Ruskeho hrbetu?“ zeptal se Borovoj.
„Co by to mohlo byt jineho?“ uzasl Papockin.
„Proc bychom se nemohli stejne oduvodnene domnivat, ze Mesic zacal svitit vlastnim svetlem nebo ze do naseho planetarniho systemu nahodou zaletelo nove teleso, ktere samo sviti, a odvleklo za sebou nasi Zemi jako souputnika?“ rekl meteorolog se zahadnym usmevem.
„Proc vyslovovat ruzne neuveritelne dohady!“ namital Kastanov. „Jsou prece domnenky, zalozene na zemepisnych faktech, ze se nase zemska osa sklani. Tim se vysvetluje na priklad zaledneni, ktere bylo v nekterych geologickych dobach v Indii, v Africe, v Australii a v Cine, a naopak subtropicka flora v jinych periodach v Zemi Frantiska Josefa, v Gronsku a tak dale.“
„Nepru se o to, vy to musite vedet lepe. Ale dneska jsem zmeril zdanlivy prumer tohoto telesa a vyslo najevo, ze je to dvacet uhlovych minut, kdezto zdanlivy prumer Slunce je pouze sestnact minut, jak jiste vite.“
„To je dulezity fakt!“ zvolal prekvapeny Kastanov.
„A procpak je tu misto zluteho svetla narudle?“
„Nezavinuje to snad mlha?“ vskocil mu do reci Papockin.
„Taky jsem si to myslel. Ale dneska se mi postestilo spatrit to teleso, kdyz se mlha docela rozptylila. A presto byl kotouc nacervenaly, jako miva Slunce, kdyz stoji nizko nad obzorem a sviti skrze vlhci spodni vrstvy atmosfery nebo za prasne boure.“
„Ano, to je taky podivne.“
„Kdepak je nase Slunce, kam se podelo?“ polekane se zeptal Papockin.
„Cozpak vim! To je dalsi clanek v retezu nepochopitelnych jevu, jejichz svedky nam bylo souzeno stat se v poslednich dnech.“
„Ano, cely retez,“ rekl zamyslene Kastanov. „Obrovska prolaklina na pevnine, podivne chovani magneticke strelky, nepochopitelne zmeny atmosferickeho tlaku, teple pocasi na sirce 81° — nikoli nahodne, soudic podle tehle hranice ledu a zelene tundry, mamuti a nosorozci, kteri se tu prochazeji, slunce, ktere neni Slunce, ve dne v noci v nadhlavniku…“
„A bude toho jeste plno, o tom jsem presvedcen. Tamhle jdou konecne nasi pratele a sazim se o cokoli, ze prinaseji dalsi podivny fakt.“
Vsichni vyskocili a divali se do dalky, kde uz bylo skutecne dobre videt dva muze, jak nesou cosi tmaveho, poveseneho na dlouhe holi. Papockin postavil cajnik na lihovy kahan a zacal pripravovat saslyk z nosorozciho masa, kdezto ostatni se rychle rozbehli vstric blizicim se muzum.
„To jsme si dali!“ prohlasil Maksejev. „Videli jsme i kravy a byky, strileli jsme, ale ulovili jsme jen tele a vleceme je sem uz dobre tri hodiny.“
„A nasbirali jsme v tundre zajimave rostliny, docela zvlastni, dokonce bych rekl praveke, kdybych je sam nebyl trhal!“ dodal Gromeko; za zady se mu houpalo nacpane botanicke pouzdro.
Maksejev a Gromeko jedli, popijeli caj a vypravovali, co videli.
„Asi deset kilometru cesty tahla se stale stejna tundra, ale sussi nez tady. Pak na ni bylo vic rostlinstva, objevily se kere a dokonce nevysoke stromy…“
„Polarni briza a polarni vrba, ale nove druhy, a pak i ubohoucky modrin,“ dodal Gromeko. „Nasli jsme taky kvetouci rostliny, nektere jsem vubec neznal, nektere byly popsany ruznymi badateli jako predstavitele praveke kanadske flory.“
„Nakonec jsme dosli k uzke, ale velmi hluboke ricce, pres kterou nebyl brod, a zamirili jsme podle ni po proudu dolu. Stromy pak uz byly vyssi nez clovek, z keru mezi nimi byla houstina, kterou jsme se jen stezi prodirali. A tu jsme narazili na stado turu, ktere se slo napit.“
„Jakych turu?“ zeptal se se zajmem Papockin.
„Nejvic pripominali divoke yaky,“ opravil ho Gromeko. „Byli cerni, s dlouhou srsti, s ohromnymi silnymi rohy a s hrbolem na hrbete.“
„Tak vypadali byci,“ pokracoval Maksejev, „a druha zvirata, zrejme kravy, byla trochu mensi a rohy mela slabsi a kratsi; krome toho tam bylo nekolik telat. Myslil jsem si, ze v tundre najdeme jen bahenni ptactvo a drobnou zver, proto jsem si s sebou vzal pouze brokovnici.“
„A ja jsem pusku vubec nemel!“
„Nu, a tak jsme mohli hrubymi broky, ktere jsem mel v brasne, vystrelit jen na tele. Stado se schovalo v houstine a tele se svalilo do reky, odkud jsme je vylovili a podrizli nozem.“
„Tele vazilo dobrych padesat kilo a domu jsme je museli tahnout dvanact kilometru. Proto jsme je vyvrhli, aby bylo lehci, ackoli jsme vedeli, ze to Semjona Semjonovice nepotesi.“
„Nu, ten ma dostatecnou utechu,“ zasmal se Kastanov. „Jestlipak vite, jaky saslyk jste ted snedli?“
„To byl nejaky polarni zajic ci co. Nevim, existuje neco takoveho?“
„Kdepak zajic, ale nosorozec, a dokonce praveky!“
„Fuj! Tak to jste tedy nasli nekde ve vecne zmrzle pude tundry mrtveho nosorozce a rozhodli jste se, ze ochutnate maso, ktere se za desetitisice let ulezelo?“ uzasl Gromeko. „Kdybych to byl vedel, nebyl bych jedl. Ted mi bude zle.“
„Ale byl to dobry saslyk, jen trochu tuhy,“ prohlasil Maksejev.
„Vsak neni divu, takove stare maso!“
„A jestlipak vite,“ zeptal se zase Papockin, „ze vas k veceri uctime ovarem z mamutiho chobotu?“
„Ale hrome!“ rozkatil se Gromeko. „To nas chcete otravit ci co? Zkousite, jak pusobi na zaludek soucasneho cloveka ruzne geologicke mrsiny?“
Maksejev, ktery si za svych toulek po Aljasce a Cukotce odvykl cehokoli se stitit, rekl:
„Cetl jsem, ze sloni chobot je naramna pochoutka, ale mamuti chobot, to je jiste dokonalost sama.“
„Ne, ja ho jist nebudu!“ zlobil se Gromeko. „Radeji si upecu teleci jatra, jsou aspon cerstva.“
Kdyz se pak ostatni dosyta nasmali uzasu svych druhu, prozradili jim, co vsechno se za den udalo, ukazali jim mrtveho nosorozce, chobot, ocas a chomac mamuti srsti a botanik se uklidnil. Dokonce zacal s ostatnimi resit otazku, jak a s cim uvarit ten veleslavny chobot, a vytahl z kapsy nekolik hlavicek planeho cesneku, ktere nasel nedaleko od mista, kde se setkali s tury.
„Tahle zelenina chobot dobre okoreni,“ rekl. „Skoda, ze cesneku bylo tak malo.“
Po veceri se rozhodli, ze tu zustanou jeste den, aby vsichni spolecne dosli k mistu, kde lezi zabity mamut, a prinesli k jurte zasoby masa a casti jeho tela, jez mely byt zachovany pro sbirky.
„Ted se muzeme vazne zamyslit, kam a jak se pustime dal,“ vybidl je po veceri Kastanov. „Nas pruzkum nam k tomu poskytl material. A pri reci pomuzeme zoologovi vypreparovat lebky nosorozce a telete, ktere se schovaji. Ostatne, Semjone Semjonovici, k jakemu druhu to tele zarazujete?“
„Kdybych nebyl na vlastni oci videl ziveho mamuta a sibirskeho nosorozce,“ odpovedel zoolog, „rekl bych, ze tur, ktereho jsme potkali, byl pribuzny dnesniho tibetskeho yaka. Ale ted se opovazuju domnivat, ze to byl prapuvodni tur, ktery vymizel se zemskeho povrchu spolu s mamutem a nosorozcem.“
14. TRUCHANOVUV DOPIS
Kdyz rozvazovali o dalsi ceste vypravy, shodli se vsichni na tom, ze Nansenova zeme uz poskytla vyprave nejen mnoho novych, ale i mnoho nevysvetlitelnych poznatku a ze se nevysvetlitelna fakta mnozi kazdym dnem cesty.
Pruzkumy posledniho dne ukazaly, ze za tundrou zacinaji lesy; jit tudy se sanemi a psy bylo nemyslitelne. Nezbyva tedy nez tu nechat sane, cast nakladu a psu, jit dal pesky a nest nejnutnejsi veci na zadech.
Naprosto vsak nevedeli, jak daleko se tyto lesy tahnou a na co za nimi narazi. Nejpravdepodobnejsim se zdalo, ze se teplo, rostliny a zivocichove udrzuji jen na dne hluboke prolakliny Nansenovy zeme a ze dal, na jejim opacnem svahu, narazi zase na snehy a ledy; pak tedy budou opet potrebovat sane, lyze a psy.
Potom by se hodil i druhy plan pro dalsi cestu: putovat tundrou podle okraje ledu na sanich, aby tak prozkoumali cely obvod prolakliny, a do jejiho nitra podnikat vylety nalehko. Ale pak by prostredek prolakliny, pravdepodobne nejzajimavejsi, pokud pujde o rostlinstvo, zivocichy a snad i nerosty, mohl zustat neprobadan. Soudic podle toho, ze z okraje ledu do nitra prolakliny stekaly pocetne ricky, musela tam byt rozlehla jezera nebo jedno jezero velike.
