„Musime jim bezet na pomoc!“ vyhrkl Maksejev.
Sestupovali tim rychleji; za nekolik minut dostihli upati svahu a uprkem bezeli k taboristi.
Strachovali se vsak zbytecne: na jejich druhy nezautocili mravenci, ale milostivy osud poslal hladovejicim zasobu jidla.
Papockin a Gromeko sedeli na brehu potoka a nahle zpozorovali cerny stin, ktery nad nimi preletl. Zdvihli hlavy a uvideli, ze nad udolim krouzi velky Pterodactylus, jehoz pozornost snad upoutala plechovka, ktera se leskla v slunci. Bez uvazovani popadli pusky a vystrelili, kdyz ptakojester nad nimi zakrouzil a snesl se nize. Jedna strela zasahla cil a zvire spadlo na zem. Byl to veliky kus, od hlavy k ocasu meril pul druheho metru, a tak na nem bylo hodne masa.
Cestovatele se dosyta navecereli jesteriny a ulehli k spanku. Ve strazi se stridali, protoze maso, rozlozene k suseni na kamenech, bylo nutno hlidat pred dalsimi ptakojestery, kteri sem mohli znovu zaletet.
Nazitri se vydali udolim vzhuru. Nesli zasoby suseneho masa, sladke trtiny a paliva, protoze se strachovali, ze vys v doline uz nic takoveho nenajdou. Udoli bylo skutecne stale pustsi a pustsi a jen zridka se na brezich potoka objevovalo nejake rostlinstvo. Na sirnou rudu nenarazili a Kastanov ted spolehal jen a jen na sopky nahore na konci udoli. Hory se po dlouhem pochodu zdaly uz docela blizko. Kousek od nich se udoli zuzilo a zmenilo v kratkou soutesku, jez vyvedla cestovatele do kotliny tesne u upati hor.
K vseobecnemu udivu bylo na dne kotliny pomerne velke jezero, jehoz skalnate brehy byly tu a tam pokryty zeleni. Na povlovnejsich mistech brehu rostly ve skupinach preslicky, kaprade a trtina. Jinde tvorily breh nizke skaly. Okoli jezera se hodilo k taboreni. Mohli tu nechat zbytecny naklad, aby nalehko vystoupili na hory, az budou hledat siru nebo sirne rudy.
Cestovatele se usadili ve stinu kapradi a pak je napadlo, ze se vykoupou v tmave klidne vode jezera. Podobalo se velkemu hladkemu zrcadlu v ebenovem ramu se smaragdovym vykladanim. Papockin se prvni svlekl, statecne skocil po hlave do vody, ale hned vyploval a vyskocil na breh:
„Voda je horka, az se taji dech!“
Ostatni zacali vodu zkouset — nekdo rukou, nekdo nohou — a presvedcili se, ze ma zoolog pravdu. Voda skoro palila.
Gromeko vytahl kapesni teplomer, jediny, ktery zachranil z pristroju vypravy jen proto, ze ho nosil neustale s sebou. Kdyz teplomer ponorili do jezera, namerili teplotu 40 °Celsia.
„No, to jeste neni tak hrozne,“ poznamenal botanik. „Ctyricet stupnu Celsia se rovna dvaatriceti stupnum Reaumura, a to je teplota horke lazne. To lze docela dobre vydrzet.“
Ale horka lazen v zhavem dni nemohla osvezit, a tak se cestovatele spokojili jen tim, ze se dukladne umyli, uzivajice misto mydla jemne bile hliny, ktera v silne vrstve pokryvala dno jezera. Byla jeste teplejsi nez voda a citelne palila do nohou, kdyz je do ni zaborili. Zato vsak penila jako mydlo a vyborne je nahrazovala.
„Dalsi nenadale bohatstvi, ktere v tehle zemi divu lezi nevyuzito!“ pochvaloval si Maksejev a horlive se natiral hlinou.
„Ano, podnikavi lide by tu vybudovali ohromny podnik. „Lecive mydlo z luna Zeme zahani vsechny nemoci, od rymy az po rakovinu!“ — tak by asi hlasaly reklamy na strankach novin a casopisu,“ smal se Gromeko. Choval se ironicky ke vsem bohatstvim, jez vzrusovaly podnikavou povahu byvaleho zlatokopa.
„Kdyz uz mluvime o pokladech Plutonie, pak ovsem nesmime zapominat na zivocisny svet,“ zvolal Papockin, ktery se uz vykoupal a osychal na slunci. „Ja bych zridil akciovou spolecnost pro vyvoz vsech techhle „zivych zkamenelin“. Dodavala by je zoologickym zahradam a museim vsech statu na povrchu nasi planety. Takova spolecnost by mela ohromny uspech, vetsi nez vase podniky tezkeho prumyslu, protoze zlato, med a zelezo — toho vseho je dost i tam nahore na Zemi, ale zivi mamuti, plesiosauri a pterodaktylove tam prece jen nejsou.“
„Mne zajima, tohle horke jezero,“ prohlasil Gromeko. „Uz drive jsem si vsiml, ze voda v potoce je tepla, ale pripisoval jsem to Plutonovu zaru v hole doline s cernymi svahy. Ted je zrejme, ze potok je teply, protoze tece z tohohle jezera.“
„Bezpochyby jsme na upati davnych sopek,“ vysvetlil Kastanov, „a do jezera tekou horke prameny, ktere tryskaji z dosud rozzhaveneho nitra sopky.“
„Musime jezero prozkoumat kolem dokola a zjistit, kudy do neho priteka voda,“ prohlasil zoolog.
„Tak se o to postarejte s Michailem Ignatevicem, nez se uvari vecere, a my pujdeme na pruzkum k sopce,“ navrhl Kastanov.
S Maksejevem se po „lazni“ oblekli, obesli zapadni konec jezera, kudy vytekal a prosakoval mezi nakupenymi cernymi balvany potok, a zacali vystupovat na hole, cernym sterkem pokryte kopce pred upatim sopky. Kdyz se pres ne dostali, stanuli pri pate prvni velke hory, na jejimz prikrem svahu bylo mozno rozeznat proudy lavy. Lava se tu v ruznych dobach vylevala z krateru na vrcholku hory a ustydla na povrchu bud v oblych vlnach, nebo v balvanech, jez se vrsily jeden pres druhy.
Kastanov zkoumal nejstarsi proudy, jejichz povrch byl misty zluty, cerveny a bily. Vysvetlil pak svemu priteli, ze je tu okr, salmiak a sira.
„Nu, tak tedy sira, kterou tolik potrebujeme! Ale tady je ji malo a sbirala by se tezko. V krateru ji doufam najdeme vic.“
Badatele se drapali po balvanech a asi po hodine dorazili na vrcholek hory. Byl plochy a uprostred zela cerna propast se skoro svislymi stenami.
„Tak tady je krater, a poradne veliky.“
„Na nestesti naprosto nepristupny.“
„Obejdeme ho kolem dokola, mozna, ze najdeme vhodne misto, kudy tam sestoupit.“
Vrcholek hory byl take z ustydle hrudovite lavy. Otviral se odtud rozhled do daleka na obe strany. Na severu pri upati pahorku lezelo jezero ve svem zelenocernem ramu. Melo tvar temer pravidelneho kruhu. Snad to byl krater jeste starsi sopky. Na vychod a na zapad spadavaly ohromne proudy lavy a postupne se ztracely jako retezy a steny cernych skal na povrchu pustiny. Na jihu se zdvihala druha, ponekud vyssi hora, zrejme hlavni kuzel sopky, a zastirala dalsi rozhled. S prvni horou byla spojena uzkym skalnatym sedlem.
Kdyz badatele obesli krater od zapadu a presvedcili se, ze ani z druhe strany do neho nelze sestoupit, dostali se pres sedlo na druhou sopku. Na jejim vrcholku byl rovnez hluboky krater, ale na jihovychode rozervany ohromnou trhlinou, z niz se tahl dolu po svahu mohutny lavovy proud, zrejme pozustatek posledniho sopecneho vybuchu.
Tato ryha ve valu krateru umoznovala sestup na dno bez zvlastniho nebezpeci.
S vrcholu se otviral pohled k jihu. V tesnem sousedstvi hlavni sopky se tycilo jeste nekolik nizkych sopek s krivolakymi kratery a za nimi se az po daleky obzor rozprostirala stale taz cerna nekonecna pustina.
„Ano, dal na jih do nitra Plutonie tedy zadna cesta nevede!“ zvolal Maksejev a bystryma ocima se uprene dival do dalky. „Na sto kilometru neni videt nic nez cerne kameni.“
„A badat timhle smerem neni proc!“ dodal Kastanov. „Prozkoumame sopky, nabereme siru — a zpatky k mravenisti vydobyt si sve veci!“
Pohled s vrcholu sopky na ne zapusobil velmi tisnive. Pod sebou meli skupinu cernych hor, zbrazdenych hlubokymi souteskami jako vraskami, se zlutymi, bilymi a cervenymi skvrnami, jez jako by nastrikal obrovsky stetec nedovedneho malire. A pak se na vsechny strany tahla cerna rovna plan bez jedine znamky zivota, bezutesny prostor, ktery pod narudlymi Plutonovymi paprsky vypadal zvlast zlovestne.
„To je kralovstvi smrti, daleko hroznejsi nez polarni snehove pustiny!“ zvolal Kastanov.
„Ano, kdyby existoval duch zla, pak by pro neho nebylo lepsiho mista nez zde!“ souhlasil Maksejev.
„Mate dobry napad. Rikejme tehle krajine Cerna Dablova pustina.“
„A temhle sopkam — Satanasuv trun. Docela jasne vidim hruzny obraz: v onech dnech, kdy Pluton hasne a kdy prevlada narudly soumrak, stoupa z krateru duch zla, podoben obrovskemu pterodaktylovi, leta nad temihle horami a nad Cernou Dablovou pustinou, pronikave krici, koupa se ve vlnach horkeho jezera, odpociva na cernych a strmych skalach a s nadsenim obzira sve kralovstvi…“ Badatele si prohledli krajinu, zjistili si nejvhodnejsi misto pro sestup do krateru a pak odesli k jezeru nejprimejsi cestou od hlavniho vrcholku. Chystali se, ze se sem zitra vydaji pro siru vsichni ctyri.
37. VYPRAVA DO SATANASOVA KRATERU
Nazitri se spolecne vydali k hlavni sopce. Pro jistotu si s sebou vzali aspon jednu pusku, trochu peceneho
