„Tenhle plan je prilis odvazny,“ namitl Kastanov. „Mravenci vas nemusi odtahnout vcelku, nybrz vas roztrhaji na kousky. Ale pripustme, ze vas odtahnou celeho a ziveho; jakpak se ve tme, a dokonce jako mrtvola, budete moci orientovat v bludisti chodeb, abyste pak nasel cestu ven?“
„Vezmu si do kapsy klubko niti, a kdyz je budu postupne rozvinovat, dokazu se podle nich vratit ven, prave tak jako Theseus z Labyrintu podle Ariadniny nite.“
„Jestli si toho ovsem mravenci nevsimnou a nezacnou vam vasi nit sbirat. Ale mate nite?“
Nikdo u sebe klubko nemel, a tak tenhle odvazny plan rovnez zavrhli. Vsichni sedeli se svesenymi hlavami a vymysleli nove a nove plany, ale museli je vzdycky zamitnout jako neproveditelne.
„Vite, nac jsem prisel?“ ozval se Kastanov. „Musime mravence otravit nebo omamit jedovatymi plyny, aby ztrnuli na dobu, kterou potrebujeme k tomu, abychom v mravenisti nasli sve veci. Takove plyny jsou chlor, brom a kyslicnik siricity. Musime tedy napred najit material, z ktereho bychom mohli vyrobit dost plynu. Chlor muzeme ziskat z kuchynske soli, ktera je v mori. Brom je pravdepodobne v popelu chaluh, ktere tam rovnez rostou, ale ziskat ho bude jeste obtiznejsi nez ziskat chlor. Ze vseho nejsnazsi by bylo vyrobit kyslicnik siricity, jestlize ovsem najdeme siru, kyz zelezny nebo jinou sirnou rudu. Lestenec oloveny jsme uz videli v Pterodaktyli rokli a snad se najde i tady na skalnich utesech,“
„Ale k tomu, abychom nasli vhodny material, budeme prece potrebovat spoustu casu,“ namitl Maksejev.
„Co se da delat! Naboje, ktere mame, vystaci nam na nekolik dni, abychom si sehnali potravu. Lepe bude, kdyz uzijeme spolehliveho zpusobu; k riskantnim zpusobum se muzeme v krajnim pripade uchylit vzdycky.“
„Pak tedy odtud musime odejit a s lupici se nevyporadame.“
„Lepe je odejit, dokud mravenci nic nezpozorovali, a nevzbudit jejich podezreni ukvapenymi pokusy. Kdyz je poplasime, budou opatrnejsi, rozestavi hlidky u vchodu, budou prohledavat okoli a znesnadni nam vsechnu dalsi praci. Vzdyt jeste nevime, na jakem stupni vyvoje jsou tihle vladci jurske prirody.“
S Kastanovem vsichni souhlasili, i kdyz je mrzelo, ze se nemohou se zlodeji vyporadat hned. Rozhodli, ze se vrati k pisecnym dunam, podle potoka proniknou na hornatinu a budou hledat siru nebo sirne rudy.
Cestovatele zamirili k potoku pri kraji lesa. Nebylo videt zadna zvirata a dokonce ani hmyz — mravenci zrejme systematicky vylovili vsechnu zver v okoli mraveniste. Jenom obcas proletl nad plani nejaky ptakojester, ktery vsak spechal dal. Koryto se tahlo podle kraje plane a o kus dal nahore se vrezavalo dost hlubokym udolim do piscitych pahorku. Tady rostly po obou brezich kere, nevysoke preslicky, sladka trtina a kaprade. Cestovatele urazili udolim vzhuru jeste nekolik kilometru a pak se rozhodli, ze si po strachu a po cestovani, ktere trvalo celych ctyriadvacet hodin, dukladne odpocinou. Vody v potoce bylo uz hodne a stin palem a preslicek lakal. Uvarili si caj, povecereli vajecny zloutek, ktery meli v zasobe, a klidne se vyspali. Potom vsak se nedaleko odtud ukazali mravenci a prinutili je, aby si se snidani pospisili a co nejrychleji odesli dal od mraveniste a neprozradili se jeho obyvatelum.
Po nekolika kilometrech vystridaly piscite svahy udoli skaly. Koryto se zacalo vrezavat do stolove vyvyseniny. Maksejev a Kastanov hledali sirne rudy a krok za krokem prohlizeli skalisko — jeden na pravem, druhy na levem svahu. Tim se ovsem zdrzovali. Papockin a Gromeko zustavali pobliz potoka s pripravenymi rucnicemi, aby sehnali nejakou zverinu nebo odrazili utok jesteru anebo mravencu. Ty vsak uz nepotkavali. Krajina byla stale pustsi, dokonce i podle potoka rostlo uz mene krovi a jen uzky pruh travy a sladke trtiny vroubil jeste jeho brehy. Zejmena ze trtiny meli cestovatele radost, protoze to byla v tehle pustine jejich jedina potrava.
Ze zvirat se setkavali s ohromnymi vazkami, viricimi nad vodou, a obcas s pterodaktyly, kteri tento hmyz chytali. Vzduch byl docela klidny a Plutonovy paprsky nemilosrdne palily v uzkem udoli, jehoz hole svahy byly rozzhaveny jako pec. Jen blizka voda, kterou cestovatele mohli stale pit a smacet si ji hlavu, je posilovala a umoznovala jim postupovat kupredu.
Sirne rudy hledali zatim marne.
K obedu se zastavili na brehu potoka, uvarili si caj, chvilku ssali sladkou trtinu a rozdelili si posledni suchar.
„Vecer budeme muset zkusit vazku nebo zastrelit pterodaktyla,“ usoudil Papockin smutne a sbiral posledni drobty sucharu.
36. DO NITRA CERNE PUSTINY
Odpocinuli si a pak se pustili udolim dal. Na obou svazich se tahly stejne cerne nevlidne skaly, rozstepene trhlinami bud na ohromne neforemne krychle, nebo na stihle tenke sloupy. Rostlinstvo pri potoce bylo stale ubozejsi, preslicek bylo mene, kaprade a palmy zcela vymizely a jen trava a sladka trtina vroubily dal brehy potoka.
Na nocleh se zastavili u posledniho sucheho stromu, aby si mohli rozdelat ohen. Uvarili si caj a hodne ho vypili s trtinovou stavou, aby osalili hlad, protoze nenarazili na zadnou zver.
Po caji Maksejeva a Kastanova napadlo, ze vystoupi na svah doliny, aby obhledli krajinu. Byla to rovina a prostirala se daleko na vsechny strany. Jen na jihu se nad ni ve vzdalenosti asi dvaceti kilometru zdvihala skupina mirne kuzelovitych hor.
Kdyz oba badatele poodstoupili nekolik desitek kroku od kraje srazu, takze vubec nevideli do udoli potoka, pocitili celou zasmusilou velkolepost okolni krajiny.
Holy cerny utes, posypany, velkymi i drobnymi ulomky, ktere se z neho odrolily vlivem vysoke teploty vecne hrejicich paprsku — to byla puda teto pustiny. Nikde ani kericek, ani travinka, pod nohama jen a jen cerny kamen az k obzoru a nad hlavou nebe s narudlym Plutonem — naprosto neproniknutelna pustina, jez hrozi jistou smrti hlady a zizni kazdemu odvazlivci, ktery by se chtel nadlouho vnorit do jejich neprehlednych prostor.
Z cerneho kamene, jejz Pluton rozpaloval, salal zar jako z roztopene pece, a shora zhnuly kolme Plutonovy paprsky, pred nimiz se nemohli nikde skryt. Jenom hory, ktere se zdvihaly na jihu, rozrusovaly ponekud hroznou a drtivou jednotvarnost pustiny, protoze nebyly cerne, ale strakatilo se na nich spousta bilych, cervenych a zlutych pruhu a skvrn.
Kdyz si Kastanov prohledl krajinu, rekl:
„Myslim, ze nase cesta do nitra tajemne zeme nedaleko odtud definitivne skonci. Udoli, kterym jdeme, usti pravdepodobne tam u te skupiny hor a obavam se, ze dal se uz rozprostira stejna zasmusila pustina, kterou naprosto nelze proniknout bez zvlastni vyzbroje, bez velkych zasob vody, potravin a paliva.“
„Copak cely zbytek vnitrniho zemskeho povrchu je takovahle rozpalena poust?“
„Pravdepodobne je tomu tak, alespon az k okrajum vchodu u jizniho polu, jestlize tam nejaky vchod je. Vzdyt prece vlahu nutnou pro rostlinstvo a zivocisny zivot prijima vnitrni povrch prave temito otvory. More, jez jsme prepluli, je zrejme posledni nadrz teto vlahy.“
„Ale severni vetry, ktere tu v podstate prevladaji, jak jsme videli, mohou tu vlahu zanest i dal.“
„V posledni dobe jsme ten vitr nepocitovali, krome necetnych vichric s bourkami. Posledni mracna od severu se pravdepodobne rozbijeji nad morem a v pasmu, jez lezi tesne u more na jiznim brehu. A dal se nad touhle rozzhavenou pousti nesou jen zbytky vlahy; vzduch se jimi nenasyti — a proto nemuze prset.“
„Tak tedy dojdeme jen k temhle horam na jihu?“
„Ano, dorazime tam a uvidime, zda se nemylim.“
„A co si pocneme, nenajdemeli cestou sirne rudy, ktere potrebujeme?“
„Tyhle hory, soudic podle tvaru a barvy, jsou pravdepodobne vyhasle sopky; a na svazich sopek se skoro vzdycky najde sira. Jsem si temer jist, ze tam najdeme, co potrebujeme.“
„A vratime se nazpet?“
„Po mem soudu musime vyuzit toho, ze jsme pronikli tak daleko od more, a postupovat jeste dal k jihu, abychom se presvedcili, zda je to neproniknutelna poust. Pak budeme mit klidne svedomi — udelali jsme vsechno, co je v lidskych silach.“
„Ale mozna, ze more jinde saha hloubeji k jihu a ze budeme tedy moci proniknout dal.“
„Vezmemeli mravencum sve veci, pak muzeme plout podle morskeho brehu na vychod i na zapad a presvedcit se o tom.“
Kdyz se dost vynadivali na poust a naposled na rozloucenou pohledli na modrou hladinu more a na jeho zelene brehy, sotva znatelne za severnim okrajem pustiny, zamirili geologove primo k svemu taboru. Pri sestupu rozsedlinou klouzali na ssuti a skakali s balvanu na balvan. A tu uslyseli dva rychle vystrely.
„Co to je? Snad se mravenci nevypravili tak daleko a neprepadli nase druhy?“ lekl se Kastanov.
