„Proc? Masa mame dost a mamuta jsme uz prostudovali v tundre. Budeme strilet, jen kdyz se na nas vrhnou.“
Zvirata zatim stala, mavala choboty a jako by se spolu radila. Bylo jich sest, mezi nimi dva mladi s nevelkymi kly a kratsi srsti. Rychle se uklidnili a zacali si spolu hrat a dovadet kolem starych, kteri obcas poplasene zatroubili. Nakonec se nejstarsi samec obratil vpravo a cele stado ho nasledovalo podle okraje paseky, na ktere uz zbyli jen dva nosorozci.
„Kdo asi ty mirne bylozravce polekal?“ zeptal se Kastanov. „Nebyl to snad jeskynni medved?“
„Nebo nejake jeste hroznejsi praveke zvire z vaseho paleontologickeho zverince!“
„Kdoz vi! Myslim vsak, abychom radeji na druhy konec paseky nechodili; selma se na nas muze z houstiny vrhnout tak prudce, ze nestacime ani vystrelit.“
„Nu, tak se tedy dame do jelenu; musime je zmerit, stahnout, vyvrhnout a odvleci k lodkam.“
Jeleni, ktere lovci zastrelili, patrili k obrovskemu druhu, jenz vymizel s povrchu zemskeho, kde byl soucasnikem mamuta, pratura a jeskynniho medveda.
Kdyz lovci obe zvirata stahli, usekli mensimu jelenu zadni kyty a vlekli se s tezkym nakladem k rece. Pocitali, ze se jeste jednou vrati pro maso, jestlize jejich druzi budou mit mensi stesti a jestli jim neznama selma, ktera se jiste potulovala blizko paseky, jeste neco necha.
18. LOV NA LOVCE
V tabore zastihli Gromeka, ktery na ne netrpelive cekal. Obesel okoli taboriste, nasbiral rostliny, oskubal a dal varit k veceri husu, kterou rano zastrelili. Znenadani pribehl General: sam, bez pana. Pes mel na krku listecek, privazany provazkem. Poslal jej Maksejev:
„Zastrelil jsem obrovskou selmu, kterou nemohu sam pritahnout ke stanu. At ke mne prijde Semjon Semjonovic a korist na miste prohledne. General zna cestu, ale pro jistotu prikladam planek.“
Na druhe strane byla tuzkou nacrtnuta cesta, kudy lovec sel, a byl na ni vyznacen smer a vzdalenost v krocich.
Kdyz si Papockin trochu odpocinul, vydali se s Gromekem hledat Maksejeva. General je vedl dobre, ale kdyz se stezka rozdvojovala, casto se nerozhodne zastavil; a pak jim pomahal listek, na kterem byly vyznaceny vsechny krizovatky. Lovci spesne kraceli a za pul hodiny uz byli blizko sveho druha, kdyz se nedaleko rozlehly rychle za sebou dva vystrely. General se s hlucnym stekotem vrhl kupredu. Lovci chvatali za nim, protoze meli strach, ze Maksejevovi hrozi nebezpeci.
Ve chvili dorazili na velkou paseku, kde se uprostred tycila skupina keru a stromu. U ni si vsimli nazloutle hromady, nad niz bylo videt Maksejevovu hlavu. Vpredu na pasece behalo dobre deset rudohnedych selem, v nichz nebylo tezko poznat vlky.
General se zastavil na kraji paseky a pri tak zrejme nerovnosti sil se neodvazil zautocit.
Kdyz vlci zpozorovali lovce, kteri vysli na paseku, zacali prchat. Maksejev volal:
„Poslete do nich par broku, mateli dvouhlavnovku, mne je lito utracet vybusne strely.“
Gromeko chvatne nabil broky svou „dvojku“ a rychle vystrelil do houfu dve rany za sebou. Vlci se rozbehli ke krovi, pronasledovani Generalem, ktery cestou zardousil jednoho z postrelenych. Lovci prisli k Maksejevovi a ten jim vypravoval:
„Kdyz jsem dosel na tuhle paseku, na pokraji jsem se zastavil, protoze pes zacal vrcet a trast se. Za timhle krovim jsem spatril nekolik jelenu, kteri se tu pasli. Rozhodl jsem se, ze se o ne pokusim, protoze podobna zvirata jsme jeste neulovili. Zacal jsem se plizit v krovi podle kraje paseky a nahle, kdyz jsem byl v rovine s krovim, vsiml jsem si velke zlute selmy, ktera take cihala na jeleny — kradla se k nim, kryta krovim… Pomyslil jsem si, ze tahle selma je jeste zajimavejsi nez jeleni, a zacal jsem ji uz pozorovat z houstiny vseho vsudy sto kroku od ni. Zlutou selmu zajimali jen a jen jeleni. Nevsimla si me anebo neuznala dvounohe stvoreni, ktere ji po prve prislo na oci, za hodno sve pozornosti. Kdyz se prikradla az ke krovisku, vztycila se a dychtive si vyhlizela korist pres krovi, ktere ji delilo od jelenu. Ti se tise pasli a nic netusili. Ted jsem spatril na dravcovych svetlych bocich tmave pruhy a poznal jsem, ze to je veliky tygr. Stal ke mne levym bokem v nadherne poloze. Rychle jsem po nem strelil trhavou kuli, ktera ho na miste slozila.
Jeleni se vystrelem poplasili, rozbehli se kolem kroviska, spatrili tygra, ktery se jeste svijel, a prudce se od neho obratili rovnou ke mne. Stezi jsem stacil uskocit. Byla to nadherna zvirata — jeden stary samec s obrovskymi parohy, nekolik lani a kolouchu.
Nejdriv jsem chtel tygra stahnout sam, ale kdyz jsem si ho prohledl, byl jsem si jist, ze patri k nejakemu neobycejnemu druhu, ktery pravdepodobne tam nahore taky vymrel. Proto jsem si myslil, ze je lepe zavolat zoologa. Chtel jsem uz jit sam, ale bal jsem se, ze nejaka selma uvidi mrtvolu a zmari kuzi. Proto me tedy napadlo, abych poslal Generala; skvele splnil muj rozkaz. A je dobre, ze jsem z paseky neodesel, protoze se brzo ozvali vlci; nejdrive zavyl jeden, pak druhy a pomalicku se jich na pasece sesla cela desitka. Kdyz me uvideli u mrtve selmy, nejdriv se bali priblizit. Ale pak uz byli tak drzi, ze jsem na ne musel utratit nekolik naboju.“
Selma, kterou Maksejev zastrelil, mela belozlutou srst s tmavohnedym pruhem pres zada a s nekolika prave takovymi pruhy na bocich. Na prvni pohled se tedy podobala tygrovi. Avsak tvar hlavy a tela, kratky ocas a tvar pracek donutily zoologa k vykriku:
„To neni tygr, ale nejaky medved!“
Maksejev byl ponekud zklaman, avsak kdyz si selmu prohledl pozorneji, musel souhlasit, ze jen hnede pruhy pripominaji nejzurivejsiho predstavitele kockovitych selem, kdezto vsechny ostatni znaky ze svedci o medvedu.
„Pravdepodobne je to jeskynni medved, soucasnik mamutu, ktery byl dosud znam jen podle casti kostry,“ vysvetlil Papockin. „Je daleko zajimavejsi nez obycejny tygr.“
Selmu zmerili, stahli ji a kuzi odnesli s sebou stejne jako lebku a zadni tlapu.
Ten den meli vybornou veceri: husi polevku s planou cibuli, saslyk z jeleniho masa a medvedi rizky. Ty vsak, protoze ostre pachly, kazdemu nechutnaly.
Toho dne uz byla mlha ridsi a Pluton svitil skrze tenky zavoj par. Jen obcas se docela zatahl. Teplota se drzela na +13°, vitr byl ponekud slabsi.
„Myslim si,“ podotkl Gromeko, „ze za den za dva mlha zmizi a my konecne uvidime, jakou barvu ma nebe Plutonie.“
Cas odpocinku byl rusen jen vzdalenym vytim vlku, kteri pravdepodobne hodovali na pasekach na zabitych jelenech, na medvedovi a na svych vlastnich druzich. Dokonce ani General si tech zvuku nevsimal, kdyz lezel u vchodu do stanu, kde ho kour chranil pred doternym hmyzem.
Pak pluli dal. Reka se rozsirila a prohloubila. Mocne nalozene lodky uz nebyly v nebezpeci, ze narazi zadi o breh anebo do neho v ostrych zatocinach vrazi pridi.
Brehy byly pokryty celistvou stenou ruznych krovisek, ktera uz dosahovala vysky ctyr metru. Nekolik druhu jivy, vrba krehka, stremcha, hloh a sipek se spolu tesne propletaly. Misty se nad nimi vypinaly vrcholky bilych briz a modrinu. Teplomer ukazoval +14°, mlha jen zridka zastirala cele nebe. Vetsinou vsak plynula ve znacne vysce, podobna velkym, ale ridkym a beztvarym oblakum, skrze nez silne prozaroval narudly Pluton.
„Mlha pravdepodobne brzo prestane,“ rekl Maksejev, ktery se ujal meteorologickeho pozorovani. „Ale zdalipak skonci tyhle steny? Vzdyt tu z lodky vubec nic jineho nevidime!“
„Kdybychom se s velkym nakladem vlekli hustym lesem, pak bychom nevideli o nic vic a postupovali bychom nesrovnatelne pomaleji!“ podotkl Gromeko, ktery se jako botanik ze vseho nejvic zajimal o tyhle zelene steny.
Pri poledni prestavce na male nezarostle planince vypravili se Kastanov a Gromeko na kratkou vypravu do lesa. Papockin zacal chytat ryby a Maksejev vylezl na strom, ktery byl trochu vyssi nez ostatni. Kdyz se vratil, rekl zoologovi:
„Krajina se brzo zmeni. V dalce je videt ploche vysiny s rozsahlymi planinami a nase reka tece rovnou k nim.“
„A co je videt nablizku?“
„Blizko je na vsech stranach jenom husty les, zelene more bez pasek.“
„Nasi pratele se zrejme brzo vrati, kdyz je vsude takova houstina.“
Za hodinu prisli Kastanov s Gromekem skoro s prazdnou; kraceli stale po stezce mezi zelenymi stenami,
