nasbirali trochu rostlin, videli drobne ptaky. V housti slyseli vselijaky sramot, ale paseku nenasli. Zoolog, ktery zustal u reky, mel vetsi stesti: chytil na udici nekolik velkych ryb, ktere pripominaly sibirskeho muksuna, a ohromnou zelenou zabu, tricet centimetru dlouhou.
Odpocinuli si a pluli dal. Asi po dvou hodinach se na pravem brehu objevil pomerne vysoky pahorek, pak druhy a treti. Byly vsak porostle hustym lesem, ktery uz tvorily stromy mirneho pasma: lipy, javory, jilmy, buky, jasany a duby. V udolich mezi pahorky se cernaly smrky a jedle. Vetve stromu, ovinute brectanem, chmelem, divokym vinem a svlacci se misty sklanely az nad vodu. V zelenem housti stebetali a zpivali ptaci. Cestovatele obcas zpozorovali veverky a burunduky, kteri skakali s vetve na vetev.
„Dneska vecer uvidime na exkursi neco noveho,“ poznamenal Gromeko. „Rostlinstvo se zmenilo a svedci o tom, ze je tady teplejsi podnebi.“
„Docela jiste,“ prikyvl zoolog. „Vcera mi bylo jeste jako na severni Sibiri, ale dnes mi priroda pripomina uz muj rodny kraj — jizni Rusko.“
„Nenarazime uz dneska na opravdove tygry?“ zeptal se Maksejev.
„Bude asi lepe nedelit se na skupiny, ale jit pohromade, abychom se ubranili nebezpeci,“ navrhl Kastanov.
Pahorky byly poznenahlu vyssi, a tak je mohli povazovat temer za kopce. Severni svahy byly zarostle hustym listnatym lesem, na jiznich byly louky s osamelymi stromy a krovisky. Tu a tam bylo videt skaly, ktere vzbudily v Kastanovovi ohromny zajem.
„Nu, dneska si prijde na sve i geologie!“ zvolal Maksejev.
„Vsak je uz na case, memu kladivku se styska po praci. Vzdyt jediny kopec v tundre zklamal jeho nadeje!“ smal se Kastanov.
„A proto se tu zastavime na nocleh,“ navrhl Gromeko. „Dnesniho dne jsme ujeli kolem sta kilometru.“
19. DOBRODRUZSTVI NA KOPCI
Misto pro taboriste si vybrali blizko upati velkeho kopce, oddeleneho od praveho brehu reky uzkym pruhem vysokeho lesa. Cestovatele se posilili cajem a studenym masem a vsichni se spolecne vypravili ke kopci. U stanu nechali Generala, privazaneho na dlouhe snure ke stromu.
Pres les nasli stezku, kolem niz byl porost tak husty, ze bez sekery by tam nebyli pronikli ani na krok — vselijake kere a popinave rostliny se spletaly do celistve zelene steny, ktera vroubila stezku s obou stran. Zelenou klenbou nad hlavami prorazely jen jednotlive paprsky narudleho svetla.
Lovci sli mlcky v rade za sebou s pripravenymi puskami, divali se hned vpred, hned nahoru na stromy, kde se mohla nenadale ukazat bud zajimava korist, nebo nebezpecny nepritel. Ale krome drobnych ptaku a veverek nebylo nic videt.
Ke svahu kopce dosli bez obtizi a zacali na nej vystupovat. Trava jim sahala tak po kolena. Gromeko se opozdoval za ostatnimi, byl docela upoutan sbiranim rostlin.
Zatim co zoolog prohlizel a popisoval velkeho hada, ktereho zabil, Kastanov s namahou urazil vzorek horniny. Byla to nejaka podivna, velmi pevna hornina zlutozelene barvy s drobnymi zrnky belave stribrneho kovu. Kdyz ji geolog prohledl zvetsovacim sklem, udivene zvolal:
„Zdalipak vite, z ceho jsou tyhle skaly? Maji prave takove slozeni jako aerolity z rady mesosideritu — polozeleznych meteoru se zakladni olivinovou hmotou a se zrnky nikloveho zeleza.“
„Co to znamena?“ zeptal se Maksejev.
„To znamena, ze hypothesy geologu o slozeni nejhlubsich casti zemske kury jsou potvrzeny. Zrejme jsme na hranicich tak zvaneho olivinoveho pasma, pasma tezkych kamennych hornin, bohatych na zelezo a slozenim totoznych s kamennymi meteority, jez padaji na nasi Zemi z meziplanetarnich prostor a jsou vlastne ulomky drobnych planet. Muzeme predpokladat, ze narazime jeste na celistve kovove horniny.“
Kdyz prisel Gromeko s celym snopem ruznych rostlin, zacali vystupovat do svahu a opatrne kraceli travou, kde mohli byt schovani jedovati plazi. Obcas bylo skutecne slyset vzdalujici se susteni. Cestovatelum se vsak nechtelo uprchliky pronasledovat.
Po vrcholku kopce se tahl skalnaty hreben a na skalach se hralo ve slunci mnoho velkych zlutozelenych jesterek s tmavymi skvrnami. Podobaly se tak dokonale vystupkum balvanu, ze Kastanov jednu z nich dokonce chytil rukou; zaplatil vsak za to dukladne pokousanym prstem. Dal uz vsechny podobne vystupky nejdrive zkousel kladivkem, protoze se nechtel jeste jednou zmylit.
Severni svah kopce, privraceny k vlhkym vetrum, byl zarostly hustym lesem, do nehoz bylo tezko vniknout bez sekery. Na jiznim svahu, ktery si lovci prohledli, tahla se louka s osamelymi stromy. S vrcholku kopce byl rozhled daleko do kraje: na jih, na vychod i na zapad lezely podobne anebo jeste vyssi kopce az k obzoru, na sever se pak snizovaly a rozbihaly a timto smerem bylo v dalce na rovine videt husty pas lesu, jen misty preruseny stribrnymi stuhami rek.
Lovci sedeli na vrcholku kopce a pozorovali daleke obzory, kdyz tu z lesa, ktery na severnim svahu koncil nekolik metru pod hrebenem, vybehlo stado divokych vepru. Vedouci kanec s vysokou stetinatou hrivou na hrbete a s ohromnymi bilymi kly se zastavil a zdvihl hlavu se zlostne sviticima ockama; rypak se mu pri dychani vytahoval a stahoval. Za nim se shlukly svine a ruzne velka podsvincata. Tihle sudokopytnici se na pohled lisili snad jen vetsi velikosti od divokych vepru, ktere zoolog znal.
„Nu tak, vecere k nam prisla sama!“ pochvalil si Maksejev. „Myslim, ze divoke podsvince na rozni muze byt velmi dobre.“
„Maso nijak zvlast nepotrebujeme,“ namitl Gromeko, ktery se staral o zasobovani. „Mame jeste jelena.“
„Ale neskodi mit zasobu, lov se vzdycky nevydari.“
„Vite prece, ze strilet divoke kance je velmi nebezpecne,“ varoval je Papockin. „Rozzureny kanec je hrozny protivnik.“
„Vylezme vyse na skaly, kam se nedostanou, a zastrelme par podsvincat,“ navrhl Kastanov.
Vysplhali se az na hreben. Maksejev nabil broky a vystrelil do podsvincat. Stado se krome tri podsvincat, ktera zustala lezet v trave, rozprchlo na vsechny strany. Potom vsak nejvetsi kanec a svine pribehli ke skale, zacali obchazet jeji upati a marne se snazili vyskocit na hladke utesy. To jen zvysovalo zurivost zvirat. Pri tomto oblehani
si lovci tedy mohli prohlednout divoka prasata z velmi tesne blizkosti. Kdyz zoolog ukojil svou zvidavost, vyvstala otazka, co delat dal.
„Vzdyt nas tu mohou drzet cely den! Zradlo maji pod nosem, ale my ne, a taky se tu nesedi nijak pohodlne,“ prohlasil Kastanov. „Budeme je muset zahnat strelbou.“
V te chvili zvolal Maksejev, ktery uz davno pozoroval okraj lesa:
„K nam nebo k veprum se krade podle lesa velka selma; vidim jen, ze ma zluty hrbet!“
„Kde, kde je?“
„Tamhle bylo ted videt, hrbet — pred tim kerem, co roste do louky. Ted se divejte napravo od kere!“
Vsichni se uprene zadivali na ker — a skutecne: o kousek vpravo se ukazalo hnedozlute, pomalu se pohybujici zvire, na nemz bylo mozno rozeznat temnejsi pricne pruhy.
„Zase medved?“ ptal se Maksejev.
„Mozna, ze tentokrat to bude tygr,“ pravil Papockin. „Plizi se jako kocka.“
„Myslim, ze je cas strilet,“ prohlasil Kastanov.
„A na koho strilet: na selmu nebo na kance?“
„Radeji na kance. Pobezili do lesa, narazi rovnou na selmu a ta je bude pronasledovat. Jestlize se obrati na druhou stranu, natoci se selma jinak a my si ji budeme moci lepe prohlednout nebo zastrelit, kdyz se nam postavi stastneji do rany. Ted vsak je videt jen hrbet. Presne mirit bychom nemohli.“
„Nejdrive vystrelme na kance a tri pusky at miri na selmu!“
Zoolog, ktery sedel na skalnim vystupku, zamiril na prvniho kance, ktery vyskocil prednima nohama na vystupek a snazil se tesaky dosahnout na Maksejevovy boty. Vystrel zblizka kance naraz svalil. Ostatni se lekli a prudce se rozbehli k lesu. Kdyz uz byli skoro na pokraji, nalevo od nich se rychle vymrstilo hnedozlute telo selmy a nekolikametrovym skokem padlo na kance. Dva z nich se svijeli pod nepritelovymi drapy, ostatni s kvikotem zmizeli v lese.
