„To je ale klada!“ smal se Maksejev, ktery si vcas Vsiml malinke hlavy na konci dlouheho krku. „Michail Ignatevic chytil do lasa jestera! Procpak jste lano pustil? Mel jste tu korist tahnout rychle do clunu!“
„Tak vy jste videl jesteruv krk a myslil jste si, ze je to klada? Cha—cha—cha!“ smali se Papockin a Kastanov.
„Lezel uplne bez hnuti a telo mel schovane v housti,“ ospravedlnoval se zmateny botanik.
„Cha—cha—cha—cha!“ chechtali se ostatni.
„Moc se nesmejte!“ rozzlobil se Gromeko. „Uz jste zapomneli, ze jste se taky tak zmylili? Jeden z vas videl mamuty a myslil, ze to jsou cedicove kopce, a jiny se projel na Glyptodonu, ktereho povazoval za skalu a zacal ho zpracovavat dlatem!“
Tomu vsak se vsichni smali jeste vic a nakonec se rozesmal i Gromeko.
Unava, komari, nedostatek topiva — na to na vsechno zapomneli a o prekot si vzpominali na ruzne zajimave prihody z cesty.
Kdyz smich na chvilku utichl, Maksejev zacal poslouchat a prohlasil:
„Vpredu musi byt otevrenejsi more, slysim hukot priboje!“
Veslari zdvihli vesla a taky naslouchali. Ze zapadu sem skutecne dolehal slaby hukot.
„Kdyz je to tak, veslujme rychleji! Tam, kde je priboj, najde se i vhodne misto pro nocleh a drivi na ohen!“
„Nejdrive si vsak naberme do plechovek vodu, ktera je ted docela sladka, nebo budeme muset zase hledat nejaky potok,“ poznamenal Gromeko.
Poslechli te moudre rady a nabrali do vsech prazdnych nadob vodu. Pak zacali vsichni veslovat a za pul hodiny vypluli z bludiste ostrovu na otevrene more. Brehy se vzdalovaly na obe strany a more se sirilo na zapade az za obzor. Zaroven se na jiznim brehu objevila, znovu siroka hola plaz; na ni si pak take postavili stan. Toto druhe more, navazujici na prvni dlouhym a uzkym prulivem s ostrovy a melcinami, bylo stejne jako more Jesteri.
Na severnim brehu bylo videt jen zeleny pas lesa, kdezto na jihu se za lesem tahly tmave srazy stolove vysiny. Nad zrcadlivou vodou poletovaly vazky, s pronikavym pistenim a kvakotem tu krouzili ptakojesteri a obcas se hned tu, hned onde zdvihaly krky i hlavy plesiosauru.
„Nezmylili jsme se snad v bludisti ostrovu a nevpluli jsme zpatky do Jesteriho more?“ zeptal se Papockin, kdyz se rozhovorili o neobycejne podobnosti obou mori.
„Ovsem, jsou si velmi podobna. Ale zapomnel jste na pisecne pahorky na jiznim brehu. Jestli jsme se zmylili a pluli jsme na vychod — vzdyt podle tohohle Plutona, ktery vecne stoji v nadhlavniku, neni mozno se orientovat — pak bychom museli mit ty duny dlouho v dohledu,“ rekl Kastanov.
„Ale nevidime reku, ktera by tekla z jihu a po niz bychom se mohli dostat hloubeji do vnitrozemi,“ litoval Gromeko.
„Jen neztracejte trpelivost a odvahu! Sotva jsme vypluli na toto more, uz bedujete!“
Museli vsak byt skutecne velmi trpelivi. Uz pluli nekolik hodin a jizni breh se nemenil: stale tyz husty les, stale tytez srazy ploche vysiny za nim. Zacalo je to nudit. Plesiosauri, ptakojesteri a pravazky byli tak obvyklym jevem, ze si jich nevsimali vic nez nejakych labuti, vran nebo brouku pri plavbe po rece na zemskem povrchu. Jenom obcas porusili jednotvarnost ichthyosauri a donutili veslare, aby se chopili pusek, kdyz se blizko clunu nenadale objevil siroky hnedozeleny hrbet nebo odporna hlava tohoto hrozneho dravce.
41. NESTVURY
Tak minulo pul dne. Veslari uz zacali pokukovat po brehu a vyhlizet si mistecko s otopem pro poledni odpocinek. Rano ulovili zase plno ryb a ted si je chteli upeci.
„Tamhle vpredu jsou nejake hromady klad!“ zvolal konecne Maksejev.
Ridili cluny tak, aby se poznenahlu priblizili k brehu, a zacali veslovat rychleji, jak se uz tesili na chutny obed.
Kdyz vsak byli asi sto metru od klad, Kastanov se na ne zadival pozorneji a prohlasil:
„To nejsou zadne hromady klad, ale nejaka obrovska zvirata. Bud jsou mrtva, nebo spi.“
„Jen opatrne, drzte se dal od brehu!“ zvolal Maksejev. Vsiml si, ze se hromada pohnula.
Cluny se zastavily asi dve ste kroku odtud a veslari se divali s udivem a strachem na breh, kde lezely vedle sebe, natazeny na pisku, ctyri nestvury. Jejich trupy vycnivaly nad plazi jako dlouhe, asi ctyri metry vysoke pahorky. Po delce hrbetu se jim tahl uzky a plochy hreben, ale bez stitu a ostnu, jake mel Stegosaurus, nybrz docela hladky a zrejme lysy. Boky zvirat byly piskove zlute, s dlouhymi a uzkymi podelnymi pruhy. Z dalky se pak zdalo, ze to jsou hromady nakupenych klad.
Dokonce i z tak tesne blizkosti bylo tezko uverit, ze to nejsou ctyri hranice drivi, ale nestvurna zvirata, dlouha pri nejmensim patnact nebo sedmnact metru; ty hranice vsak nadymaly pri dechu boky, nekdy se zatrasly, pohybovaly ocasy ve vode a cerily jeji hladinu, lesklou jako zrcadlo.
„Jak bychom je donutili, aby vstali?“ uvazoval Papockin. „Musime si je jaksepatri prohlednout a vyfotografovat.“
„Do techhle hromad masa by nebylo tezke poslat nekolik trhavych strel,“ poznamenal Maksejev. „Ale nedopadne to pro nas spatne? Jestli se ty nestvury rozzuri a vrhnou se na nas, spolknou nas jedna dve.“
„A jsou to dravci nebo bylozravci?“ zajimal se Gromeko. „Ze to jsou obrovsti velejesteri, o tom nepochybuji.“
„Myslim, ze to dravci nejsou,“ pravil Kastanov. „Dravci nikdy nedorostli do tak ohromnych rozmeru; potrebovali by prilis mnoho zivocisne potravy, ale tady priroda zachovava jistou hospodarnost. Jen si vzpomente, ze nejvetsi zvirata naseho veku — jako sloni, nosorozci, hrosi a velryby — nejsou selmy.“
„Pak bychom je tedy mohli lovit! Podivejte se, kolik je to masa! Meli bychom potravy pro cely regiment!“ prohlasil botanik a uchopil rucnici.
„Pockejte chvilku!“ varoval ho Kastanov. „I kdyz to treba nejsou dravci, sotva by bylo moudre je rozzurit: mohou se na nas vrhnout a potopi nam cluny jako skorapky!“
„Nu dobra, ale nejprve odplujme tak, abychom byli proti nim a aspon sto metru od brehu. Jestli to jsou suchomilna zvirata, pak daleko do vody nepolezou.“
Kdyz cluny staly proti nestvuram, ktere zustaly klidne lezet, Gromeko po nich strelil dvojitou davku broku. Broky nebo zvuk blizkeho vystrelu, ktery se ozvenou odrazil od steny lesa, prinutil zvirata, aby vyskocila.
Obludy nejak podivne zamotaly dlouhatanskymi krky, zakoncenymi hlavickou, proti obrovskemu telu velmi malou, i kdyz byla dlouha petasedmdesat centimetru, a pak se tezkym klusem rozbehly podle brehu, neohrabane se kolebajice. Nohy mely proti masivnimu telu kratke a slabe.
„Myslim, ze to jsou brontosauri, nejmohutnejsi bylozravi jesteri vrchniho jurskeho obdobi. Na zemi rychle vymizeli, protoze maji neohrabanou stavbu tela a nemeli se cim branit,“ vysvetloval Kastanov.
„Kdopak mohl na tyhle obry zautocit? Vzdyt jsou pri nejmensim patnact, ba osmnact metru dlouzi a pres ctyri metry vysoci,“ zajimal se Maksejev.
„A presto dravec, na priklad Ceratosaurus, snadno prehryzne takove oblude krk. A to ani nemluvim o tom, jak brontosaurum nicili vejce a mladata!“
„Ani v Plutonii jich zrejme neni mnoho!“ podotkl Papockin.
„Uz jsme videli plno iguanodonu, pterodaktylu, ichthyosauru a plesiosauru, ale tyhle brontosaury potkavame po prve. A protoze se nam tyto obludy projevily jako naramni zbabelci, navrhuji, abychom pripluli bliz k brehu, aby fotografie byla trochu vetsi.“
Jesteri se rozbehli na zapad, tedy tim smerem, kam take pluli nasi cestovatele. Utekli asi pul kilometru odtud a zastavili se. Proto se cluny za chvilku priblizily k brehu a octly se opet proti nim. Papockin udelal dva snimky, a kdyz se pripravoval k tretimu, poprosil botanika, aby vystrelil. Chtel zvirata vyfotografovat v nemotornem behu.
Tentokrat brokovnicovy vystrel zblizka, zapusobil na velejestery jinak. Misto aby se obludy znovu rozbehly podle brehu, zacaly do sebe strkat a prudce se vrhly do vody. Rozbourily ohromne vlny a cele vodotrysky peny, ktere doletly az na neopatrne moreplavce. Gromeko, jenz stal v lodce, byl postrikan od hlavy az k pate, ztratil rovnovahu a spadl do more i s puskou.
Papockin jen tak tak ze schoval aparat pod kazajku a obetave nastavil hlavu studene sprse. Kastanov a
