muze, protoze kdo by se odhodlal zustat tu tak dlouho sam? Ti dva se psy, sanemi, lyzemi a s ostatnim zbytecnym nakladem tu budou cekat, provadet pozorovani v tundre a na pokraji ledu. A jestlize se ostatni nevrati do urcene lhuty, vydaji se ti dva nazpet na jednech sanich, aby privezli na „Polarni hvezdu“ zpravu o objevech a aby byli pruvodci nove vypravy. Ta bude vyslana proto, aby nasla ztracenou skupinu a prozkoumala Plutonii dal.“
„Nu, a jak pujdou pres ledy ti zmizeli, jestlize se vrati o trochu pozdeji po stanovene lhute?“ zeptal se Maksejev.
„Dvoje sane, lyze a skladiste zasob musi byt ponechano na miste pro pripad, o kterem mluvite. Opozdilci budou muset jit bez psu, budou muset sami tahnout sane. Ale to nebude tak obtizne, protoze zasoby potravin, ponechane po cele ceste, dovoli, aby naklad sani byl co nejmensi.“
Vsichni se shodli, ze tento plan je nejvhodnejsi, ale nikomu se nechtelo zustat v tundre, takrka na prahu tajemne zeme. Museli rozhodnout, koho z clenu vypravy je pro cestu do nitra nejvic treba — byl to predevsim zoolog, botanik a geolog, kteri v tundre meli malo prace. Kastanov, Papockin a Gromeko tedy museli jet. A naopak Igolkin, jediny nevedecky clen vypravy, jehoz hlavni povinnosti bylo pecovat o psy, byl samozrejme predurcen, aby zustal v tundre. Tak tedy zbyvali jeste Borovoj a Maksejev, z nichz jeden nemohl jet.
Protoze kazdy z nich velkomyslne postupoval druhemu ucast ve vyprave a souhlasil, ze tu zustane, musili losovat. Borovoj vytahl listecek se slovem „zustat“, Maksejev „jet“.
Dlouho uvazovali, jak vypravu do nitra Plutonie usporadaji. Bylo treba se rozhodnout, jak se vyprava bude pohybovat, a podle toho urcit, co s sebou vzit. Dokonce i kdyz naprosto odmitli konservy a pocitali s tim, ze si jidlo budou obstaravat vylucne lovem, kazdy z cestovatelu by byl musel nest na zadech poradny naklad. Nemohli se ovsem spolehnout na to, ze budou mit vzdy pevne cesty.
„A co kdyz si vezmeme nekolik psu a naklady nalozime na ne? Chudaci, nejsou na to ovsem zvykli a v teplem kraji jim bude zle,“ uvazoval Gromeko.
„To by slo spatne,“ namital Maksejev. „Vydavame se v nebezpeci, ze prijdeme prave o ta zvirata, ktera nutne potrebujeme pro zpatecni cestu pres ledy. Navrhl bych, abychom uzili sily poslusnejsi a mocnejsi, ktera neponese jen nase veci, ale i nas.“
„Jakapak je to sila?“ zvolali ostatni.
„Vodni sila. Hluboka ricka, na kterou jsme vcera narazili a kterou jsme nemohli prebrodit, tece prece na jih, kam musime jit i my. A v nasich zavazadlech jsou dva male skladaci cluny, ktere jsme si vzali pro prepravu pres vodu z roztaleho snehu na nasi ceste ledovci. Docela jsme na ne zapomneli, protoze jsme je dosud nepotrebovali. Do kazdeho clunu se vejdou dva lide; sedneme si a poplujeme. A az zacnou lesy, udelame si pram, budouli lodky prilis nalozeny, a poplujeme, dokud nas reka ponese.“
„To je vyborny napad!“ zvolal Kastanov.
„Je to snadne i pohodlne! Clovek pluje, kouka se kolem a zapisuje si!“ rozplyval se nadsenim Papockin.
„Jenomze nas obzor bude ohranicen brehy reky, jez jsou jiste huste zarostle; poplujeme v zelene chodbe a moc toho neuvidime!“ obaval se Gromeko.
„Ale kdo nam brani, abychom se zastavili, vysli na breh a delali vylety, kde nas to bude zajimat nebo kde to budeme potrebovat? Vzdyt nocovat budeme taky na brehu,“ vysvetlil Maksejev.
„A ty vylety budeme delat nalehko, se svezimi silami, bez nakladu na zadech. Bude to snadnejsi!“ podotkl Papockin.
„Lod a pram nam umozni nashromazdit vetsi sbirky. Bylo by velmi obtizne tahnout vsechny sbirky na zadech a jeste si kazdy den pribirat nove,“ poznamenal Kastanov.
„A konecne budeme v clunu v bezpeci pred, vselijakymi selmami a hady, kteri snad ziji v lesich a bazinach. Nevime, jaka jeste prekvapeni nam prichysta tato tajemna zeme, do jejihoz nitra mirime!“ pridal se Gromeko.
„Zkratka, vyborne jste nam poradil, Jakove Grigorjevici, a zaslouzite si, abychom vam byli vsichni vdecni,“ uzavrel Kastanov. „Proto navrhuji, abychom reku, po ktere poplujeme, pojmenovali vasim jmenem. A ted bych navrhoval, abychom ulehli do spacich pytlu nebo na ne, protoze je teplo. Zitra bychom se meli vypravit k mamutovi a privezt sem na sanich kuzi, kly a zasobu masa.“
„Chteli jsme prece prenest cele stanoviste k mamutovi,“ pripomnel Papockin.
„To by bylo sotva vyhodnejsi! Reka, po ktere poplujeme, tece na opacne strane a nema smyslu vzdalovat se od ni. Krome toho ma tenhle pahorek, na kterem jsme se usadili, mnoho prednosti. Je suchy, je ho zdaleka videt, je vzdalen od pokraje lesu s vselijakymi selmami, je blizko k ledum a fouka tady vitr, coz bude pro psy velmi dulezite, az se jeste otepli. Je s neho daleko videt a snadno si vsimneme, kdyby se blizili nejaci nepratele.“
„A je to vhodne misto i pro meteorologicka a jina pozorovani,“ dodal Borovoj. „Zaridime tu opravdovou stanici a doufam, ze me tlakomery zacnou ukazovat zmeny atmosferickeho tlaku.“
16. NEZVANI HROBNICI
Hodiny ukazovaly uz desatou vecer, kdyz beseda konecne skoncila a vsichni se ulozili do svych pytlu a usnuli.
Rano pri snidani uvazovali o tom, kdo pujde k mamutovi a stojili vubec za to k nemu jit; a zda by nebylo lepe pripravovat se na cestu.
„Kdybychom si byli jisti, ze mamuty jeste potkame, pak by bylo zbytecne tam chodit; je uz popsan a vyfotografovan. Ale protoze brzo zacne les, pak je mozne, ze je uz neuvidime, zijili jen v tundre a na pokraji ledu,“ pravil Kastanov.
Tak se tedy rozhodli, ze se k mamutovi vypravi. Vydali se k nemu ctyri muzi s trojimi sanemi a se psy. U jurty zustal Gromeko, protoze si chtel jeste pred odjezdem nasbirat v tundre kolem pahorku jarni rostlinstvo, a Kastanov, ktery se chystal, ze rozkopa svah toho pahorku, aby urcil jeho slozeni. Tento osamely pahorek uprostred tundry mu byl divny.
Vyprava vyrazila pod vedenim Papockina, jenz znal cestu k lovisti. Cestou zastrelili nekolik brodivych ptaku, kteri chodili tundrou blizko reky, a podivneho zajice, ktery se podobal spis ohromne severoamericke mysivce a z nehoz mel zoolog velikou radost.
Mamutovo telo bylo videt uz zdaleka. Vypadalo jako nevelky pahrbek na rovne tundre. Kdyz se k nemu priblizili, upozornil Igolkin, ktery mel nejbystrejsi zrak, ze se kolem mrtveho tela hemzi nejaka seda zvirata.
Lovci nechali sane opodal a pak se pomalu priblizili k mamutovi. A vtom se udiveni zarazili — hemzici se zvirata, zmizela, jako by se propadla do zeme.
„Oho!“ zvolal Papockin, kdyz konecne vsichni dospeli k mamutovi. „Podivejte se, od vcerejska tady nekdo hospodaril!“
Zdalo se, ze se kolem mamuta cinili nejaci ohromni krtci: kolem mrtveho zvirete byly nakupeny hromady zeme s koreny keru, zadni polovina mamuta lezela v jame a temer uz nevycnivala nad povrch tundry.
„Co by to mohlo byt?“ hadali lovci.
„Nejaci zkuseni hrobnici! Mne se zda, ze se chystali zakopat celeho mamuta do zeme, mozna aby ho skryli pred vlky nebo jako zasobu potravy,“ poznamenal Maksejev.
Igolkin privedl jednoho psa. Ten ocichal rozhrabanou zemi, najednou se vrhl mamutovi pod bricho a vytahl odtamtud za nohu jakesi podivne zviratko, ktere se zoufale branilo kratkymi tlapami a chrochtalo jako prase. Vzali je psovi, zabili je nozem a zacali si je prohlizet. Videli, ze znacne pripomina jezevce i tvarem tela, i zbarvenim. Kdyz hledali dal, objevili jeste nekolik podobnych zvirat, ktera se schovala pod mamutem; chtela ho skutecne zahrabat, aby ho pak poznenahlu sezrala.
Prace techto nezvanych hrobaru znemoznila stahnout s mamuta celou kuzi, a tak se museli spokojit jen levou polovinou tela. Pak mu prozkoumali vnitrnosti, urizli predni a zadni nohu, odsekli jeden kel, vyloupli oko, polovinu mozku, jazyk a dva zuby. Psy na miste dosyta nakrmili. Na sane nalozili i nekolik velkych kusu masa z kyty a ze hrbetu a pak se vyprava vlekla pomalicku nazpet. Hrobar, zajic a ptaci tvorili zoologickou korist toho dne, s nimz mohl byt Papockin docela spokojen.
„At hrobari zbytek zakopaji,“ zazertoval Borovoj. „Kdyz nebudeme mit pro psy dost masa, jeste jednou sem s Igolkinem prijdeme pro proviant. A mozna, ze to udelame i driv, nez maso prilis zasmradne.“
„Pak tedy s sebou vezmete i lebku,“ poprosil je Papockin. „Hrobari ji myslim dobre ocisti.“
Kdyz se lovci priblizili k jurte, videli, ze Kastanov a Gromeko jsou zamestnani jakousi podivnou praci. Vytahovali z jamy, vykopane na svahu hory, kusy nejakeho bileho kamene a rovnali je na hromadu.
