Maksejev, kteri sedeli na zadi a na stesti nepustili vesla z rukou, museli napnout vsechny sily, aby udrzeli cluny proti valicim se vlnam a aby se nepotopili.
Kdyby byli ti obri zamirili primo k clunum, byli by cestovatele docela jiste zahynuli — byli by byvali pod naporem obrovitych tel splachnuti a potopeni se vsim vsudy. Vzdyt tam, kde se zastavili, nebylo hloubeji nez dva metry. Jesteri se vsak rozbehli sikmo, jako by pronasledovatele nezpozorovali, a zustali stat, kdyz jim voda pokryla trupy a vetsinu krku. Nad hladinou rozboureneho more bylo videt jen ctyri ohyzdne hlavy, ktere se otacely na vsechny strany, jako by se zvirata snazila objevit hrozne nepratele nebo si vysvetlit, proc k poplachu doslo.
Vtom uz se Gromeko vynoril a zacal plovat k lodce, kterou vlny odnesly trochu stranou od mista pohromy. Nepustil pusku, ani kdyz padal, a ted ji drzel nad hlavou a zachytil se lodky, dokud mu pratele nepomohli a nevytahli ho z vody.
Byl ovsem promocen do posledni nitky, zmacel si vsecko, co mel v cetnych kapsach — zapisnik, hodinky, lekarske pristroje, pytlik s tabakem, ztratil dymku a lateril na ty, kteri tuhle prihodu zavinili.
„Musime prirazit k brehu,“ prohlasil nakonec, kdyz si dost zahuboval. „Pluton sice pekne hreje, ale jestli si hned neotru nastroje a nevysusim zapisnik u ohne, pristroje zreziveji a vsechny zapisky se mi znici.“
„A brontosauri?“ strachoval se Papockin. „Rozlozime se na brehu — a oni vylezou z vody a zatouzi seznamit se s nami duverneji.“
„Nu coz, pak si je aspon vyfotografujete zblizka.“
„Dekuju uctive! Jestli dostanou chut zadovadet si na nasem taboristi, budeme muset uteci do lesa a lezt na stromy…“
„Myslim,“ vmisil se do hovoru Kastanov, „ze tyhle obludy jsou prilis bazlive a ze nemaji obzvlastni rozum. Nejsou nam nebezpecne, nebudemeli tak neopatrni, jako jste byli prave ted. Prirazime k brehu, poobedvame a budeme je pozorovat.“
Vystoupili na breh, nasbirali na pokraji lesa palivo, zacali chystat obed a neduverive pokukovali po brontosaurech. Ti stale jeste stali ve vode na temz miste a neodvazovali se vylezt na sous.
„Zrejme nedovedou plovat,“ poznamenal Papockin. „Ve vode hledaji ochranu pred svymi suchozemskymi neprateli, a dokud neodjedeme, na breh nevylezou.“
Zatim co se pekly ryby, rozlozil si Gromeko na pisku saty a pradlo a nechal je schnout v Plutonovych paprscich. Sam v Adamove rouse zacal cistit nastroje a susit zapisnik. Kdyz se naobedvali, zusta li chvili lezet na pisku a pozorovali jestery, kteri se nehybali s mista. Pak zase vyrazili na lodkach podle brehu drivejsim smerem. Po nekolika kilometrech se pocal jizni breh znatelne stacet k jihu, ale dlouhy zalesneny mys pred nimi jim zaclanel v rozhledu. Kdyz ho obepluli, ukazala se lichou jejich nadeje, ze se more tahne daleko na jih a ze budou moci plout na clunech dal. More vytvarelo jen veliky zaliv a v dalce nekolika kilometru bylo videt jeho breh.
Protoze se do zalivu mohla z jihu vlevat velka reka, rozhodli se, ze pojedou tim smerem. Za hodinu dorazili k jiznimu brehu a presvedcili se, ze tu skutecne reka je, ale mala. Avsak v jedne lodce se mohli pokusit o vypravu do nitra zeme, kterou tu od morskeho brehu zastirala lesni stena. Proto si v usti reky vybrali misto pro taboreni. Rozhodli se, ze se na pruzkum vypravi jenom dva muzi a druzi dva ze zustanou u stanu, protoze neblaha zkusenost na brehu Jesteriho, more ukazala, jak nebezpecne je nechat vsechen majetek jen pod Generalovou ochranou. Mravenci mohli byt i na teto casti jizniho brehu, byt i vzdaleneho od zniceneho mraveniste.
42. OHNEM PROTI NEPRITELI
Kastanov a Papockin si s sebou vzali jidlo, reservni saty a naboje pro pripad, ze by se vyprava protahla na nekolik dnu, a vydali se na jedne lodce proti proudu reky. Protoze tam nebylo prilis hluboko a proud byl dost prudky, vzali si misto vesel bidla a odpichovali se jimi ode dna. Uzke koryto bylo s obou stran obroubeno vysokou stenou lesa. Preslicky, kaprade a palmy se tu a tam sklanely nad vodu a temer se navzajem dotykaly svymi vrcholky. Ricka plynula pod jejich vysokou zelenou klenbou, jiz slabe pronikaly paprsky svetla.
Bylo tu sero a chladno. Lodka tise klouzala po vode a bylo slyset jen splouchani pod pridi a skripot bidel, opiranych do oblazkoveho dna.
Tam, kde se zelene loubi otviralo, poletovaly a chrestily vazky, tise bzuceli velici brouci, ve slabych zavanech vetru lehounce septaly a sumely velke listy palem a vetve kapradi a mekce sustely preslicky.
Po nekolika kilometrech se zelene steny naraz rozestoupily a otevrela se rozsahla louka, pres kterou ricka tekla. Louka byla porostla velmi skrovnym rostlinstvem — trsy tvrde travy nekolika druhu.
„Neprameni snad tahle reka take blizko te skupiny sopek, kterou jsme prozkoumali?“ nadhodil Papockin.
„Je to mozne, a pak se neda nic delat,“ souhlasil se zoologem Kastanov. „Ackoli soudim, ze prameni o hodne dal, protoze je v ni dost vody. Snad nekde uprostred Cerne pustiny.“
Kdyz cestovatele urazili jeste asi tri kilometry napric loukou, uvideli, ze vpredu, kde se ricka zuzovala, je s jednoho brehu na druhy prehozena pomerne silna klada tak nizko nad vodou, ze lodka pod ni nemohla proplout.
„Malem bychom si mohli myslit, ze je to most, ktery si nekdo postavil pres reku!“ zasmal se zoolog. „Rozhodne vsak musime prirazit k brehu a odklidit tu zabranu.“
„Hm, vzdyt to opravdu vypada jako most!“ zvolal Kastanov, kdyz prisli k prehrade a spatrili, ze to neni jedna klada, ale tri, peclive slozene vedle sebe.
„Ano, ricka by ty klady sotva takhle polozila,“ souhlasil Papockin. „Jestlize vsak je to most, kdo ho tedy postavil? Cozpak jsou v tehle jurske zemi lide? To by bylo nesmirne zajimave!“
„V jurske dobe nezili vyssi ssavci, to prece vite! Dokonce i ptaci byli zastoupeni jen formami, ktere tvori prechod od jesteru.“
„Ale most prece nepostavili jesteri!“
„Zapomnel jste na mravence. Stvoreni, ktera jsou tak rozumna, ze si buduji slozite pribytky podle urciteho planu, jsou zcela schopna postavit i most, protoze plovat nedovedou a vody se boji.“
„Mate pravdu! Vzdyt tamhle maji ti hmyzi dablove to svoje obydli!“ zvolal Papockin a ukazoval na zapad.
Bylo tam skutecne videt ohromne mraveniste, prave takove, jako bylo to, ktere cestovatele znicili.
Za nekolik minut shodil Kastanov s Papockinem lehke a suche preslickove kmeny do reky. Pak se obratili k lodce, aby pluli dal. Ale k svemu udivu spatrili, ze do ni vlezl nezvany cestujici — mravenec — a ohmataval jejich veci, zatim co dalsi stal na brehu.
„Vida, ti certi uz jsou vsude! A my mame pusky v lodce!“
„Vezmete si nuz, nejprve zautocime na toho na brehu! Ja zpredu a vy bezte zezadu!“
Oba pribehli k mravenci. Kdyz spatril nepratele, pripravil se k obrane a pritiskl se ke krovisku. Kastanov zaujal jeho pozornost, kdyz utocil s nozem, a tu se Papockin naklonil pres kerik a rozsekl mravence vejpul.
Nevsiml si vsak, ze mravenec z lodky rychle vyskocil na breh a zakousl se Papockinovi zezadu do lytka. Zoolog vykrikl bolesti a prekvapenim.
Kastanov mu pribehl na pomoc a roztal i tohoto mravence; sveho druha vsak stezi osvobodil; musel na nekolik kusu rozsekat mravencovu hlavu, jejiz kusadla porad vezela v Papockinove lytku.
Rana, zasazena pres silnou vlnenou puncochu, nebyla velika, ale jed v ni rychle pusobil a noha zacala palit a drevenet.
„Zatim si sednete na zem, hned vyndam z polni lekarnicky cpavek a obvazy,“ rekl Kastanov.
„Ne, ne, pomozte mi do lodky, ohlednete se!“
Po louce se k nim rychle blizilo asi dvacet mravencu. V nekolika minutach by se s nimi museli utkat v nerovnem boji. Aby Kastanov neztracel cas, vzal pod pazdi zoologa, ktery tezce vlekl nohy, spustil ho se srazu do lodky a pak tam vskocil sam. Tesne pred nosem nepratel, kteri uz pribehli, odrazila lodka od brehu.
Na to, ze by vylet mohl pokracovat, nebylo ani pomysleni: jeden z veslaru lezel bezmocne na dne lodky a stenal bolesti. Podrazdeni mravenci mohli pronasledovat clun, ktery plul proti proudu prilis pomalu, a nedovolit mu, aby pristal u brehu. Proto Kastanov bez dlouheho rozmysleni otocil lodku po proudu a chopil se vesel. Snazil se se plout prostredkem reky, aby ho mravenci nemohli napadnout. Papockin si s namahou zul botu s ranene nohy, vytahl cpavek a obvaz. Noha mu uz otekla, zcervenala a kazdy pohyb velmi bolel.
Po pul hodine dopluli k pokraji lesa, ktery na severu vroubil planinu a delil ji od more. Nepratele uz nebylo
