Kazdy plan mel sve klady i sve nedostatky. Pro ktery z nich se rozhodnout? Borovoj, Igolkin a Maksejev byli pro cestu po pokraji ledu, kdezto prirodopisci by ovsem byli radeji pronikli do stredu prolakliny, kde doufali, ze najdou kazdy pro svuj obor mnoho materialu.
Ostatne se mohli rozdelit na dve skupiny: jednu s tezkym nakladem by vypravili po okraji, druhou, nalehko, napric prolaklinou, aby se setkali na protejsi strane. Ale kdo mohl vedet, jak daleko na vychod a na zapad se prolaklina tahne a zda je ji mozno obejit? Nenarazi cestovatele na neprekonatelne prekazky a neoctnou se snad obe skupiny nebo jedna z nich v bezvychodne situaci? A nezpusobi snad tohle rozdeleni zahubu cele vypravy?
Rozhodnuti tedy bylo velmi obtizne a mohlo mit radu zlych nasledku.
Kdyz to vsechno Kastanov uvazil, rekl svym druhum, kteri se jeste rozhorlene preli a kazdy branil svuj navrh:
„Nezapomente, ze mame zapecetenou obalku, kterou nam dal organisator nasi vypravy pro pripad, ze bychom se octli v obtizne, situaci. Smime ji otevrit, kdyz si nebudeme vedet rady, kde jsme a co delat dal. Nemyslite, ze tato chvile nastala? V posledni dobe jsme videli tolik nevysvetlitelneho a neobycejneho, a ted dokonce ani nevime, kudy dal!“
Na Truchanovovu obalku vsichni ostatni zapomneli, a proto svorne souhlasili s Kastanovovym navrhem. Vyndali obalku z bednicky, v niz byly uschovany nejvzacnejsi pristroje a penize. Kastanov ji rozpecetil a cetl nahlas:
„Drazi pratele!
Chvile, kdy ctete tyto radky, je pro vas snad velmi zla, ale doufam, ze nebudete zklamani v nadeji, ze vam dam radu a vysvetleni. Musim se predevsim priznat, ze jsem vas vtahl do nebezpecneho a neobycejneho podniku; ale kdybyste byli vedeli, na jakou cestu jsem vas vyzval, byli byste me povazovali za blazna a byli byste vypravu odmitli. Uz jednou jsem se o to pokusil — sveril jsem se se svym planem kteremusi vedci a vybidl jsem ho, aby organisoval vypravu z mych prostredku. Kategoricky vsak to odmitl a rekl mi, ze jsem sileny fantasta.
Proto jedinym zpusobem, jak uskutecnit vypravu, jez overi me theoreticke domnenky, bylo — zamlcet jeji konecne cile a ukoly. Musil jsem ji vypravit jen jakoby k prozkoumani dosud nezname plochy arkticke oblasti. Mohlo se prece stat, ze me predpoklady jsou skutecne chybne a ze vyprava najde toliko ostrovy nebo pevninu pokrytou ledy, prozkouma ji a stastne se vrati. Ani potom by me vylohy s ni spojene nebyly zbytecne, protoze by jednou provzdy dokazala mylnost me hypothesy a zaroven by odstranila posledni bilou skvrnu na mape arkticke oblasti.
Ale prejdu k postate veci. Dlouha rada pozorovani na observatorich na Montblanku a Munku-Sardyku, studium literatury, rada udaju mnoha seismografickych stanic a pozorovani, jak rozdilne je zrychleni tize na ruznych mistech zemskeho povrchu, privedly me k zaveru, ze jadro nasi planety nema naprosto onen charakter, o jakem jsou dosud geologove a geofysikove presvedceni. Jsem si jist, ze Zeme ma vetsi nebo mensi vnitrni dutinu, prazdny prostor, nejspise s malickym centralnim telesem, jez uz mozna pohaslo. Tato dutina ma spojeni se zemskym povrchem jednim nebo dvema vice ci mene rozsahlymi otvory, ktere snad umozni proniknout na vnitrni povrch teto dute koule.
Jen zvlastni vyprava mohla potvrdit nebo vyvratit me kombinace, vyprava vyslana, aby nasla jeden z uvedenych otvoru, ktery ovsem bylo nutno hledat v dosud neznamych prostorach obou arktickych oblasti. Pro zacatek jsem zvolil severni oblast, protoze je ruske vyprave pristupnejsi.
Jestlize se vam podarilo najit otvor, pokuste se do neho sestoupit. Mozna, ze jste uz do neho nepozorovane sestoupili v domneni, ze sestupujete do hluboke pevninske prolakliny. Jeli tomu tak a mateli jeste sily a moznosti k pochodu, pokuste se proniknout hloubeji a prozkoumat, pokud to bude mozne, tuto vnitrni zemskou dutinu. Ale zbuhdarma neriskujte svymi zivoty!
Budeli se vam tento ukol z nejakych duvodu zdat nad vase sily, vratte se zpatky, protoze uz pouhe zjisteni vchodu do zemske dutiny je obrovsky objev. Prozkoumani dutiny pak muze byt svereno nove vyprave, vyzbrojene na zaklade ziskanych zkusenosti. Jsem vsak presvedcen, ze jako opravdovi vedci budete se usilovne drat kupredu, kdyz se octnete na prahu tak velikych a nadhernych objevu. Ale prosim vas, abyste peclive posoudili situaci, uvazili vsechna pro a proti a postupovali co nejrozumneji, aniz riskujete ztratu toho, co jste uz ziskali.
Mozna, ze se rozdelite na dve skupiny, z nichz jedna pujde do nitra dutiny a druha zustane u vchodu, aby pak sla na pomoc prvni nebo podala vede zpravu o uzasnem objevu.
Jsem hluboce zarmoucen, ze me osud zbavil moznosti podilet se na vasi praci, strastech i objevech a ze jsem nucen omezit se na tento dopis. Jestlize vam nic nevysvetlil, nedbejte na nej. Bud jak bud, ze srdce vam preji co nejvic uspechu.
15. ZEME VECNEHO SVETLA
Se vzrustajicim zajmem a udivem naslouchali vsichni clenove vypravy dopisu jejiho organisatora. Kdyz Kastanov docetl, chvilku mlceli.
Premysleli o tom, co slyseli, a snazili se vysvetlit si tak ony podivne skutecnosti a jevy, ktere v poslednich dnech pozorovali.
„Ted se mi rozsvitilo,“ povzdechl si s ulehcenim Borovoj. „Chapu i slunce v nadhlavniku, i teplo, i mamuta s nosorozcem, i vecne mlhy a kouzla kompasu. Jenom vyvadeni barometru si jeste nedovedu jaksepatri vysvetlit.“
„Ano, skoro vsechno je pochopitelne,“ pritakal Kastanov. „Myslim, ze sestup do otvoru zemekoule zacal od prusmyku pres Rusky hrbet. Ledovcovy val je zrejme nejzazsi kraj, misto zlomu, a kdyz jsme ho minuli, octli jsme se uz na vnitrni strane dutiny a sli jsme misto k severu na jih, jak spravne kompas ukazal, trebaze jsme nezmenili smer cesty. Pak jsme stoupali a presli jsme pres plochy ledovy hrbet, spustili jsme se s neho a octli jsme se v tundre blizko okraje ledovcu, ktere se tvori ze zimnich snehu, zavatych do nitra dutiny. Mamut, nosorozec a pratur se tu zachovali, protoze je tu rovnomerna, prizniva teplota a protoze tu nejsou jejich nepratele, lide…“
„Ano, sotva jsme vstoupili do tehle dutiny, uz jsme zahubili tri jeji obyvatele,“ poznamenal Gromeko.
„Slunce, ktere jsme videli stale v nadhlavniku, to je skutecne opravdove malicke jadro zemekoule, ktere je jeste rozzhavene a ktere sviti a ohriva vnitrni povrch silne a naprosto ztvrdle kury. My jsme dosud znali pouze jeji vnejsi stranu. Ted, kdy se uskutecnuje Truchanovova vyprava, muzeme se seznamit aspon s casti tohoto vnitrniho povrchu, ktery nam bezpochyby uchysta neobycejne mnoho zajimaveho a neocekavaneho. Vzdyt uz pri prvnich krocich jsme narazili na predstavitele rostlinstva a zvireny, kteri na vnejsi strane davno vymizeli…“
„Musime tuto nove objevenou zemi pojmenovat, nebo budeme porad rikat „vnitrni povrch“ a „vnejsi povrch“. To prece uz neni Nansenova zeme!“ prohlasil Maksejev.
„Ano, je prilis velika a od Nansenovy zeme ji deli ledovcove pasmo. Jakpak ji pojmenujeme?“ zeptal se Gromeko.
„V tehle zemi vecne panuje den. Ustredni teleso, skryte v nitru nasi planety, jako by odpovidalo predstavam starych narodu o bohu ohne, ktery se skryva pod zemi. Navrhuji, abychom toto teleso nazvali Pluton a zemi Plutonie,“ minil Kastanov.
Uvazovali jeste o jinych nazvech, ale po kratke rozepri se vsichni shodli, ze nazev Plutonie je nejvhodnejsi.
„Ted vazna, otazka: spokojime se s tim, ze jsme nejen objevili otvor, ale ze jsme se do neho i spustili a prohledli jsme si kousicek Plutonie? Nevratime se nazpet k „Polarni hvezde“, abychom oznamili Truchanovovi, ze jeho zavery jsou skvele potvrzeny? Nebo se snad pokusime proniknout do nitra zeme vecneho svetla?“
„Ovsem, jdeme kupredu! Kupredu, dokud mame dost sil a materialu! Mame jeste spoustu casu!“ volali.
„Taky si myslim,“ pokracoval Kastanov. „Ale jak zorganisujeme dalsi badani v Plutonii?“
„Domnivam se;“ rekl Borovoj, „ze hloubeji v nitru, dal od snehu a ledu, jez se tu tvori proto, ze sem pronika chlad a srazky z vrchni strany Zeme, bude teplota vyssi. Sane, lyze a psi nam budou jen na obtiz a musime je tu nechat.“
„Samotne psy tu nechat nemuzeme. Musime se tedy ridit Truchanovovou radou a urcit z vypravy alespon dva
