„Tady, dobre si to misto pamatuju… I provaz je tu, kterym jsme ji privazali, visi tuhle na keri.“
„Kdopak lodku odvazal a odtahl?“
„Trebas se odvazala sama a odplula po proudu.“
„A mozna, ze ji taky odvlekli mravenci.“
„Co si pocneme?“
„Prebehneme zatim most a rozborme ho za sebou!“ navrhl Kastanov. „V nejhorsim pripade nas od pronasledovatelu oddeli reka.“
Aby neztraceli cas, oba rychle presli na druhy breh pres prohybajici se lavku. Pronasledovatele uz byli asi sto kroku od reky.
„Pretahneme klady k sobe, nebo je mravenci zase vylovi!“ navrhl Maksejev.
Za minutu, kdyz predni mravenci dobehli k brehu, obe klady lezely uz cestovatelum u nohou. Od pronasledovatelu, kteri zustali zmateni stat na brehu, delila je hluboka ricka. Mravencu bylo asi dvacet, ale na ceste bylo videt jeste nove posily, ktere jim chvataly na pomoc. Za nimi, daleko na plani, plapolalo mraveniste jako ohromna hranice. Plameny slehaly vysoko vzhuru a kotouce cerneho koure se valily v klidnem vzduchu vysokym cernym sloupem, ktery stoupal do ohromne vyse.
„Hotovy vybuch sopky!“ zasmal se Maksejev. „Prece jen jsme jim jaksepatri odplatili za vsechny neplechy!“
„Ale nedosahli jsme, ceho jsme dosahnout chteli. V tomhle kraji jsme je nevyhubili a ted pred nimi musime potupne utikat.“
„Ale jak jen se dostaneme k mori?“
„Na cestu lesem podle reky neni ani pomysleni.“
„Tam bychom se tak brzo nedostali — a mravenci nas mohou predhonit a prepadnout nase druhy.“
„Uz vim! Kdyz nemuzeme jit, poplujeme. Z techhle dvou klad nebude tezke udelat vor a po vode to pujde rychleji nez po sousi.“
„To je napad! Ale nejdriv musime mravence rozehnat, aby nam nejak neprekazili nasi plavbu.“
Cestovatele si nabili pusky a jeste ctyrikrat vystrelili do houfu mravencu, kteri se shlukli na protejsim brehu. Padlo jich vic nez deset; nekteri se skulili do vody, ostatni se rozbehli na obe strany. Za nekolik minut spustili cestovatele na vodu obe klady, ktere tvorily most, a narychlo je svazali ohebnym proutim, uriznutym v krovi. Pak skocili na improvisovany vor a odrazili od brehu, kdyz se jeste naposledy podivali na planouci pevnost svych nepratel. Voda je rychle unasela po proudu a pusky jim slouzily misto bidel, aby se odpichovali od brehu, kdyz se pram jednim nebo druhym koncem k nemu prilis priblizil. Nekolik mravencu bezelo chvilku podle ricky, ale proud byl rychlejsi nez oni, a tak pomalu zustali vzadu.
Za zakrutem reky pred lesem, kde Kastanov zrizoval svou plovouci hranici, se plavci zaradovali, kdyz spatrili svou lodku. Proud ji prihnal k brehu a lodka uvazla, v krovi.
Proud tam zanesl i pram, plavci chytili uprchly clun, nasedli do neho a zacali veslovat.
Za pul hodiny stastne pripluli k svemu taboristi.
45. NOVA VYPRAVA DO VNITROZEMI
Nezdar pri vypaleni mraveniste donutil cestovatele, aby ihned opustili taboriste na brehu zalivu, protoze na kazde vyprave do vnitrozemi by se vystavovali nebezpeci, ze se setkaji s rozzurenymi mravenci, kteri ztratili sve mraveniste a bloudili sem tam. Cestovatele by museli vynalozit na boj s nimi vsechnu svou energii i strelivo, ktereho jim uz nezbyvalo tak prilis mnoho. A rovnez primo v taboristi by se vystavovali nebezpeci, ze na ne mravenci kazdou chvilku podniknou utok, ktery mohl nestastne skoncit.
O tom, zda popluji dal podle jizniho brehu Jesteriho more na zapad anebo zda se vrati a pusti se na vychod, rokovali velmi prudce rano pri snidani a nakonec se rozhodli, ze zamiri jeste na zapad.
Pluli stejne jako driv pri brehu a brzo opustili zaliv. Jizni breh byl stale unavne nudny. Nasi cestovatele stravili ctrnact dni v zivocisnem a rostlinnem svete doby jurske a tak si na nej zvykli, ze se jim zdal jaksepatri jednotvarny. Byli by ted radi pronikli dal na jih, protoze doufali, ze najdou jeste starsi faunu a floru, proziji nova dobrodruzstvi a ziskaji nove zazitky.
Tato dalsi cesta na jih vsak byla prehrazena pustinou a plavba na zapad nebo na vychod jim slibovala stale stejne obrazy jurske prirody. A vsichni uz zacali pomyslet na zpatecni cestu k severu.
Na brehu zpozorovali na nekolika mistech mravence a z toho bylo mozno usuzovat, ze tenhle hmyz je rozsiren po celem jiznim brehu Jesteriho more a ze mravenci jsou skutecne vladci jurske prirody.
„Jeste stesti, ze taky obcas spi!“ poznamenal Papockin. „Jinak bychom tu nevydrzeli.“
„Ano, tahle zvirata jsou horsi nez savlozubi tygri a dravi jesteri. Tygri ani jesteri nam nezpusobili ani setinu tech neprijemnosti a strachu, ktere nam pripravili mravenci,“ souhlasil Maksejev.
Prenocovali na plazi. Rozhodli se, ze jeste den popluji dale na zapad, a jestli se ani tu nepodari proniknout na jih, ze se tedy vrati nazpet.
Tento posledni den prinesl vytouzenou zmenu. Breh se zacal brzo znacne stacet k jihu, ale vypadal stale stejne. Po nekolika hodinach plavby uvideli, ze zelena stena lesa brzo skonci a pak ze zacnou skaly.
„Opet stejna stolova vysina a na jejim vrcholu Cerna pustina!“ zvolal Kastanov, ktery studoval dalekohledem koncinu, jez lezela pred nim. V hlase mu zaznelo zklamani.
Kdyz vsak dopluli ke konci lesa, spatrili, ze mezi lesem a upatim stolove vysiny lezi velky zaliv. Bylo v nem videt zelene udoli a na pozadi za udolim se tycila skupina vysokych spicatych tmavych hor.
„Zase sopky! Ale tentokrat blizko u brehu!“ zvolal Gromeko.
Cluny zamirily k jiznimu brehu zalivu do usti doliny, kde bylo videt rovnou plosinku pisecne plaze. Na loukach kolem potoka spatrili brouky, vazky, mouchy, zpozorovali stopy iguanodonu a ptakojesteru, avsak mravence tu nenasli.
Proto se po obede vypravili k sopkam, ale cluny, stan a veci, ktere nepotrebovali, schovali z opatrnosti do krovi v lese. Nektere veci dokonce povesili na stromy. Generala si vzali s sebou.
Cesta vedla vzhuru udolim pobliz potoka. Kroviska po brezich byla ridsi a krizovaly se v nich iguanodoni pesinky. Ve skalach na obou stranich objevil Kastanov horniny, s kterymi se setkali daleko severneji, totiz na Maksejevove rece — oliviny s vtrousenym niklovym zelezem. Tady se vsak ta zrnka casto menila ve velka hnizda, v prumeru od pul metru do metru, a byla slozena z cisteho kovu.
„Tohle je prece bajecny material pro vyrobu oceli!“ chvalil si inzenyr, ktery se v uzasu a nadseni zastavil pred vysokou svislou stenou. Byla v ni roztrousena spousta velkych i malych hnizd kovu, jez se matne leskla v slunecnich paprscich. Dival se na stenu se stejnou zadostivosti, s jakou si deti prohlizeji sladkou buchtu, plnou rozinek.
„Ech, tady by se dal zalozit obrovsky zavod!“ rmoutil se.
„I pres to, ze tu jsou mravenci?“ usmal se Kastanov.
„Pres vsecko! Cozpak by se lide zastavili pred uplnym vyhubenim toho protivneho hmyzu, kdyby bylo treba tyhle poklady zpracovat? Kdyz se Evropane hnali za zlatem, vypudili bojovne rudochy, australske lidojedy, Krovaky i Kafry. Jedno delo a nekolik desitek naboju postaci ke zniceni mravenist i s jejich obyvatelstvem na tomhle brehu.“
Nad zelenou dolinou se obcas prehnali sem a tam velci pterodaktylove a vyhlizeli si korist. Zrejme hnizdili nekde nedaleko na nepristupnych skalach. Na lidi se zautocit neodvazili, ale kdyz General cestovatele prilis predbehl anebo se za nimi opozdil, objevil se nad nim ptakojester, krouzil ve vzduchu a cekal na vhodnou chvilku, aby mohl zautocit. Gromeko dvakrat vystrelil po leticim dravci a po druhe trefil. Ranene zvire se zmitalo na vrcholku velke kaprade.
Potkali stado iguanodonu, kteri odpocivali na palouku pri upati skal, ale lov na ne odlozili az na zpatecni cestu, aby s sebou zbytecne nenesli maso. Po trech hodinach klidne chuze prisli na misto, kde se udoli ostre stacelo k zapadu. Dal tvorily jeho levy svah srazne sopecne skupiny. Ted byla cesta obtiznejsi, ustavicne se museli drapat po lave a klopytali po jejich cernych hroudach.
Na malem palouku, kde se dalo dobre prenocovat — bylo tam nekolik suchych preslicek k rozdelani ohne — slozili zasoby, ktere si prinesli s sebou, a nepotrebne veci, aby krajinu prozkoumali bez zavazadel.
Mezi konci dvou sirokych proudu lavy, ktere stekaly se sopky, lezelo mensi jezero, asi padesat metru siroke, obroubene skupinami nevysokych palem, preslicek a uzkym pruhem rakosi. Z tohoto jezera vytekal potucek a vinul
