„Vezmete broky!“ kricel Maksejev a chvatne nabijel dvouhlavnovku. „Palte do tech napravo a ja to pustim vlevo!“
Pravy oddil se uz vrhl na ryby a stahoval je se snury: levy byl asi dvacet kroku od stanu, kdyz zahrmely prvni vystrely. Rachot, kour a pady postrelenych mravence zmatly. Predni se nerozhodne zastavili, ale zadni se na ne tlacili, prilakani vuni ryb, a sik opet vyrazil kupredu. Lovci stali u vchodu do stanu, kam zalezl zjezeny a stekajici General, a nabijeli pusky, aby vystrelili dalsi davku. Potom, ozbrojeni nozi a pazbami pusek, pustili se do sarvatky s neprateli, kteri se blizili se vsech stran. Boj vsak se zdal beznadejny, protoze sily nebyly vyrovnane.
Najednou z krovisek pri usti reky zahrmely do zadnich rad mravencu dva vystrely a pak odtud vybehl Kastanov s dymajicim chomacem chrasti v rukou. Maval jim vpravo, vlevo a vrhl se primo do houfu mravencu, kteri couvali na vsechny strany.
Maksejev a Gromeko take skocili k ohni a zacali na mravence hazet oharky. To pomohlo — prvni oddil byl rozprasen a zbabele utekl do houstiny. Zabite a ranene nechali na bitevnim poli.
Kdyz cestovatele vyridili nepratele z prvniho oddilu, vsichni tri, i s Generalem, ktery si dodal odvahy, zautocili s ohnem a s puskami v rukou na mravence, kteri jim brali ryby. Nekteri mravenci svou chtivost odpykali, jini vcas utekli a v kusadlech odnaseli ryby nebo kusy namoceneho a slepeneho saga. Dva mravenci tahli za sebou celou pokryvku, ale lovci je dohonili a zabili. General ranene dobijel — prekusoval jim krk.
Kdyz se posledni uprchlici schovali v lese, cestovatele si mohli odpocinout a spocitat sve trofeje a ztraty. Petactyricet mravencu usmrtili a tezce poranili.
Z padesati ryb na snure zbylo jen patnact; nekolik kusu, ktere nepratele zrejme ztratili pri uteku, posbirali u kraje lesa. Pres polovinu saga mravenci sezrali anebo zadupali do pisku. Gromeko byl lehce kousnut do ruky a Kastanov do nohy, ale tlusta holinka vydrzela a uchranila ho pred mravencim jedem.
„To jste prisel prave vcas!“ pochvalil ho Maksejev, kdyz si prohledli bitevni pole a vsichni tri usedli u stanu. „Kdybyste nam nebyl pomohl a nenapadlo vas, jak utocit na mravence ohnem, nebyli bychom tuhle hordu vyridili a mravenci by nas byli ukousali k smrti.“
„Ale kde jste nechal Papockina?“ vzpamatoval se Gromeko.
„Ach, v zapalu boje jsem zapomnel, ze Semjon Semjonovic lezi jeste v clunu.“
„Lezi? Proc lezi? Co se s nim stalo? Zije?“ sypaly se otazky pratel, kteri ted pochopili, proc se Kastanov tak necekane brzo vratil.
„Zije! Zije! Taky jsme se utkali s mravenci a Semjona Semjonovice kousli do nohy tak, ze zchroml. Pomozte mi ho prenest do stanu.“
„Hned! Pockejte, az se oblekneme,“ vzpamatoval se Gromeko, ktery si teprve ted vsiml, ze jsou s Maksejevem dosud polonazi.
„Ano, skutecne, proc oba tak divne vypadate?“ zasmal se Kastanov. „Copak jste se koupali, kdyz mravenci prepadli taboriste?“
„Ne, ale zase nas vykoupali brontosauri,“ odpovedel Maksejev a pri oblekani vypravoval, jak se to stalo.
Maksejev a Gromeko se rychle oblekli a pustili se za Kastanovem k rece. Kdyz se Kastanov vrhl do boje s mravenci, nechal tam lodku s Papockinem. Ten spal tak tvrde, ze neslysel ani rany, ani vykriky a probudil se teprve tenkrat, kdyz ho zdvihli za ruce a za nohy, aby ho odnesli do stanu.
Cestovatele ho ulozili, pak rozvesili na snury zbyle ryby, odtahli mrtve mravence do more a teprve po teto neprijemne praci, kdyz Kastanov dojidal zbylou polevku, vypravoval svym druhum o prihodach na nezdarene vyprave.
Protoze se mohli obavat, ze mravenci dvakrat premozeni nezvanymi hosty vrati se v ohromnem mnozstvi aby se pomstili za svou porazku, zacali uvazovat, co ted. Papockin i Gromeko radili bez meskani pokracovat v plavbe, aby se odklidili dal od mraveniste. Kastanov vsak se chtel znovu vypravit po rece — coz se mu kvuli mravencum po prve nezdarilo. Tak mohl proniknout do nitra tajemne Cerne pustiny. Maksejev jeho plan podporoval. Aby to mohli provest, museli nejak skoncovat s chytrym hmyzem. Dokud mravenci zili, ustavicne vypravu ohrozovali. Proto se cestovatele rozhodli, ze pockaji do vecera a pak popluji k mravenisti a podpali je v dobe, kdy mravenci spi. Kdyby se tento plan zdaril, cesta po rece by byla volna a na vypravu by se mohli pustit vsichni ctyri. Vor a zbytecne veci by nechali v houstine na morskem brehu.
44. VYPALENI MRAVENISTE
Kastanov a Maksejev si dukladne odpocinuli a pak se vypravili na lodce s puskami, sekerou a otypkami chrasti. Papockin se nemohl pohybovat a Gromeka rozbolela pokousana ruka. Proto oba invalidi zustali, aby hlidali stan. Clun rychle plul po mistech, ktera uz znali. Minuli zbytky prehrady, vystavene mravenci. Jeste se tam kourilo z dohorivajicich kmenu a cernal se tam mrtvy hmyz. Pak vypluli na louku a za kroviskem si prohledli krajinu kolem mraveniste, aby nahodou nenarazili na nepratele. Nespatrili vsak nikoho. Mravenci zrejme odpocivali ve sve pevnosti. Cestovatele odpluli jeste kousek dal k byvalemu mostu pres reku, odkud vedla k mravenisti uslapana cesta.
Cestovatele videli, ze si mravenci jiz postavili novy most.
Kastanov s Maksejevem privazali lodku ke krovisku pod mostem, hodili si na ramena otypky chrasti, vzali pusky, pro vsechny pripady nabite broky, a zamirili k mravenisti. Nedaleko pred nim se skrcili za kere u cesty. Jeste chvilku mraveniste pozorovali a presvedcili se, ze jim nikdo nezabrani provest vymysleny plan.
Vsude bylo ticho a cestovatele se mohli dat do prace. Do kazde z hlavnich chodeb polozili otypku chrasti a na ni nakladli nejsussi a nejtenci kminky, ktere vzali z mraveniste.
Pak zapalili ohen v nejvzdalenejsi zapadni chodbe a rozbehli se stremhlav jeden k severnimu, druhy k jiznimu vchodu, aby je podpalili a aby se pak sesli u vchodu vychodniho, kde zapali posledni otep a pak, budeli toho treba, pobezi k lodce.
Kdyz Kastanov rozzihal ohen u severniho vchodu, vsiml si uvnitr chodby mravence, ktery pribehl k neobvykle prekazce. Kastanov se schoval za hranici a doufal, ze mravenec vyleze ven a ze tak bude moci tohohle strazneho zabit, aby neudelal poplach. Mravenec si vsak prohledl ohen, pokusil se roztahat horici vetve a pak utekl dovnitr, zrejme pro pomoc. Zacal poplach a Kastanov musel chvatat k poslednimu vychodu.
Maksejev uz tu byl; kvapne podpaloval ohen a privital sveho druha slovy:
„Honem, honem! Musime se zachranit v clunu!“
Oba se co nejrychleji rozbehli, ale na ceste se zastavili a ohledli se. Z usti vychodniho vchodu uz plapolal ohromny plamen. Take se severni strany mraveniste na nekolika mistech horelo a z mnoha hornich vchodu se valil husty dym. Ale na jizni strane, kde Maksejev pri pohledu na vyplasene mravence prilis spechal, byl ohen slaby a ze vsech hornich chodeb tu vybihali mravenci. Nekteri tahli vajicka nebo kukly, slezali s nimi dolu a odnaseli je stranou, jini zmatene pobihali sem tam, pribihali k ohni nebo k dymajicim otvorum a padali popaleni nebo omameni.
„Nepovedlo se nam to!“ zalitoval Kastanov. „Nekteri mravenci se zachrani, budou bloudit bez pristresi po zemi a zautoci na nas. Hned zitra se budeme muset odtud klidit.“
„Ale ted musime taky pryc!“ zvolal Maksejev a ukazoval na oddil mravencu, kteri utikali po ceste k mostu.
„Nebezi snad pro vodu, aby uhasili pozar?“ zazertoval Kastanov a klusem se rozbehl vedle sveho druha.
Mravenci si zrejme palicu vsimli a hnali se za nimi. Bezeli rychleji nez muzi a vzdalenost mezi nimi se stale kratila.
„Ja uz nemohu, srdce mi to nevydrzi!“ vykrikl udychany Kastanov. Pri svem veku a zpusobu zivota nemohl dlouho souperit s Maksejevem.
„Zastavme se a vystrelme salvu!“ navrhl Maksejev.
Dokud se mravenci nepriblizili na padesat metru, vydechli si trochu a pak vystrelili. Predni v oddile upadli, zadni se zastavili. Bylo jich pres deset, ale kus dal za nimi bezel druhy oddil.
Pronasledovani s vypetim poslednich sil dobehli k mostu v te chvili, kdy zaloha prisla k mistu sarvatky.
„Hrome, kde je nase lodka?“ zvolal Maksejev, ktery prvni pribehl na breh reky.
„Co rikate, neni tu?“
„Ne, docela se ztratila!“
„A byla privazana tady?“
