doliny a voda potoka preplneneho bahnem neda se ted uz stejne pit.“
Vsichni souhlasili, ze pujdou dal po plani a sestoupi na konci udoli, kde byly svahy vice rozbrazdeny roklemi. Sli kousek od kraje strze a obcas se priblizili az tesne k pokraji, aby se podivali dolu. Bystrina zacala za necele dve hodiny po druhem vybuchu uz slabnout a brzo docela vyschla. Bylo videt jen hole koryto, stromy vyvracene z korenu, vyrvane kere, travu pritisknutou k zemi a zanesenou spinave bilym jilem.
„Sopka se nam pomstila za to, ze jsme z ni vyskrabali siru!“ zazertoval Maksejev. „Znicila potok, aby nas umorila zizni.“
„Ano, ted to bude s vodou zle,“ poznamenal Gromeko. „Musime si opatrovat zasobu, dokud u mraveniste nenajdeme druhy pramen.“
„A mozna, ze proto nebudeme moci mraveniste hned obklicit.“ Prestoze cestovatele vlekli tezky naklad a ze je na Cerne pustine trapilo vedro, sli velmi rychle a zastavili se na nocleh, az kdyz sestoupili na dno udoli nedaleko od jeho usti ze stolove vyvyseniny. Bylo to kousek od mraveniste. Kastanov a Maksejev se vydali na pruzkum, aby pozorne prostudovali pevnost svych nepratel. Vystoupili nahoru na pustinu a namirili na vychod podle srazu. Odtud se dalo mraveniste dobre pozorovat.
Vypadalo jako veliky mnohoposchodovy kopec, slozeny ze suchych kmenu a vetvi. Pri zemi byly rozlozeny hlavni vchody, po jednom z kazde svetove strany. Nebyly vysoke, ale tak siroke, ze jimi mohlo projit vedle sebe ctyri nebo pet mravencu. U vchodu se to jen jen hemzilo: nekteri mravenci vychazeli v celych oddilech a mirili na ruzne strany za potravou, jini se v parech i jednotlive vraceli a tahli kmeny stromu, vetve, zivy i mrtvy hmyz, larvy, kukly, trtinova stebla a mizeli s tim ve sve pevnosti.
Ve vyssich poschodich se taky cernaly otvory v rozlicne vysce a v ruznych mistech. Ale to byly zrejme jen vetraky — a snad pomocne vychody obrancu pri nepratelskem utoku. Byly uzsi a nizsi nez hlavni vchody, a tak jimi mohl prochazet jen jeden mravenec za druhym. Z tech otvoru taky obcas vylezali mravenci a behali po rimsach mraveniste — pravdepodobne prohlizeli, zda je vsechno v poradku.
„Nebude nam v nasem planu vadit tahle spousta otvoru?“ zapochyboval Maksejev. „Jestlize pohyb vzduchu mravenistem nebude omezen, kyslicnik siricity zacne rychle unikat a poradne nezapusobi.“
„Kyslicnik siricity je tezsi nez vzduch a bude jen pomalu vytlacovan,“ odpovedel Kastanov. „Krome toho dulezite casti mraveniste — sklady larev, kukel, vajec a zasoby potravin — jsou pravdepodobne hluboko, mozna v komurkach vyhrabanych v zemi. Kyslicnik siricity bude vnikat nejdrive do techto nejhlubsich casti a teprve pak se zacne rozsirovat po hornich patrech. Ostatne nektere otvory budeme moci ucpat, kdyz uvidime, ze tah je prilis silny!“
„A nepolozime horici siru do hornich otvoru?“
„Od toho by mohlo chytnout cele mraveniste. Vzdyt nemame zadne nehorlave podlozky — zelezne kose, panve ci co, a siru bychom museli polozit rovnou na suche drevo.“
„Muzeme uzit skorapek iguanodoniho vejce, z kterych jsme si udelali prozatim talire a panev.“
„Je jich vseho vsudy pet, a otvoru je daleko vic.“
„Musime se pokusit sehnat dnes jeste jedno nebo dve vejce a pak si budeme moci poridit dobre deset misek na paleni siry.“
„To je napad! Do vecera mame jeste hodne casu. Vypravime se do pisku, odkud mravenci tahle vejce nosi.“
Maksejev a Kastanov si prohledli mraveniste, vratili se do taboriste a sverili se ostatnim se svym planem.
Vsichni ochotne souhlasili, ze zitra zajdou do pisecnych dun pro vejce. Maksejev a Kastanov zatim rozdrti siru.
39. ZKAZA MRAVENISTE
Kdyz se posledni skupiny mravencu vratily domu a mraveniste se utisilo, zacali cestovatele provadet svuj plan. Za den rozetreli plochymi kameny vsechnu siru na prasek. Nasypali ji do tlumoku, vzali misky z vajecne skorapky a zamirili k mravenisti. Kazdy tam mel polozit v jednom z hlavnich vchodu svou davku siry a rozsypat ji do kopecku pres cestu, aby plyn vnikal do mraveniste. Kdyz zapalili siru, museli zaprit vychod kmeny, ktere vzali ze sten. Pak chteli vylezt do horejsich pater a rozestavit v nejblizsich otvorech misky se zbylou sirou, aby otravili vzduch, v cele spodni casti mraveniste, a zabranili mravencum zachranit se nahore. Aby sira na miskach nehorela prilis rychle a nemohla zapalit suche klady mraveniste, byla trosku navlhcena.
Tento plan byl presne proveden. Jen ve dvou hlavnich vchodech, obracenych na jih a na zapad, narazil Maksejev a Gromeko nenadale na strazne mravence. Na stesti byli mravenci velmi ospali a nestacili udelat poplach, nez je muzi zabili nozi.
Cestovatele zapalili siru, odesli stranou a cekali na strazi s rucnicemi v rukou, aby pobili utikajici mravence. Po ctvrt hodine se z nekolika otvoru v nejvyssich poschodich, kam uz nebyla polozena sira, vyhrnuli mravenci, kteri tahli velke bile zamotky, zrejme kukly. Behali s nimi po mravenisti, slezali dolu, ale ani nedosli k zemi a padali, otraveni kourem siry, horici u dolnich vchodu. Jen nekolika se podarilo slezt na zem a ti zacali rozhazovat klady zahrazujici jeden z hlavnich vchodu. Zrejme meli za to, ze tak zachrani sve druhy, kteri se v mravenisti dusili. Tihle nenadali zachranci vsak byli vyrizeni nekolika vystrely. Pak uz se neukazal nikdo — vsichni obyvatele mraveniste, prepadeni ve spanku, zahynuli.
Sira dohorela a ze vsech otvoru se zacal tahnout lehky sedy kour, ktery svedcil o tom, ze cele mraveniste je plne kyslicniku siriciteho. A tu se zeptal Papockin docela prirozene na neco, co dosud nikoho nenapadlo:
„A jak se dostaneme do mraveniste my? Vzdyt je i pro nas na dlouho otraveno!“
„Musime uvolnit dolni otvory, abychom zesilili pristup vzduchu, a pak cekat snad i nekolik dni, dokud kyslicnik siricity pomalu nevyvetra,“ odpovedel Kastanov.
„Tak dlouho cekat bez prace, to je prilis nudne,“ styskal si Maksejev. „Nemohli bychom zaridit nejakou mocnou ventilaci, abychom vyhnali plyn?“
„Ale jak? Je tu nebezpeci pozaru, ohen tedy rozdelat nemuzeme, a nic jineho se neda delat.“
„Kdyby se nam podarilo zastrelit iguanodona nebo poradneho pterodaktyla, vyrobil bych z jeho cerstve kuze veliky mech,“ prohlasil inzenyr.
„To je napad! Ale z ceho udelame roury k foukani vzduchu do mraveniste?“
„A nehodily by se k tomu preslicky?“ navrhl Gromeko. „Maji prece dute kmeny. Staci jen prorazit prehradky mezi jednotlivymi clanky, abychom z nich udelali vyborne dlouhe roury. A taky je muzeme spojovat.“
„Vida, jen vzit rozum do hrsti!“ souhlasil Papockin. „A ja se presvedcuji stale vic, ze se stejne jako Robinson vymotame z kazde nesnaze, kterou nam osud jeste nachysta.“
„A dokonce lepe nez Robinson,“ poznamenal Kastanov, „protoze on byl sam, a my jsme ctyri a vsichni jsme odbornici v ruznych vecech. Museli bychom se stydet, kdybychom nevymyslili vychodisko z jakekoli obtizne situace, kdyz se o tom spolecne poradime.“
„Nu, tak do prace!“ zvolal Maksejev. „Dva z nas pujdou s Generalem na lov a druzi dva budou vyrabet roury. Material mame primo u nosu — skoro cele mraveniste je slozeno ze suchych preslickovych kmenu.“
Papockin a Gromeko se vratili k taboristi, odvazali Generala, prenesli vsechno bliz k mravenisti a pak se vydali podel lesa na vychod. Maksejev a Kastanov zamirili k mravenisti, ale nedosli k nemu ani na dvacet kroku, kdyz ucitili ostry pach kyslicniku siriciteho. Zacali kaslat a videli, ze bliz k mravenisti nemohou.
„Budeme muset jeste pockat!“
„Tak tedy si zatim obstarejme tmel na roury,“ navrhl inzenyr. „V potoce prebehl po vybuchu sopky prudky proud a zustalo tam spousta lepkaveho belaveho bahna. Musime je sem nanosit, dokud nevyschne.“
Vzali prazdne tlumoky, v nichz byla predtim sira, oba zamirili ke korytu a nanosili celou hromadu blata, jez bylo vybornym tmelem.
Hromadu pokryli tlumoky a zbytecnym odevem, aby ji ochranili pred zhavymi Plutonovymi paprsky.
Pak zacali stipat preslickove kmeny nozi, kliny a velkym kamenem, ktery jim slouzil misto kladiva, a vyrezavat prehradky mezi jednotlivymi clanky kmene. Potom obe poloviny kmene znovu slepovali tmelem. Rouru, kterou tak ziskali, ovazali na nekolika mistech pruznym proutim.
Tak tedy za nekolik hodin udelali tucet rour asi sest metru dlouhych. Protoze kmeny byly na vrcholku znacne
