tom hvizdal na psa a zastavoval se, kdyz cekal odpoved. Nakonec bylo slyset slabe knuceni a za chvilku vylezl zpod sklonenych vetvi General. Byl vsak v hroznem stavu. Cele telo mel otekle a zadni polovinu bezvladne vlekl po zemi.
„Co je s tebou, Generale, ty pejsku uboha?“ rikal mu Maksejev a hladil zvire po hlave. Knucelo mu na uvitanou a lizalo mu ruce. Inzenyr se vyplazil zpatky a za nim vylezl i pes; svym zalostnym stavem vzbudil vseobecnou soustrast.
„Snad mu lupici neprerazili pater?“ zeptal se Papockin.
„Myslim, ze ne,“ zavrtel hlavou Gromeko, kdyz prohlizel psa. „To se vi, ze ne,“ pokracoval. „Nejspise ranili Generala otravenymi sipy. Na hrbete ma nekolik ranek uz se zaschlou krvi, ale pater je cela.“
„Jakepak sipy?“ uzasl Maksejev. „Vzdyt ti lupici byl hmyz!“
„Na to jsem zapomnel! Pak tedy psa ustkli nebo pokousali jedovatymi kusadly nebo zihadlem.“
„Co si s Generalem pocneme? Da se vylecit?“
„Myslim, ze ano. Kdyby byl jed smrtelny, pes by byl uz posel. Na nestesti nam nasi lekarnicku ukradli se vsim ostatnim. Budeme muset zkusit studene obklady.“
Maksejev vzal do naruci Generala, ktery zalostne knucel, a odnesl ho k morskemu brehu. Gromeko zacal psa polevat vodou. Ten se jim nejdriv pokousel vytrhnout a knucel, ale chlad zacal brzo ucinkovat a pes se ztisil. Pak ho polozili zadkem do vody.
Zatim co se botanik obiral Generalem, ostatni vytahli z houstiny lodky a vesla. Spustili je na vodu a slozili do nich zbyle veci, ktere za neblahe vypravy meli s sebou. Pak dva odesli zase k jezeru ve skalach doplnit zasobu pitne vody a ostatni zatim upekli zasobu iguanodoniho masa, aby je pri pronasledovani lupicu nezdrzoval nedostatek jidla.
Za hodinu, kdyz byli se vsim hotovi, Generaluv otok se znatelne zmensil a pes zacal sam vstavat. Rozhodli se, ze ho vezmou s sebou do clunu. Dva pojedou v lodkach s vecmi podle brehu a dva pujdou po stopach lupicu, pokud povedou po brehu. Tak mohli veslari — kdyby toho bylo treba — pomoci chodcum nebo je vzit do lodek, a chodci zas mohli veslare zastavit, jakmile stopy zaboci do vnitrozemi.
33. PO STOPACH LUPICU
Maksejev a Gromeko se vydali pesky, Kastanov s Papockinem vypluli na clunech. Za svymi druhy se neopozdovali, ani je nepredhaneli. Na stesti bylo klidne pocasi a more se na plazi sotva cerilo. Maksejev sel vpredu po stopach lupicu, obcas se zastavil a pohovoril o svem pozorovani s botanikem. Na jednom miste byly na priklad otisky mnoha uloupenych veci, ktere lupici slozili na zem, zrejme pri odpocinku. Jinde nasli jasne otisky voru. Kdyz to Maksejev uvidel, zvolal:
„Zahada s vorem se uz taky vysvetlila: zlodeji ho odnesli na hrbetech.“
„A proc, hrome?“ ptal se Gromeko.
„A proc, hrome, potrebovali nas stan, luzka a ostatni veci? Vzdyt odnesli dokonce i vzorky zlate a zelezne rudy, ktere jsme vcera s Petrem Ivanovicem nasbirali.“
„To je naprosto nepochopitelne, jaka to jsou zvirata! Clovek by rekl, ze to jsou rozumni tvorove. Nepodivim se, kdyz si postavi stan, budou spat v nasich luzkach a budou jist z naseho nadobi.“
„V tehle kouzelne zemi uplynulych geologickych dob je mozne vsechno. Cozpak nemohl nektery hmyz v jurskych dobach vyspet do tak vysokeho stupne rozumoveho vyvoje a hrat ulohu vladcu prirody?“
„Ale vzdyt i v nasi dobe je rozumny hmyz, ktery zije ve skupinach podle urcitych zakonu, na priklad vcely nebo mravenci.“
„Pockejte, privedl jste me na napad! Neukradli snad nase veci mravenci?“
„A proc ne vcely,nebo vosy?“
„Soudimeli podle mravu mravencu s vnejsiho povrchu nasi planety, pak uloha zlodeju pada nejspise na ne. Vzdyt mravenci odvlekaji do sveho mraveniste vselijake smeti, ktere naprosto nepotrebuji, a maji na svou velikost ohromnou silu.“
„Ano, vcely jsou mnohem slabsi a snaseji do ulu jen med a vosk a vosy zase kradou to, co je k snedku. Krome toho oba druhy maji kridla a nasi zlodeji byli patrne bez kridel.“
„Taky si to myslim, ackoli i okridleny hmyz by mohl tahnout po zemi predmety,“ jez jsou prilis tezke, nez aby je“ odnesl vzduchem.“
„Vcelku jsme, jak se zda, na dobre stope: nejvetsi podezreni pada na mravence, pak na vosy a nakonec na vcely.“
„Vsechny tri druhy patri mezi hmyz, ktery kouse nebo boda zihadlem a privadi do rany jed. Mam za to, ze taky postipali Generala, kdyz pred nimi branil stan.“
„Spravne! Bodnuti tohoto hmyzu byva spojeno s otokem a se silnou bolesti. A uvazimeli, jak je tu hmyz velky, muzeme pripustit i docasne ochrnuti zpusobene jedem.“
Tak nasi cestovatele hovorili o lupicich a kraceli po brehu asi dve hodiny. Za tu dobu se poradne unavili, protoze pisek na plazi byl dosti sypky a slo se po nem tezce.
„Nu, ja uz dal nemohu!“ doznal nakonec Gromeko, zastavil se a utiral si pot, ktery se mu rinul po tvarich. „Dneska je hrozne horko a nehne se ani vetricek.“
„Zato more je klidne a nasi druzi nezustavaji za nami.“
„Coz abychom je vystridali? Nas boli nohy a je ruce.“
„Dokazi stopovat zlodeje? Ostatne zkusme to!“
Maksejev zavolal na plavce v lodkach. Kdyz pristali u brehu, ukazal Kastanovovi a Papockinovi stopy hmyzu. Chvilku sel s nimi a pozoroval, jak se v tech stopach vyznaji. Pak s botanikem nasedli do clunu a chopili se vesel.
Krajina byla stale stejna. Podle morskeho brehu se tahla pisecna a oblazkova plaz, siroka asi sto nebo dve ste kroku, za silnych bouri zrejme zalevana vlnami. Vroubila ji husta stena preslicek a kapradi.
Jen zridka se v ni ukazala uzka mezera — suche koryto podobne onomu, ktere si cestovatele prohledli vcera vecer. Na pisku se v slunci hrali iguanodoni a zabihali do lesa, kdyz se k nim priblizili lide a cluny. Na mori se obcas objevili plesiosauri a plovali s graciosne prohnutymi sijemi jako ohromne cerne labute. Nad lesem se kazdou chvilku mihli ptakojesteri. Vyhlizeli, zda pro ne neni na morskem brehu nejaka korist.
Dve hodiny potom, co Maksejev a Gromeko nasedli do clunu, ukazaly se vpredu narudle pahorky. Tahly se az k morskemu brehu a prerusily lesni stenu. Tady bylo hlubsi a sirsi suche koryto; vedlo do vnitrozemi a oddelovalo pokraj lesa od pahorku, jez vlastne byly nakupeny z jemneho narudleho pisku. Stopy zlodeju se stacely vzhuru korytem. Kastanov s Papockinem krikli na sve druhy v clunech, ze je treba prirazit k brehu.
Cestovatele se presvedcili, ze zlodeji skutecne zahnuli z morskeho brehu do vnitrozemi; zacali se radit.
Museli ted opustit lodky a dal pronasledovat zlodeje pesky.
Avsak meli za sebou cely den vypravy, chuze, starosti a vzruseni a byli notne unaveni. Krome toho byl General jeste prilis slaby. Proto se rozhodli, ze si nekolik hodin odpocinou na morskem brehu, ktery jim poskytoval aspon trochu chladku. V tomto strasnem horkem a dusnem dni nemohli s tim daleko od vody pocitat.
Cluny vytahli na breh, rychle rozdelali ohen, upekli maso a uvarili caj. Generalovi znovu prilozili studene obklady.
Po jidle ulehli tri muzi k spanku rovnou na pisku a ctvrty zustal na strazi, protoze museli byt opatrni, aby je neprepadli jesteri nebo tajemny hmyz.
Tri hodiny stastne minuly. Posledni hlidka pripadla na Kastanova. Lezel na pisku skoro tesne u brehu, a uvazoval o dalsim osudu vypravy, ktery by byl zly, kdyby se jim nepodarilo vzit zlodejum svuj majetek. V nesnesitelnem dusnu zacal lehce drimat a nahle se probudil zlym snem: zdalo se mu, ze se na neho privalil obrovsky jester a ohromnym lepkavym jazykem mu lize oblicej.
V hruze zastenal, otevrel oci a spatril primo nad sebou Generalovu tlamu. Pes mu polozil pracku na prsa a zalostne knucel.
Verny pes neprobudil Kastanova nadarmo. Kdyz Petr Ivanovic zdvihl hlavu, uvidel, ze obzor na severu docela ztmavel. Blizila se tropicka boure, kterou cestovatele uz poznali na Maksejevove rece.
Zalehal sem ustavicny rachot a tmava stena mracen se neustale trhala v oslnujicich blescich.
Nemohli ztracet cas, museli odejit dal od brehu more, ktere se docela jiste divoce rozbouri.
