videt a Kastanov se rozhodl, ze se zastavi, aby raneneho ulozil pohodlneji. Rozprostrel na dne lodky plast, polozil na nej Papockina, vytahl zasobni kosili, namocil ji ve vode a prilozil ji jako studeny obklad na ranene misto. To zmirnilo bolest a zoolog usnul. Kdyz si Kastanov trochu odpocinul, vyrazil dal.
Tam, kde zacinalo zelene loubi, reka trochu zahybala. Kdyz lodka proplula zatocinou, otevrel se vpredu pohled, pri kterem se Kastanov zachvel hruzou. Rychle zavesloval k brehu, zachytil se tam za kere, zastavil lodku a schoval ji pred pohledy nepratel.
Ti byli blizko. Na levem brehu ricky, hned na kraji loubi, hmozdilo se nekolik desitek mravencu. Prekusovali kmeny preslicek, ktere rostly nad hladinou, a hazeli je do vody. Tak vytvareli prekazku, skrze kterou lodka nemohla projet. Nedalo se pochybovat o tom, ze mravenci chteji svym dvounohym nepratelum odriznout ustupovou cestu k mori. Situace byla zoufala: Kastanov a raneny zoolog se nemohli sami probit pres prehradu, kterou branila spousta mravencu. „Jedno kousnuti v nerovnem boji,“ pomyslil si Kastanov, „a budu stejne bezmocny jako Papockin.“
„Obratit se zpatky a odpichovat se proti proudu? Ale i tam nas mohou mravenci drive nebo pozdeji prepadnout. Reka stejne zustane jedinou cestou, kudy muzeme uteci z jejich panstvi. Musime se probit stuj co stuj! Trebas se leknou vystrelu, ale co kdyz ne? Vsechny prece nepobiju, poschovavaji se v lese, a az se zacnu pachtit a bourat jejich prehradu, prepadnou me v cele horde,“ uvazoval Kastanov.
V tomto bezvychodnem postaveni ho napadla nahle myslenka, ktera, jak se zdalo, zarucovala uplny uspech, budeli rychle uskutecnena. Mravenci, zaujati praci, nevsimli si jeste lodky, ktera se tiskla k brehu mezi keri. Proto Kastanov zacal pomalicku, opatrne plout zpatky proti proudu reky tak, ze se zachycoval keru. Chtel se vratit za zatocinu, kde ho breh pred mravenci docela zakryval. Tady zacinal les a bylo tu spousta suchych preslickovych kmenu a vselijakeho chrasti. Kastanov prirazil k brehu, privazal clun se spicim zoologem, stahl do reky nekolik tlustych kmenu, narychlo je spojil pruznym proutim keru a pak na tenhle vor navalil ohromnou hromadu kmenu, prutu a chrasti; mezi suche drivi michal zelene vetve preslicek a rakosova stebla.
Kdyz byla hromada hotova, Kastanov se vratil do lodky a pomalicku plul po proudu. Vor, privazany k dlouhe tyci, postrkoval po vode pred sebou a docela se za nim nepratelum skryl. Za zatocinou tekla reka primo k mistu, kde mravenci staveli prehradu. Bylo to asi sto metru odtud. Kastanov pritahl vor k lodce, podpalil hromadu klesti a plul dal, neustale strkaje vor pred sebou. Ohen se pomalicku rozhorival, suche drivi chytalo a ze zelenych vetvi, prolozenych mezi chrastim, zacal se valit husty dym.
Kdyz lodka s vorem byly asi sto metru od prehrady, pustil Kastanov vor po proudu a chopil se bidla, aby udrzel clun uprostred ricky. Obrovska hranice plula k prehrade, zastavila se pred ni a zavalovala kotouci stiplaveho dymu a jazyky plamenu hmozdici se mravence. Nekteri, popaleni nebo omameni, padli do vody, ostatni utekli na breh a shlukli se tam do houfu, prekvapeni nevidanym divadlem. Tu Kastanov nabil dvouhlavnovku drobnymi broky, zacal palit do mravencu a priplouval k nim stale bliz a blize. Praskot hrozneho, nevidaneho ohne, jazyky plamenu, kotouce dymu a neustale vystrely, usmrcujici mravence, zapusobily na ne tak, ze ti, kteri zustali zdravi nebo byli lehce raneni, dali se na utek. Od horiciho voru chytla i prehrada, postavena napul ze suchych kmenu, a zatim co hrimaly vystrely, rozhorela se uprostred mohutnym plamenem.
Kastanov se presvedcil, ze nepratele utekli, prirazil tesne u pozariste k brehu, dobil nozem ranene mravence a pak zacal rozbirat prehradu — horici suche i dymajici cerstve kmeny hazel do vody. Za ctvrt hodiny byla prekazka odstranena a dohorivajici hranici na voru unasel proud reky dal. Za ni pomalu plula lodka s muzem, ktery dovedl prelstit pocetne a rozumne nepratele.
Po proudu plul clun v teto zelene chodbe rychleji a brzo se uz pred nim v pruhledu ukazala modra morska hladina.
Kastanov se blizil k usti reky, a tu uslysel vystrely, Generaluv stekot a krik svych druhu. Zacal se odpichovat, po nekolika minutach prirazil k brehu a s puskou v ruce se vrhl k taboristi.
43. SARVATKA S MRAVENCI
Maksejev a Gromeko doprovodili sve druhy na vypravu a pak zacali chytat ryby v usti reky. Rybolov byl tak uspesny, ze za hodinu uz musel jeden z cestovatelu zacit kuchat ryby a veset je na napjate snury, aby je nasusili do zasoby.
Zatim co Maksejev chytal ryby, botanik prosel pokraj lesa a sbiral rostliny. Objevil pri tom sagovou palmu a rozhodl se, ze ji upotrebi. Spolecne ji porazili, po delce rozsekli, vyskrabali jedlou dren kmene a rozlozili ji po pokryvkach, aby uschla.
Kdyz byli s praci hotovi, postavili na ohen kotlik s polevkou, sedli si k nemu a uvazovali, co budou delat po obede.
„Nemuzeme odejit daleko,“ poznamenal Gromeko, „tim spise, ze neni mozne nechat ryby na starosti Generalovi.“
„Ovsem,“, souhlasil Maksejev, „je to sice verny pes, ale sotva by obstal pri pokuseni dosyta se nazrat susenych ryb; vzpomnel by si pri tom na svou vlast.“
„Nu coz, nalovime jeste nejake ryby a nasusime si jich hodne do zasoby — pro sebe i pro psa. Kdo vi, zda zase brzo prijdeme na tak bohate misto. To jesteri maso, abych se priznal, mi vubec nechutna, porad je jim s odporem. Pri jidle se vzdycky snazim myslet si, ze je to z jesetera nebo z beluhy, a ne z pribuzneho zaby nebo jesterky.“
Vtom se uz polevka zacala varit a Gromeko odesel k pokryvkam, aby prinesl do zavarky sago.
„Jejej, honem se podivejte na zapad!“ zakricel na Maksejeva, ktery zustal za stanem u ohniste.
Maksejev vybehl na plaz.
Ze zapadu sly po morskem brehu nestvury — podle pruhovanych boku nebylo tezko poznat brontosaury.
Sli pomalu, otrhavali mlade listi s vrcholku palem a kapradin, a obcas se zastavili u stromu, ktery se jim zdal obzvlast chutny.
„Nu, co budeme delat, co myslite?“ zeptal se ho Gromeko. „Vime, ze jsou ty obludy zbabele a ze na nas nezautoci prvni. Ale podupou a pomackaji nam ryby i stan, jestli je sem pustime.“
„Budeme muset strilet,“ usoudil Maksejev, „nejdriv broky, a kdyz to nepomuze, trhavou kuli.“
Oba zdvihli pusky, namirili do skupinky brontosauru a ctyri vystrely se dute prevalily nad brehem.
Nenadaly hluk a broky, ktere se sesypaly na zvirata, nevyslovne je polekaly. Ale misto aby se obratili zpatky, neohrabani tvori se vrhli do vody a rozbehli se kolem taboriste podle brehu nedaleko od nich, az voda strikala siroko daleko.
Nestastni lovci byli v nekolika vterinach promoceni od hlavy k pate a zadrzovali lodku, aby ji voda neodplavila do more. Jedna z vln vyvratila veslo, jez bylo vrazeno do pisku a k nemuz byla privazana snura se susicimi se rybami, jina vlna splouchla na pokryvku s rozsypanym sagem. Ryby se snurou padly na pisek a sago se namocilo.
„Fuj, potvory!“ nadaval Maksejev a otrasal se po te sprse. „Prece jen tu nadelaly skodu!“
„Nu, aspon mame nejakou praci!“ utesil ho Gromeko. „Nevedeli jsme, co budeme po obede delat, a brontosauri se o to postarali. Ted musime vsechny ryby zase ocistit a sago omyt v rece a ususit.“
„Ale nejdrive se ususme sami! A polevka nam uz jiste vsechna utekla…“
Brontosauri obesli pulkruhem ve vode taboriste a znovu vylezli na breh vychodne od usti reky a bezeli dal po plazi.
„Zrejme dostali na pametnou, hele, jak utikaji! Pekne jsme jim nasolili broky do kozichu!“ zlomyslne se radoval Maksejev, kdyz se u stanu svlekal. Gromeko zatim stahoval kotlik s polevkou z ohne.
Svleceni cestovatele si rozvesili saty, aby uschly, zarazili tyc se snurou zase na misto a zacali obedvat. General, ktery se po ranu nazral rybich hlav a vnitrnosti, az uz nemohl, roztahl se na pisku a drimal. Ani on, ani muzi zaujati jidlem si nevsimli, jak z lesa nedaleko od taboriste vyslo sest mravencu, jeden za druhym. Zastavili se, rozhledli se a zase stejne tise zmizeli v houstine.
Maksejev a Gromeko si po obede ve stanu lehli a zapalili si dymky. Chystali se, ze pak zacnou cistit ryby od nalepeneho pisku.
Najednou General zavrcel, vyskocil a zacal zurive stekat. Gromeko s Maksejevem vybehli ze stanu a tu spatrili, ze jejich tabor obklicili mravenci. Jeden oddil je odrezaval od usti reky, druhy se blizil odjinud k snure s rybami a k pokryvce se sagem.
„A pusky mame prazdne!“ zanarikal Gromeko a vrhl se k brasne s naboji.
