ohromna jitrnice. Aby se prodralo ke zdroji mleka, lehlo si na zem a protlacilo se bokem pod matcino bricho. Ta je primackla, kdyz se pohnula o kus dal, a mlade zacalo nespokojene a urazene odfrkavat.
Dale na svahu se paslo stado ohromnych slonu. Kdyz si je Kastanov prohledl dalekohledem, prohlasil, ze to jsou docela jiste mastodonti. Lisili se od mamuta dlouhymi a rovnymi kly, prikrym celem a delsim trupem.
V jejich sousedstvi se prochazelo nekolik velikanskych hnedozlutych antilop s cernymi, jakoby leopardimi skvrnami a s dlouhymi savlovitymi rohy. Pohybovaly se skokem, protoze zadni nohy mely znacne delsi nez predni. Gromeko je z pocatku povazoval za ohromne zajice.
Na kraji lesa byla jeste podivnejsi zvirata, ktera pripominala jednak zirafu, jednak velblouda. Zirafe se podobala velmi dlouhym krkem a hlavou s malymi ruzky, s velbloudem se shodovala hnedou barvou a tvarem tela s nevelkym hrbem. Parek techto zvirat, v kterych Kastanov poznal prapredky velblouda a zirafy, popochazel pri okraji lesa a klidne otrhaval vetvicky a listi ctyri metry nad zemi.
Nejzajimavejsi koristi byly pro lovce antilopy a velbloudovite zirafy. Proto se rozhodli, ze se rozdeli — Kastanov zamiril oklikou k velbloudovitym zirafam, Papockin k antilopam a Gromeko mel vyfotografovat nosorozce a mastodonty.
Gromeko, zlakan pohledem na malickeho nosorozce — zdalo se mu, ze bude velmi chutny — vystrelil a na miste slozil nic netusici mlade. Jeho rodice, misto aby se zachranili utekem, jak to lovec cekal, ocichali mrtvolu a pak se s hlasitym funenim vrhli na botanika, ktery se neopatrne ukazal na kraji krovi. Schoval se zase do kroviska, a sotva ubehl nekolik kroku stranou, ozval se na miste, kde pred chvilinkou stal, praskot zurive lamanych vetvi. Oba nosorozci, rozdupavajice kere a rozhazujice je tlamami kolem sebe, objevili se na hrebeni kopce a bezeli dal. Kdyz si vsak vsimli, ze jim nepritel zmizel, obratili se a ritili se tam, kde rozhoupane kere prozrazovaly lovcovu pritomnost.
V te chvili se blizko antilop ozval Papockinuv vystrel a antilopi stado se rozbehlo nahoru po svahu. Tam take padili mastodonti. Zdvihli choboty a vyrazeli poplasne troubeni. Gromekova situace byla zoufala: jednak musel pozorovat nosorozce a utikat pred nimi, a pak — antilopy a mastodonti se nebezpecne blizili. Botanik vsak dostal stastny napad. Vsiml si, ze antilopy a mastodonti bezi nahoru do svahu z ruznych stran, ale priblizne k temuz mistu na hrebeni. Tak tedy misto aby utikal pred nosorozci sem tam skrze krovi, rozbehl se ted dolu s kopce do mezery mezi antilopami a mastodonty. Spolehal, ze jedni nebo druzi pronasledovatele zadrzi. Pocital spravne: rozzureni nosorozci, kteri se zase prodrali krovim, srazili se jeden s mastodonty, druhy s antilopami. Vznikl zmatek, prvni nosorozec byl povalen a podupan, druhy obratil antilopy na utek a sam se rozbehl za nimi. Gromeko zustal na bitevnim poli jako vitez.
Kdyz po silenem behu zase nabral dech, stoupal zpatky ke krovi. Nasel svou pusku, kterou odhodil pri uteku pred nosorozci, a pak zacal hledat korist — maleho nosorozce, pro nejz vytrpel takovy strach. Najit ho nebylo tezke, protoze jeho kulate telo, ktere pripominalo poradny soudek, bylo zdaleka videt ve zdupane trave. Pak se Gromeko vydal k svym druhum a vsichni spolecne, s tezkym nakladem kuzi, lebek a masa, zamirili zpatky ke stanu, kde uz byl Maksejev znepokojen jejich dlouhou nepritomnosti. I kdyz se nikam nehnul, mel take korist. Ke stanu se priplizila selma, ktera chtela patrne sezrat Generala. Byla vsak zastrelena. Selma vypadala jako vlk, ale mela dlouhou hlavu, kocici stavbu tela a pomerne dlouhou hrivu na hlave i na krku. Kastanov shledal, ze to je jiste pliocenni predek nynejsich vlku.
23. PLUTON HASNE
Zatim co se v kotli varilo antilopi maso a na rozni se pekl cely mlady nosorozec, cestovatele byli zaujati poradanim bohateho materialu, ktery za den ziskali. Pri teto praci si vsimli, ze svetlo zeslablo a zrudlo jeste vic nez obvykle. Kdyz zdvihli hlavy, aby si to vysvetlili, zjistili, ze nebe je bez mracku, ale Pluton ze sviti matne a na jedne polovine kotouce ze je videt plno podivnych velkych tmavych skvrn.
Zaroven s oslabenim svetla zacala klesat teplota, ktera toho dne dosahla ve stinu uz +28°. Pokles teploty bylo mozno uvitat, ale prvni jev budil trochu neklid.
„A co kdyz ted Pluton docela uhasne?“ zeptal se Gromeko, protoze pri veceri konstatoval, ze svetlo slabne dal a tmavych skvrn ze na Plutonove kotouci pribyva.
„A my se najednou octneme v naproste tme, po niz poznenahlu nastane i polarni zima?“ dodal Papockin.
„A teple saty mame daleko v jurte!“ zvolal Maksejev.
„Myslim si, ze tohle pohasnuti svetla je jen docasny jev,“ vysvetloval Kastanov. „Pluton, podle cerveneho svetla a tmavych skvrn, je skutecne v posledni periode horeni. Tato perioda vsak muze trvat jeste stovky a tisice let. Cervene hvezdy, ktere jsou Plutonovou obdobou ve vesmiru, kali se na cas a temer hasnou, ale pak zase vzplanou. Zasoby tepla v jejich hmote jsou jeste prilis velike a kura, jez se vytvorila na jejich povrchu jako dusledek ochlazeni, ktere zpusobuje viditelne skvrny, znovu a znovu vybuchuje a rozplyva se v tomto zaru. Takove teleso nemuze zhasnout naraz.“
„A co kdyz Pluton prestane horet pro nedostatek kysliku? Vzdyt potrebny kyslik pochazi jiste z atmosfery nasi planety a je sem vssavan polarnim otvorem.“
„To je velmi nepravdepodobne, protoze za miliony let sveho horeni by byl Pluton musel spalit vsechen kyslik nasi atmosfery a obyvatele Zeme by se uz davno byli udusili v dusiku. Procesy horeni sviticich teles ve vesmiru zname dosud prilis nedostatecne a mozna, ze probihaji jinak nez procesy, ktere pozorujeme na Zemi. Mozna, ze kyslik se tam znovu vytvari jako produkt rozpadu jinych chemickych prvku. Po objevech promen radia musime se uz divat jinak na stalost techto prvku, o ktere se drive nepochybovalo.“
„Tak tedy „vice, ver, priteli Horatio, je toho na zemi a na nebesich, nez se vam rozumarum ve snu zda!“ A v Plutonii se kazdy den presvedcujeme o spravnosti tohoto Hamletova vyroku,“ pravil Gromeko a navrhl, aby si lehli a spali a vyuzili tak tmy a chlaZdnvair. a ta v lese taky citila, ze se v prirode deje neco divneho. Ptaci docela umlkli a misto jejich zpevu a stebotu bylo slyset poplaseny rev ruznych selem. General obcas zdvihal hlavu a vyl.
Cestovatele vsak rozdelali ohen pred stanem a tvrde spali. Revu si nevsimali a vyspali se daleko lepe nez obvykle.
Poznenahlu se vsecko probudilo, ackoli bylo tma jako driv. Vsechno bylo ponoreno do narudleho sera a Plutonuv kotouc byl pokryt cetnymi skvrnami. Tak se sila svetla snizila na jednu desetinu. Pri tomto osvetleni se trava a listi zdaly skoro cerne, prave tak jako nebe. Kolem dokola vladlo hluboke ticho: ani ptaci, ani zvirata, ani hmyz nejevili znamky zivota a jen obcasny vetrik zasumel v listi. V tom tichu bylo neco zlovestneho.
Kdyz se cestovatele poradili, usoudili, ze je nebezpecne plout v takovem seru po nezname rece mezi dvema stenami lesa, plneho ruznych selem, ktere se mohou na cestovatele vrhnout. Byli by mohli snadno najet na melcinu nebo narazit ve vode na pahyl stromu. Pro cluny z plachtoviny to bylo velmi nebezpecne.
„A co kdyz bude tohle sero trvat cele tydny nebo mesice?“ zeptal se Gromeko. „Cozpak budeme sedet na jednom miste? Jidlo nam staci tak na tri ctyri dny.“
„Vy jste blazinek!“ usmal se Kastanov. „Hned vas napadaji ty nejhorsi myslenky. Pockame den dva a pak uvazime, zda pojedeme kupredu nebo zpatky.“
„A zatim se dejme do opravy lodi, postavme si vor a pustme se do vselijakych domacich praci,“ navrhl Maksejev. „Do lodek uz zacina zatekat.“
Vsichni s nim souhlasili a pri svetle ohne se pustili do prace. Vyspravili cluny a porazili nekolik velikych bambusu, ktere rostly blizko stanu. K tomu bylo treba mnoho casu, protoze tesari meli jen jednu malou rucni pilku. Pak odsekali od kmenu vetve, kmeny rozrezali na kusy stejne dlouhe jako byly lodky a svazali z nich vor, siroky asi pul druheho metru, ktery mel plout mezi obema lodkami. Na vor chteli dat nejvetsi zavazadla a pokryt je kuzemi. Obe lodky, spojene s vorem, tvorily vcelku jakesi vory — pevne, lehke a dostatecne pohyblive.
Pracovali cely den, a kdyz pozorovali Plutonuv kotouc, zjistili, ze se pocet a rozmery tmavych skvrn sice nemensi, ale ze se take nezvetsuji. Spat sli casne. U stanu horel maly ohen. General lezel u vchodu do stanu a cestovatele doufali, ze se klidne vyspi. Jen obcas vysli ze stanu, aby prilozili drivi na ohen.
Jejich nadeje se vsak docela nesplnily. Sotva ve stanu vsechno ztichlo, v houstine kolem zacinal sramot. General vetril a vrcel. Sramot ustaval a pes se uklidnil. Pak to zacalo sramotit znovu, jako by se nejaka selma kradla krovim kolem loucky a vyhlizela si korist, ale neodvazovala se po ni skocit. Aby nemuseli byt vsichni vzhuru, rozhodli se, ze budou po rade hlidat, a Papockin se prvni usadil u ohne s puskou v ruce. Sramot se hned vzdaloval, hned se blizil a zoolog mu nakonec zvykl tak, ze tvrde usnul. Ohen poznenahlu uhasinal a ohniste se zmenilo v hromadu doutnajicich oharku.
