru. Jester sklonil hlavu s ohromnym zobanem, vyhlizel si korist a zvedave se dival na nevidane dvounohe tvory.
Lovci vsak nemeli kdy cekat, az se rozhodne, protoze ptakojester, ktery by se z takove vysky vrhl na svou obet, mohl by ji snadno zabit anebo tezce poranit drapy nebo zuby. Maksejev hbite namiril a vystrelil. Pterodactylus se vrhl stranou, rychle zamaval kridly, odletl a usedl na vystupek skaly. Tam zacal kroutit hlavou a otvirat a zavirat zubatou tlamu.
„Myslim, ze ji dostal!“ podotkl Maksejev a neodvazil se vystrelit znovu, protoze zvire uz sedelo prilis daleko.
Na loucce, kde zustal zoolog a botanik, rozlehl se v te chvili hlucny krik a hned za nim vystrel.
Za skupinou preslicek a kapradin, jez delily koryto potoka od upati skal, vyletl druhy Pterodactylus a odnasel v prackach nejaky velky tmavy predmet. Kastanova ve zmatku napadlo, ze ptakojester odnesl jednoho z jeho druhu, a vystrelil. Zlodej mavl kridly, upustil bremeno a klikatym letem zmizel za stenou stromu.
Geologove se tam uprkem pustili, aby pomohli svemu druhovi, jenz spadl z vysky nekolika metru. Kdyz se vsak prodrali houstim, srazili se s Gromekem a Papockinem. Bezeli jim vstric.
„Vy jste oba zivi a zdravi? Kterypak z vas pred chvilinkou vypadl ptakojesterovi z drapu?“
Oba pratele se razem rozesmali.
„Jester mi odnesl jen plast, do nehoz jsem zabalil nasbirane rostliny a polozil je na louce. Zrejme mel za to, ze je to nejaka mrsina,“ vysvetloval botanik.
„A ja po nem strilel! Ale docela jiste jsem chybil,“ dodal zoolog.
Geologove se tedy prestali bat o sve druhy a vydali se s nimi tam, kde se jeste svijel postreleny ptakojester. Kdyz se k nemu priblizili, vyskocil a vrhl se proti nim. Maval jednim kridlem a druhe, zrejme zlomene, vlekl za sebou. Bezel kolebave jako kachna, ohromnou hlavu natahl kupredu, rozevrel tlamu a zlostne kvakal. Masity vyrustek na koreni nosu se mu nalil krvi a zbrunatnel. Ptakojester byl velky jako clovek, a prestoze byl poranen, mohl byt jeste, nebezpecny. Museli ho tedy dobit druhou ranou.
Zatim co Kastanov a Papockin studovali pterodaktyla, Maksejev a Gromeko se vydali hledat uloupeny plast. Prohledli loucku az k upati skal, lezli krovim, avsak nenasli nic.
„To je podivne, kampak se ztratil?“ brucel botanik a otiral si pot, ktery se mu rinul s tvare. „Nemohl mi prece plast spolknout.“
„Videl jsem velmi dobre, ze ho ptakojester po vystrelu pustil,“ prikyvl Maksejev.
V te chvili vzletl do vzduchu druhy Pterodactylus, ktery dosud sedel na skalnim vystupku, snesl se k vrcholkum preslicek, zachytil na jednom z nich jakysi tmavy predmet a letel s nim dal.
„Hrom do toho!“ zalateril botanik. „To je zase muj plast! Hledali jsme ho na zemi, a zatim zustal na stromech!“
Maksejev uz miril na ptakojestera, ktery preletel kolem, ale plast se nenadale rozbalil, svazek rostlin se zacal sypat dolu a polekane zvire pustilo svou korist z drapu. Lovec sklonil pusku.
„Tihle pterodaktylove se zrejme nevyznacuji obzvlastnim duvtipem, kdyz kradou veci, ktere nejsou k snedku,“ usmal se Gromeko a miril k spadlemu plasti.
„A trebas jsou rozumnejsi, nez si myslite. Mozna, ze chteli vzit vas plast a vase seno, aby svym mladatum pripravili pohodlnejsi hnizdo,“ zazertoval Maksejev.
„Seno? Jak se to neuctive vyjadrujete o mych botanickych sbirkach? A nereknete snad dokonce, ze mi odnesl plast pro sva naha mladata, abyste dokazal, jak jsou jesteri rozumni?“
„Ne, to nereknu!“ rozesmal se Maksejev. „Leda ze by ptakojesteri hrali ulohu vladcu jurskeho obdobi a stali na velmi vysokem stupni vyvoje. Ale proc jste natrhal tolik stejnych rostlin?“ ptal se, kdyz videl, ze botanik sbira stebla, rozhazena po louce. Vysypala se mu z plaste a vypadala jako rakosi.
„Hadejte, co to je!“ odpovedel Gromeko a podaval mu jedno steblo.
„Podle meho nejaky rakos, silny a dost ostry. Tim se mohou zivit leda nejaci iguanodoni.“
„Uhodl jste, iguanodoni si na nem pochutnavaji. Ale nam tenhle rakos taky prijde k chuti.“
„Neni mozna! Ten bude dobry nanejvys tak do polevky!“
„Ne, do polevky ne, ale do caje. Jen rozlomte steblo!“
Maksejev prelomil steblo, z ktereho vytekla jakasi pruzracna tekutina.
„A ochutnejte stavu toho hloupeho rakosi!“
Stava byla lepkava a sladka.
„Cozpak je to cukrova trtina?“
„Kdyz ne cukrova trtina, ktera nyni roste na povrchu nasi planety, pak tedy aspon rostlina s cukrovou
