„To neni medved, ale tygr!“ zvolal Papockin, ktery pozoroval selmu pri skoku.
„Ovsem,“ prikyvl Kastanov, „zrejme z rodu savlozubych, podle ohromnych tesaku v horni celisti. Tento druh byl nejrozsirenejsi v tretihorach, ale na konci tohoto obdobi pravdepodobne vymizel.“
„Tenhle nam bohuzel utece. Podivejte se, odtahl si korist do lesa. Nejspise citi, ze nase sousedstvi neni docela bezpecne!“ zvolal Maksejev.
„Nu budsi! Dneska mame materialu dost!“ pravil Papockin, ktery uz meril zastreleneho kance. „Potahneme tohohle dabla taky k lodce, anebo nam postaci podsvincata?“
„Jeli tucny, nevadilo by vzit si z neho sadlo. Pak budeme moci smazit maso na panvi. Nu, dodelejte si to tady a ja si jeste nasbiram nejake rostliny.“
20. LETCEM PROTI SVE VULI
Kastanov zase zacal zkoumat skaly, Maksejev a zoolog se pustili do kance a do podsvincat a Gromeko presel na jizni svah kopce a pomalu sestupoval dolu. Byl upoutan sberem rostlin, mezi nimiz nalezal mnoho novych druhu a rodu. Najednou se po svahu mihl obrovsky stin jakoby od mraku, ktery zastrel nebe. Zoolog a Maksejev sebou skubli a zvedli hlavy. Spatrili obrovskeho tmaveho ptaka, podobneho orlu, ktery krouzil nad pasekou.
Znenadani se prudce spustil dolu, popadl sehnuteho botanika za zada a odnasel ho s sebou. Ale bremeno bylo prilis tezke dokonce i pro tohohle silaka. Horlive maval kridly, letel asi ctyri metry nad zemi a nemohl vzletnout vyse. Pustit svou korist vsak take nechtel. Bezmocne mu visela v drapech.
Papockin a Maksejev popadli rucnice, ale zoolog ji ihned spustil a rekl: „Mam nabito broky, mohl bych ho poranit.“
Maksejev, ktery nabil pusku kuli, urcenou pro tygra, zamiril, a kdyz k nemu ptak doletel, vystrelil. Ptak sletl dolu, pustil botanika, poodletel kousek a spadl na skaly.
Lovci se rozbehli ke Gromekovi, ktery lezel v bezvedomi na svahu, obracen tvari k zemi. Silny pleteny kabatec mu dravec drapy rozerval. Protoze vsak kabat nebyl tesny, ale visel na nem ve volnych zahybech, chytil ptak drapy pouze kabat a telo jen poradne podrasal. Botanika vzkrisili, ovazali mu rany, a kdyz se vzpamatoval, Papockin a Maksejev vylezli na hreben kopce pro ptaka. Byl to orlosup nevidane velikosti, ktery mel v rozpeti kridel pres ctyri metry a od konce ocasu k zobanu meril temer pul druheho metru. Peri mel na hrbete tmavohnede, na brise svetlehnede s tmavymi prouzky. Kolem takrka holeho krku se skvel velky limec ze spinave bileho peri a u korene ohromneho zobanu vystupoval velky zluty hrbolek.
Takovy ptak mohl klidne odnest berana, kozu i mensiho vepre, ale sedmdesatikilovy muz mu byl prilis tezkym bremenem. Ptak se zrejme zmylil a povazoval botanika za hnedeho ctyrnozce, ktery se potuluje travou.
Orlosupa zmerili a vyfotografovali s rozpjatymi kridly na skale, kam vystoupil i Gromeko, aby se na toho utocnika podival. Vysvetlil svym druhum, ze kdyz mu ptak nenadale zatal drapy do zad a bolestne ho uhodil v prudkem rozmachu telem, Gromeka napadlo, ze na neho skocil tygr; pak ztratil vedomi.
„Coz abychom se vratili do tabora?“ zeptal se Papockin. „Dneska se uz do nas pustili divoci vepri a orlosup, tygra jsme videli zblizka, a tak si myslim, ze jsme uz osud pokouseli dost a dost.“
Vsichni byli unaveni chuzi i rozcilenim a s radosti se pustili nazpet. Vlekli prasatka, kyty a tucne kanci boky, horniny a rostliny.
Uz kdyz se lovci blizili, uslyseli zurivy Generaluv stekot a rozbehli se mu na pomoc. Jakmile vybehli na loucku na brehu reky, spatrili, ze pes steka za stanem a napul ve vode, napul na sousi ze stoji ohromny hroch. Obluda se zrejme chtela napast nebo vyvalet na loucce, ale byla prekvapena stekotem psa. Hroch se tupe dival malickyma ocima na to nevidane nepokojne zvire a obcas otviral hroznou tlamu s ridkymi dlouhymi zuby a ohromnym naruzovelym jazykem. Pri pohledu na tuto straslivou tlamu General vyl a knucel strachy.
Obluda si vsimla lidi, kteri vybehli na loucku, neobratne se otocila predkem tela, mekce zblunkla do vody a pustila se po proudu. Bylo z ni videt jen siroky tucny hrbet s drobnymi bradavicemi.
„Dobre, ze jsme se vratili domu,“ prohlasil Gromeko a odvazoval Generala. „Ta obluda by nam byla mohla natropit plno neprijemnosti: rozervat stan, rozdupat vsechny veci a potopit nebo rozlamat nam lodky.“
„A jsou vubec lodky v poradku?“ zvolal Maksejev a rozbehl se k brehu, odkud hned volal:
„Jedna tu je, ale druha zmizela! Neutrhla ji ta obluda kotvu?“
„Musime se za clunem pustit hned ted, dokud neodpluje prilis daleko!“ zvolal Kastanov a taky se rozbehl k brehu.
Oba si sedli do clunu, ktery jim zustal, pro vsechny pripady si vzali pusky a pustili se dolu po proudu. Brzo spatrili pohresovany clun, ktery misto aby klidne plul po rece, otacel se na jednom miste uprostred proudu. Rychle se priblizili a Kastanov ho uz chtel zachytit hakem, kdyz clun nenadale ucouvl jako zivy stranou a plul dal, ale mnohem rychleji, nez by jej mohl unaset proud. Znovu se za nim museli hnat. Maksejev vesloval ze vsech sil a Kastanov stal s hakem v rukou.
„Ale vzdyt ho neco tahne!“ zvolal, kdyz clun, ktery byl uz zase docela blizko, zacal znovu prchat.
„Nezachytil ho snad hroch? Mohl se zaplest do kotvy nohou nebo ji popadnout zuby.“
„Taky ze ano!“ zvolal Kastanov, ktery si ted vsiml, ze pred clunem je siroky hrbet a hlava zvirete, jez vyplulo k hladine, aby se nadechlo.
„Budemeli na tohohle tlustocha strilet, popluje jeste rychleji nebo zatahne clun na dno.“
„Nezbyva, nez ho dohnat a preriznout snuru, jinak clun nevyprostime.“
Maksejev se zase oprel do vesel. Brzo se mu podarilo zachytit unikajici clun hakem a pritahnout se az k jeho pridi. Tak pluli, tazeni hrochem. Kastanov rychle prerizl pevne napjatou snuru, jejiz konec okamzite zmizel pod vodou.
„Jeste chvilku a uz bych nemohl,“ priznal se Maksejev a oddechoval po te honicce. „Kdyby mi nebylo lito strely, zaslouzila by ta obluda za takove zerty kulku do hrbetu.“
„Odpluli jsme daleko od stanu,“ poznamenal Kastanov. „Ted budeme muset veslovat proti proudu. Ukazte, sednu si k veslum a vy si odpocinte.“
Vymenili si mista, chycenou lodku vzali do vleku a pustili se proti proudu.
„Nase ricka je uz hluboka,“ pravil Maksejev, ktery se pokousel odpichovat clun bidlem, ale nedosahl na dno. Byla tam hloubka dobre dva metry. „Vsak proto se asi v rece objevila takova velika zvirata! Ted budeme muset na noc a pri vyletech na breh z opatrnosti cluny vytahovat.“
Pomalu pluli proti proudu; oba cluny plynuly po tmave vode mezi dvema zelenymi stenami keru a stromu, ktere vytvorily neproniknutelnou houstinu. Nektere kere, podemlete proudem, se naklonily a spoustely vetve do vody. Na velkych, jasne cervenych kvetech jakesi nezname popinave rostliny se houpali krasni velci motyli a bzucely vcely.
Voda pod pridemi clunu splouchala, vesla mirne pleskala, z houstiny sem zalehal stebot a zpev ptaku. Maksejev se sklonil nad vodu a dival se do hlubiny. Pozoroval ryby, ktere obcas vyplouvaly a hned zase mizely v hlubine.
„Jak je tu priroda krasna, kdyz se pozoruje z lodky!“ pravil. „Ale sotva clovek vystoupi na breh, nepronikne houstinou a neudela ani krok, aby nenarazil na nejake jedovate nebo drave zvire. Je proste tezko uverit, ze po tak dlouhem boji s ledy, mlhami a vanicemi plujeme po rece, jez tece po vnitrnim povrchu nasi Zeme. A ze je tak blizko od ledovcu priroda, ktera pripomina panenske lesy v Africe nebo v Jizni Americe. Rad bych vedel, v jake sirce Severni Ameriky ted plujeme.“
„To neni tezko urcit, kdyz nacrtneme na mapu nasi cestu, pocinajic od ledoveho valu. Myslim si, ze ted jsme teprve pod Beaufortovym morem, ve velmi vysokych sirkach, anebo v nejlepsim pripade pod tundrou na severnim brehu Aljasky. Tam je hromska zima, ledy, ledni medvedi — a tady nadherne rostlinstvo, tygri, hrosi a hadi.“
Vtom Maksejev spatril na vode jasny odraz slunce, rychle zdvihl hlavu a zvolal:
„Vida, cervene slunicko se konecne ukazalo na cistem nebi, jen se kouknete!“
Cestovatele, kteri byli zvykli videt Pluton jen skrze hustsi nebo ridsi clonu mlhy nebo oblaku, nemeli jeste predstavu o barve nebe a o skutecne podobe tohoto sviticiho zemskeho jadra. Ted vsak se tento zavoj roztrhl a vytvoril kupovita mracna, mezi nimiz bylo videt ciste nebe. Ne vsak blankytne, jako nad vnejsim povrchem Zeme, ale tmavomodre.
V nadhlavniku stal Pluton, jehoz prumer se zdal trochu vetsi nez prumer naseho Slunce.
Toto podzemni nebo „vnitrozemni“ teleso vcelku pripominalo slunce, jez sviti pred zapadem anebo brzo po
