masa a sladke trtiny. Ostatni veci museli nechat u jezera pod Generalovou ochranou. Protoze v tehle pustine nebyla naprosto zadna zvirata, mohli doufat, ze se Generalovi nic nestane.
Cesta vedla z pocatku pres nizke hole cerne pahorky a hrebeny lavovych proudu, pak po svahu hlavni sopky podle ohromneho proudu, ktery zacinal u trhliny v krateru. Po pul hodine dorazili k teto trhline a zacali sestupovat dolu po balvanech ustydle lavy, ktere tvorily jakesi obri schodiste.
Sestup trval pul hodiny — a pak se octli na dne jicnu. Byla to plosina s vyschlym, rozpraskanym cernym bahnem, jez drive zrejme pokryvala voda jezirka. Za plosinkou strmela protejsi stena, huste pokryta bilymi, zlutymi a cervenymi skvrnami a nalety. V zlutych naletech nebylo tezke poznat prirodni krystalickou siru: jeji drobne i velke krystaly sedely v dutinach lavy anebo ji pokryvaly tenouckou vrstvou.
Cestovatele vytahli lovecke noze, zacali seskrabovat siru, odlamovat vetsi krystaly a skladat korist do tlumoku. Do kazdeho se veslo asi sestnact kilogramu siry.
„Z sestnacti kilogramu siry se vyrobi pres jedenact tisic litru kyslicniku siriciteho,“ poznamenal Kastanov, „a z sedesati ctyr — to je skoro ctyricet pet tisic litru. Myslim, ze to na mraveniste staci.“
„Vic bychom ani neunesli,“ soudil Papockin. „Mame jeste pusky a trochu zasob, a to vsechno potahneme na zadech dva dny.“
„Neco muzeme nalozit na Generala,“ navrhl Maksejev. „Uz se zotavil, dneska cely den odpociva a na hrbete unese aspon tricet kilo. K jezeru pod sopku tech tricet kilo uneseme. Vezmeme si tedy jeste nejakou siru, aby ji bylo dost.“
Cestovatele se nasvacili, odpocinuli si a nabrali jeste asi tricet kilo siry. Maksejev si na to svlekl kosili a udelal z ni pytel. V jedne trhline naskrabali taky hrst kuchynske soli.
Kdyz si Kastanov pololeze odpocival pritisknut ke stene jicnu, uslysel nenadale prudke rany, ktere sem zalehaly z nitra hory.
„Cozpak sopka nevyhasla?“ pomyslil si.
Ale protoze dobre nevedel, jak se chovaji cinne sopky, neprikladal tem zvukum vyznam a dokonce o nich svym druhum ani nerekl.
Kdyz nasbirali plnou kosili siry a vsichni usedli na dne krateru, aby si odpocinuli pred vystupem a sestupem s tezkym nakladem na ramenou, Kastanov si na ty zvuky vzpomnel a pritiskl ucho ke skale.
Udery bylo slyset jeste jasneji a bylo dokonce citit, ze se skaly lehce chveji.
„Treba se mylim!“ zvolal a vyskocil. „Ale zda se mi, ze se tu uz nesmime dele zdrzovat. Uvnitr v sopce se neco deje. Nepripravuje se snad k vybuchu? Poslechnete si sami!“
Vsichni se pritiskli uchem ke stene jicnu a presvedcili se, ze ma Kastanov pravdu.
„K vybuchu snad ani nedojde, mozna, ze nastane za tyden nebo za mesic, ale nerucim za to, ze to nebude jeste dnes!“ prohlasil profesor.
„Naprosto spravne. Nevim, proc bychom meli sedet na dne krateru, tim spise, ze nas k okraji jicnu neceka snadny vystup,“ souhlasil Gromeko.
Cestovatele si hodili tezke tlumoky na zada a zacali vylezat po obrim schodisti. Vystup s bremenem vsak nesel tak rychle jako sestup a trvalo to dobrou hodinu, nez se octli nahore. Kdyz se ohledli zpatky, presvedcili se, ze jejich spech byl docela na miste: ze dna jicnu vystupoval tenky sloup nazloutleho dymu, vzduch zacal pachnout sirou a chlorem.
Krater se uz roztrasl tak, ze to bylo citit pod nohama. Musili spechat, protoze vybuch mohl zacit kazdou minutu vyvrzenim lavove zatky, ktera uzavirala hrdlo jicnu. Cestovatele neztraceli cas. Zacali sestupovat touz cestou, kudy prisli, a za dve hodiny byli u jezera, kde je unudeny General privital radostnym stekotem a knucenim.
Vybuch vsak nezapocal tak rychle. Nad vrcholem sopky bylo videt jen tenky sloup nahnedleho dymu. Stoupal svisle do ohromne vysky a tam se rozptyloval. U jezera nebylo slyset podzemni rany, byl tam klid.
Vsichni slozili tlumoky se sirou k ostatnim vecem. Tu se Papockin chytil za hlavu: zapomnel si pusku v jicnu nebo na vrcholku sopky, kde se dvakrat zastavili, aby si odpocinuli. Oznamil to svym druhum a rekl, ze se ted hned k sopce pro pusku vrati.
„Mame jeste tri rucnice a v mravenisti je ctvrta, reservni, obejdeme se tedy bez te vasi ztracene. Nevim, proc byste sel znovu do nebezpeci, z ktereho jsme vyvazli,“ upokojoval ho Kastanov.
„Sopka jen dyma,“ tvrdil zoolog. Mel svou dvouhlavnovku velmi rad. Puska strilela presne. Velmi se mrzel, ze byl tak zapomnetlivy. „Nez si odpocinete, zabehnu tam.“
„Do krateru sopky, z ktereho se uz kouri, nemuzete sestoupit, zadusil byste se jedovatymi plyny. A pusku jste asi nechal na dne krateru. Stejne byste to tedy nedokazal,“ ujistoval ho Kastanov.
„Ne, vzpominam si, ze jsem pusku nechal nejspis na kraji jicnu jeste predtim, nez jsme do neho sestoupili, abych ji zbytecne netahal dolu a nahoru po skalach. A ke kraji krateru neni prece tak daleka a nebezpecna cesta,“ tvrdil zoolog.
„K vybuchu muze dojit kazdou chvilku. Nevim, zda je od nas vubec rozumne, kdyz zustavame do zitrka na brehu tohohle jezera. Snad by bylo lepe odejit kus dal od sopky?“
Ale vsichni byli velmi unaveni vystupem a sestupem s tezkym bremenem na zadech. Sopka nevzbuzovala zvlastni obavy a jezero bylo asi dva kilometry od krateru, tedy pomerne daleko. Mohli doufat, ze tady na brehu nemuze hrozit prime nebezpeci. Proto se rozhodli, ze u jezera prenocuji, a pocitali s tim, ze budou aspon pri zacatku tak mohutneho jevu, jako je vybuch sopky.
Klid vsak trval pouhe ctyri hodiny. Spaci byli nenadale probuzeni hroznym rachotem a chvenim pudy. Zdalo se jim, ze je neco vyhodilo do vzduchu a ze padaji do jezera.
Vsichni vyskocili a polekane se rozhlizeli. Zeme se jim trasla pod nohama a stromy na brehu jezera se kyvaly na vsechny strany.
Vrcholek sopky byl zahalen hustou clonou cerneho koure, kterou jako blesky prorezavaly rozzhavene balvany, vyvrhovane z krateru.
Vybuch zacal.
„Kde je Papockin?“ zvolal Maksejev. Vsiml si, ze jsou jen tri.
„Nespadl pri zemetreseni do jezera? Lezel nejbliz u brehu,“ zapochyboval Gromeko.
Hladina vsak byla jen mirne zcerena, zrejme proto, ze se chvela zeme. Kruhy, ktere by svedcily o tom, ze se do vody prave svalilo tezke telo, videt nebylo.
„Neutekl snad ve strachu dolu udolim?“
„A nesel si snad prece jen ke krateru pro pusku?“ zeptal se Kastanov.
Posledni domnenka se zdala nejpravdepodobnejsi, protoze zoolog byl tuze tvrdohlavy. Zrejme pockal, az jeho druzi usnuli, a vypravil se k sopce.
Kdyz vsechno volani a hledani kolem jezera bylo marne, musili si priznat, ze zoolog odesel pro pusku.
„Bude stesti, jestli do vybuchu nedosel jeste k vrcholku sopky,“ pravil Kastanov. „Jinak by docela jiste zahynul.“
„Co si pocneme?“ zvolal Maksejev. „Myslim, ze mu musime spechat na pomoc.“
„Pockejme chvilku,“ navrhl Gromeko. „Na dno jicnu sopky a zpatky — to jsou tri ctyri hodiny chuze. Jestli odesel v devet, hned jak jsme usnuli, musi se za pul hodiny nebo za hodinu vratit.“
„Ale to je prece hrozne — sedet necinne na miste a cekat, misto abychom kamaradovi spechali na pomoc!“
„Ano, je to hrozne, ale muzeme ho zachranit jen tehdy, jestli jeste nedosel ke krateru a jestli je jen ranen vyletlym balvanem. Jestlize vsak byl pri vybuchu na vrcholu nebo dokonce v krateru, pak je docela jiste mrtev. Kdyz ne zabit kameny, tedy je otraven plyny. Budemeli se ted pokouset dostat na vrchol sopky, kamarada nezachranime a riskujeme osud cele vypravy. Podivejte, co se tam deje!“
Kastanov se pri poslednich slovech zadival na ohromna mracna pary, ktera vyrazila z krateru sopky.
38. PROBUZENI SOPKY
Za nekolik vterin se ozval ohlusujici rachot, jako by se hora rozletela na kusy anebo vyletla do vzduchu. Mracno se ritilo dolu po svahu, obludne se rozrustalo nahoru a do stran a rychle prechazelo v cervenofialovy mrak, ba v celou stenu mracen, ktera se vlnila, menila a svijela, ozarovana oslepujicimi blesky. Stena letela po svahu
