rychlosti vlaku a za nekolik minut byl uz jeji kraj pri upati sopky a horni okraj se zvlnen zdvihal daleko nad vrchol vulkanu.
„To presne pripomina straslivy vybuch sopky Mont Pelee na ostrove Martiniku. Ten vybuch znicil v kvetnu 1902 za nekolik minut mesto SaintPierre se sedmadvaceti tisici obyvatel!“ zvolal Kastanov. „Tohle mracno, tak zvane zhave neboli palcive, tvori straslive stlacene a prehrate vodni pary a plyny, plne horkeho popela — a neleti v nem jen male kameny, ale i ohromne balvany.“
„Mame stesti, ze mracno nesmeruje k jezeru, ale na druhou stranu, jinak by nas postihl osud obyvatel SaintPierru,“ poznamenal Gromeko.
„Ano, mrak zrejme unika touz trhlinou v okraji krateru, kterou jsme tam vnikli i my, a proto se stocil na jihovychod, podle posledniho lavoveho proudu.“
„Ale co bude dal?“ zeptal se Maksejev.
„Tahle zhava mracna se mohou v urcitych casovych usecich opakovat — po hodinach nebo po dnech — a pak se objevi lava.“
„Ale nemohou se dalsi mracna stocit jinam nez mracno prvni, trebas k nam?“
„Jestlize se pri tom hroznem vybuchu, kdyz vyletlo z jicnu sopky prvni mracno, kraj jicnu nezmenil, pak i dalsi mracna poleti nejspise stejnym smerem. Jinak budou unikat novou cestou.“
„Pak se tedy mohou stocit i k nam?“ „Ovsem, ale zatim doufejme, ze se to nestane; posud jsme tu pomerne v bezpeci.“
Zatim se mracno rozlezlo do vsech stran, zastrelo znacnou cast vychodniho svahu sopky. Avsak klesalo uz pomaleji a rostlo predevsim nahoru. Vsichni tri cestovatele mlcky pozorovali to hrozne a velkolepe divadlo.
A najednou se za hrebenem pahorku, nejblize k upati sopky, objevil Papockin. Utikal horempadem, prostovlasy, rozcuchany, a skakal pres balvany, ktere mu lezely v ceste. Jeho druzi se mu vrhli vstric a zasypavali ho otazkami. Uprkem a rozcilenim byl tak udychan, ze nemohl mluvit.
Teprve kdyz si ve stinu stromu u jezera odpocinul a vypil nekolik poharku studeneho caje, vzpamatoval se a zacal vypravovat.
„Pres vase premlouvani jsem se rozhodl, ze si na sopku pro pusku prece jen dojdu. Sopka se mi nezdala prilis hroziva. Doufal jsem, ze puska zustala na jednom ze dvou mist, kde jsme pri vystupu odpocivali, anebo v nejhorsim pripade na vrcholku. Pockal jsem, az
civali, anebo v nejhorsim pripade na vrcholku. Pockal jsem, az pevne usnete, a kolem desate jsem jen nalehko vyrazil; vzal jsem si s sebou pouze par trtinovych stebel. Tam, kde jsme odpocivali po prve, puska nebyla; a protoze sopka byla stale stejne klidna, pustil jsem se dal. Puska vsak nelezela ani na druhem miste. Vystoupil jsem uz velmi vysoko a k vrcholku mi neschazelo vic nez pul kilometru. Ta darebna sopka porad jen slabe dymala a mne se nechtelo vratit.
Uz jsem vystupoval k trhline v okraji krateru, kdyz se mi zdalo, ze vidim pusku oprenou o lavovy balvan asi sto kroku pred sebou. Tu se nenadale ozval prudky rachot a z hrdla vyletla spousta dymu, ktery stoupal vzhuru. Zastavil jsem se a nevedel jsem, co delat. Jit dal uz bylo nebezpecne, ale vratit se nazpet — to jsem se stydel, kdyz jsem mel pusku tak blizko. Ale drobny sterk, jenz se sesypal shora, a hroudy bahna me vytrhly z rozmysleni. Padaly huste kolem mne a jedna hrouda me tak uderila do ramene, ze jsem vykrikl. Jiste mi naskocila poradna modrina — sotva pohnu rukou. Kazdou chvilku jsem mohl cekat novy vybuch a bombardovani tentokrat uz poradnymi a rozzhavenymi kameny. Rozbehl jsem se dolu, jak jen jsem po nerovne pude mohl. Kdyz jsem ubehl asi pul kilometru, ozval se druhy vybuch a pak se vrcholek sopky schoval v kouri. Narazem vzduchu mi uletel klobouk. Kolem mne se zacalo sypat kameni a ja jsem porad utikal a utikal. Posledni hrozny vybuch, kdyz jsem byl kousek od upati, hodil mnou prudce na zem. Div jsem si nevymkl ruce. Kdyz jsem vstal, spatril jsem ten hrozny mrak a s vypetim poslednich sil jsem se znovu rozbehl, protoze jsem se bal, ze me to mracno dohoni a zadusi.“
„Ano, mel jste stesti, ze jste unikl strasnemu nebezpeci,“ prikyvl hlavou Kastanov, kdyz zoolog dovypravel.
„A za trest za svou tvrdohlavost jste ztratil klobouk a unavil jste se jako kun,“ dodal Gromeko.
„Budme radi, ze se nam kamarad vratil, a poradme se, co delat dal,“ poznamenal Maksejev.
„Musime odejit co nejdal od tehle hrozne sopky!“ zvolal Papockin.
„Vzdyt nejste schopen chuze! Jeste jste si ani neodpocinul od vcerejsiho pochodu a jiz jste se unavil nanovo. Lehnete si a spete. Aspon dve hodiny muzeme pockat.“
„Ale nebylo by lepe, kdybychom skutecne odesli kus dal od sopky, aspon o dva tri kilometry?“ navrhl Maksejev. „Zacina byt nebezpecna a my jsme tu tesne pri upati.“
Gromeko se pridal k Maksejevovi. Rozhodli se, ze vylezou na plosinu Cerne pustiny blizko kraje soutesky, kde jezerni kotlina prechazela v udoli potoka. Odtud mohli pozorovat dalsi prubeh vybuchu. Nabrali do plechovky vodu, nalozili si na zada siru a sve veci. Dva pytle siry upravili jako nakladni sedlo na Generala. Pes se nejdrive vzpouzel a pokousel se shodit se sebe tezky naklad, ale pak se poddal a pomalicku se vlekl vedle muzu. Ted uz nepobihal a nehledal si neco k snedku.
Z jezerni kotliny se vysplhali po nevysokych vystupcich na rovinu Cerne pustiny. Usli asi dva kilometry a zastavili se tam, kde se souteska rozsirovala v udoli. Vybuch jako by se na cas zastavil, prvni zhave mracno se uz rozptylovalo, vrcholek sopky se ocistil od clony dymu a z krateru vystupoval jen tenky sloup cerneho koure. Kdyz Kastanov prohledl sopku dalekohledem, zjistil, ze se jeji vrchol za prvnich vybuchu ponekud zmenil: kraj krateru s vychodni strany se snizil a vrcholek byl jakoby sikmo seriznut.
Cestovatele si lehli na hole zemi u tlumoku se sirou a pomalu usnuli. Tak uplynuly asi tri hodiny, kdyz space znovu probudil hrozny rachot. Zahledeli se na sopku. Z jicnu zase vystupovalo zlovestne mracno a klesalo dolu po svahu. Tentokrat vsak primo na severovychod k jezerni kotline. Kastanov pozoroval na hodinkach, jak rychle se pohybuje mrak, ktery se rozrustal stejne jako prvni mracno do vysoke a siroke cernofialove steny. Za ctyri minuty po vybuchu uz se stena privalila na jezero a zakryla je pozorovatelum.
„Mrak leti jako rychlik, asi sedesat kilometru za hodinu!“ zvolal Kastanov.
„To mame stesti, ze jsme odtamtud odesli!“
„Ano, cesta mracna se stocila o osmdesat stupnu proti puvodnimu smeru. Zrejme proto, ze je okraj jicnu rozbit.“
„A co by se bylo stalo, kdybychom byli zustali u jezera?“ zajimal se Papockin.
„Podle pozorovani, ktere provedla vyprava vyslana francouzskou Akademii ved k prozkoumani sopky Mont Pelee na Martiniku, mohu rici, ze bychom byli popaleni a uduseni v atmosfere prehrate pary s popelem, ktera tvori hlavni hmotu mracna, anebo bychom byli zabiti kameny, jichz v nem leti spousta. Mracno nese dokonce biti kameny, jichz v nem leti spousta. Mracno nese dokonce balvany velke ctyri az sest krychlovych metru do vzdalenosti i nekolika kilometru od sopky. Mracno nici na sve ceste vsechno — zvirata i rostliny — a zustane po nem dokonala pustina: holy pruh horkeho popela, velkych a malych kamenu, ohorelych stromu a zcernalych mrtvol.“
„Co se asi stalo s jezerem?“
„Je zavaleno zhavym popelem a kamenim, vylilo se z brehu a zmenilo pravdepodobne nakratko potok, ktery z neho vyteka, v spinavou a horkou bystrinu.“
Zatim se zhavy oblak prenesl pres jezerni kotlinu a vystoupil na cernou plan asi dva kilometry od cestovatelu. Prestoze to bylo tak daleko, ucitili muzi zhavy dech mracna — byl to prudky horky vichr, ktery je donutil, aby padli na zem a prikryli si obliceje rukama a satstvem. Prolezeli tak dobrou pulhodinu, zaliti potem, dokud se atmosfera neustalila.
Kdyz zdvihli hlavy, uvideli nad pustinou dlouhou a vysokou stenu zvlnene bile a sedive pary, jez se tahla onim smerem jeste snad deset kilometru od nich a zdvihala se do vyse pul druheho kilometru. Vzduch byl porad jeste dusivy a horky.
„Pojdme honem dal od tehle hrozne sopky, dokud mame zdravou kuzi!“ zvolal Gromeko. „Kdo vi, zda ji nenapadne vyhodit pristi naboj primo k nam?“
„Ano, uz jsme poznali, jak tezko se dycha dva kilometry od kraje mracna. Dovedeme si predstavit, jak by nam bylo v jeho obeti!“
Cestovatele sebrali vsechny sve veci, zamirili pustinou k severu a pomalu se blizili k udoli ricky, kam chteli sejit na prvnim vhodnem miste. Kdyz vsak dorazili k pokraji doliny a pohledli dolu, videli, ze se klidny cisty potucek zmenil v bourlivou, spinave bilou bystrinu, ktera vystoupila z brehu, zbesile se hnala po dne udoli a nicila rostlinstvo na obou brezich.
„Mame sestupovat dolu?“ zeptal se Kastanov svych druhu. „Po rovne plani se jde snaze nez po piscitem dne
