naprosto neskodne zvire jen proto, aby odpuzovalo nepratele,“ pravil zoolog, ktery si nestvuru uz nekolikrat vyfotografoval. „A jakpak se tenhle Amorek jmenuje?“ obratil se ke geologovi.
„To je jiste Stegosaurus, nejpodivnejsi ze skupiny dinosauru, ke ktere patri take iguanodoni, Ceratosaurus i Triceratops, ktereho jsme uz videli. V svrchnojurskem obdobi existovalo nekolik rodu techto nestvur, jejichz zbytky byly nalezeny v Severni Americe.“
Kdyz se lovci na jestera sdostatek vynadivali, vystrelili ze sveho ukrytu. Rana se ozvenou odrazila od skal a muzi pak vsichni spolecne divoce zakriceli.
Polekane zvire se horempadem vrhlo na utek, hazelo sebou jako mimochodnik, hrbetni stitky pri tom o sebe narazely a hlasite klepaly jako kastanety.
Kdyz zvire zmizelo z dohledu, lovci vysli ze sve skryse, nabrali z jezera vody, zamirili dolu podle koryta ke svemu stanovisti a uz predem vychutnavali obed z peceneho mladeho iguanodona a odpocinek na brehu klidneho more.
32. O VSECKO OLOUPENI
Jaky vsak byl jejich uzas, kdyz vysli z lesa na morsky breh videli, ze se stan ztratil.
„Pravdepodobne jsme se zmylili a vysli jsme jinde,“ vyslovil svou domnenku Kastanov.
„To neni mozne,“ odporoval mu Maksejev. „Prave jsme prelezli pres plot, ktery jsme vcera postavili v usti sucheho koryta nedaleko od taboriste.“
„Ovsem, ale kde je potom stan?“
„A kde jsou nase veci?“
„Kde je General?“
Ohromeni cestovatele se rozbehli k mistu, kde mel stat jejich stan. Tam nebylo nic: ani stan, ani veci, ba dokonce ani kousek papiru. Zbylo tam jen vyhasle a jiz vychladle ohniste a otvory v pude po vytazenych stanovych kolicich.
„Co to znamena?“ rekl Gromeko, kdyz se vsichni ctyri shlukli u zbytku sveho ohne, na kterem si chteli peci iguanodony.
„Vubec nic nechapu!“ zabrucel sklesle Papockin.
„Je to jasne jako den, ze nas docela oloupili,“ zvolal Maksejev.
„Ale kdo, kdo?“ kricel Kastanov. „Tohle mohli prece udelat jen rozumni tvorove, a takove jsme na cele nasi ceste nepotkali od te doby, co jsme opustili „Polarni hvezdu“!“
„Nemohli nam prece ukrast veci iguanodoni!“
„Nebo stegosauri!“
„Nebo plesiosauri!“
„A neodnesli to do svych hnizd ti zatraceni pterodaktylove?“ zeptal se Gromeko. Vzpomnel si na dobrodruzstvi se svym plastem.
„To je nepravdepodobne! Stan, nadobi i luzka a vsechny drobnosti! Nemohu pripustit, ze by byli tak rozumni a duvtipni,“ namital Kastanov.
„A nase lodky!“ zvolal Maksejev.
Vsichni se rozbehli k pokraji lesa, kde predtim, nez odesli na vypravu, schovali do housti lodky a vesla. Tam bylo vsechno v poradku.
„Vor jsme nechali na brehu proti stanu,“ prohlasil Gromeko. „A ted taky zmizel.“
„Co si pocneme?“ zvolal zoolog a vyslovil tak rozpaky vsech. „Bez stanu, bez zasob a obleku a bez nadobi zahyneme na brehu tohohle zatraceneho more!“
„Posudme nasi situaci klidne,“ navrhl Kastanov. „Predevsim si odpocinme a posilneme se; unava a prazdny zaludek — to jsou spatni radci. Maso jsme si prinesli s sebou, rozdelame ohen a upeceme je.“
„A napijeme se cukrove vody!“ dodal Gromeko a ukazoval na prinesenou plechovku s pitnou vodou a na velky svazek mlade sladke trtiny.
Rozdelali ohen, narezali maso na kousky, napichali je na hulky a pristavili k ohni, aby se peklo. Posadili se kolem ohniste, ssali trtinova stebla, zapijeli je vodou a uvazovali o tom, jak tajemne zmizel jejich stan.
„Ted jsme v situaci Robinsona na pustem ostrove!“ zazertoval Maksejev.
„S tim rozdilem, ze jsme ctyri a ze mame rucnice a urcitou zasobu naboju,“ podotkl Kastanov.
„Musime je spocitat a uzivat jich velmi opatrne.“
„V lahvi mam asi dve sklenice konaku,“ prohlasil Gromeko. Jako lekar nosil s sebou tenhle napoj pro vyjimecne pripady.
„A ja mam v brasne malou konvicku, skladaci poharek a trochu caje,“ dodal zoolog. Bez tehle zasoby na vypravy nechodil.
„To je dobre! V nejhorsim pripade si budeme moci obcas pochutnat na caji,“ rekl Maksejev. „Ja v kapsach krome sve dymky, tabaku, kompasu a zapisniku nemam bohuzel nic.“
„A ja taky ne, kdyz nepocitam nase kladivka.“
„Maso je pecene!“ oznamil botanik, ktery hlidal hulky s masem.
Kazdy vzal svou tycinku a dali se do jidla. Maso vsak nebylo osoleno a nemelo zvlast prijemnou chut.
„Budeme muset hledat na morskem brehu sul,“ poznamenal Maksejev. „Meli jsme maso aspon namocit do slane vody.“
Zatim co jedli maso, v zoologove konvicce zacala vrit voda a kazdy po rade dostal poharek caje, oslazeneho trtinovou stavou. Kdyz se napili a zapalili si dymky, zacali znovu hovorit o tom, co si pocnou dal.
Vsichni se shodli, ze musi hned zacit pronasledovat zlodeje a predevsim zjistit, kudy s vecmi odesli.
„Musime velmi peclive prohlednout nejblizsi okoli naseho taboriste,“ navrhl Maksejev. „Lupici mohli prijit a odejit bud ze vzduchu, jak se domniva Michail Ignatevic — ja si vsak myslim, ze je to malo pravdepodobne — nebo “mohli priplout po vode a uzit naseho pramu, anebo se sem dostali po sousi. Ale i k vode museli jit po sousi. Tak tedy jestlize neprileteli, nechali tu na jedne nebo na druhe strane naseho taboriste stopy.“
„Skoda, ze jsme na to nepomyslili hned a behali sem tam! Mohli jsme uz stopy lupicu zadupat.“
„Podle skal se neda jit daleko na vychod, o tom jsme se presvedcili vcera,“ pokracoval Maksejev. „Korytem take sotva odesli. Je zahrazeno a krome toho jsme nikoho nepotkali a nevideli jsme podezrele stopy. Tak tedy stopy lupicu musime hledat bud tesne na morskem brehu, nebo na zapad podle tohoto brehu.“
„Zcela spravne!“ prikyvl Kastanov. „Tyto dva smery jsou nejpravdepodobnejsi.“
„Dejme se tedy do prace! Pokud jde o stopovani, jsem z vas ze vsech nejzkusenejsi,“ zakoncil Maksejev. „Prosim vas tedy, abyste posedeli na miste, dokud neprozkoumam okoli taboriste.“
Maksejev si klekl a zacal peclive prohlizet pudu kolem mista, kde staval stan. Pak prelezl na morsky breh, prohledl misto, kde lezel vor, vratil se nazpet a zamiril na zapad podle morskeho brehu. Kdyz usel asi dve ste kroku, zarazil do pisku suchy klacik a vratil se ke svym druhum.
„Nas majetek nebyl ukraden lidmi a dokonce ani ne nejakymi jestery. Odvlekl ho jakysi veliky hmyz, soudic podle stop nohou, ktere je vsude videt. Stop je mnoho, nekolik desitek. Nejdriv jsem si myslil, ze veci odtahli k voru a odvezli je po vode, ale zjistil jsem, ze stopy nejdou az tesne k vode a ze nikde nejsou prazadne znamky toho, ze by vor stahli do vody. Zmizel naprosto neznamym zpusobem. Stan a veci castecne nesli, castecne tahli po pisku na zapad podle pobrezi. Zlodeji maji sest noh a trup az metr dlouhy podle jeho otisku v pisku.“
„Pekna hovada!“ ulevil si Papockin.
„Ale co se stalo s Generalem?“ zeptal se Kastanov. „Zabili ho nebo ho odtahli ziveho, aby ho sezrali? Anebo nekam utekl, kdyz se polekal lupicu?“
„Kolem stanu je plno Generalovych stop, ale vetsinou jsou zakryty stopami hmyzu. Jsou tedy starsi. Cerstvou krev neni nikde videt, ani tu nejsou nejake casti hmyzu, rozervaneho psem. Mam za to, ze General utekl pred pocetnymi a neznamymi neprateli a ze se schovava v housti. Tak tedy musim jeste prozkoumat pudu podle pokraje lesa.“
S temi slovy zacal Maksejev opet zkoumat stopy od mista, kde stal stan, ke kraji lesa. Nekolikrat presel sem a tam kolem lesa, pozorne prohlizel pudu, nakonec se zastavil a zavolal na sve druhy:
„Tadyhle odesel General do housti. Predtim se mu vsak neco stalo, zadni nohy vlekl po zemi.“
Maksejev odsekl loveckym nozem spodni vetve preslicek a zacal se shrben plazit do houstiny. Ustavicne pri
