tebe. Kdezto tady uz posedme rikas jedno a totez, ale z tebe to neni. Je to prilis spravne. Prilis stejne. Prilis nudne. Rozumis? Neurazil ses?«
Gaj se neurazil. Tedy — takova studena jehlicka se mu do sebevedomi zaryla: az doposud si myslel, ze mluvi stejne plynne a presvedcive jako treba kapral Serembes nebo dokonce pan rytmistr Toot. Ale kdyz se nad tim tak zamysli, kapral Serembes a pan rytmistr Toot ty tri roky taky stale opakovali jedno a totez. Na tom ovsem neni nic zvlastniho a uz vubec ne zavadneho — vzdyt za ty tri roky k zadnym podstatnym zmenam ve vnitropoliticke ci zahranicnepoliticke situaci nedoslo…
»A kde ses v radech docetl,« usklibl se Gaj, »ze podrizeny smi cinit vytky svemu nadrizenemu?«
»Tam je pravy opak,« povzdechl si Maxim. »A to podle meho nazoru neni spravne. Kdyz pocitas priklady z balistiky, tak prece me rady respektujes, a kdyz udelas chybu ve vypoctu, tak taky.«
»Ale to je doma!« zduraznil Gaj. »A doma je mozne vsechno.«
»A co kdyz pri strelbach spatne urcis hledi? Spatne zhodnotis korekci na vitr? Tak co potom?«
»Na tom nesejde,« prohlasil Gaj pevne.
»Takze se ma strilet spatne?« uzasl Maxim.
»Strilet se musi podle rozkazu,« vysvetlil mu prisne Gaj. »Za tech deset minut, Maku, uz jsi toho navykladal tak na padesat ostrych. Rozumis?«
»Ne, nerozumim… A co kdyz to bude v boji?«
»Co v boji?«
»Kdyz urcis nespravne hledi v boji. Co pak?«
»Hm…,« zamyslel se Gaj, ktery v boji jeste nikdy nevelel. Najednou si vzpomnel, jak se kapral Bachtu pri pruzkumu bojem nedokazal zorientovat na mape, zahnal svou sekci do krizove palby sousedni roty, sam tam tenkrat zustal a s nim polovina jeho sekce, a my pritom vedeli, ze to popletl, jenze nikoho ani nenapadlo ho opravit.
Proboha, uvedomil si nahle Gaj, nas by byvalo nikoho ani nenapadlo, ze bychom ho snad smeli opravovat. Kdezto Mak tomuhle totalne nerozumi, a nejen to — na tom nakonec neni nic k pochopeni — on to proste neuznava! To se stalo uz kolikrat: vezme si na paskal tu nejsamozrejmejsi vec, v nekolika malo vetach ji nacisto rozcupuje a clovek ho nedokaze presvedcit o opaku, naopak, sam zapochybuje, hlava z toho jde kolem a jeden je z toho cely tumpachovy… Nene, to neni jen tak obycejny clovek…, to je vzacny, nevidany clovek… Jazyk se naucil za mesic. Gramatiku zvladl za dva dny. A za dalsi dva dny precetl vsechno, co mel Gaj doma k precteni. Matematiku a mechaniku ovlada lepe nez pani profesori, a to u nas na kursech vyucuji nejlepsi odbornici… Nebo takovy strycek Kaan…
Posledni dobou se starec se svymi monology za stolem obraci vylucne k Maximovi. A co vic, uz nekolikrat svemu okoli zcela nedvojsmyslne naznacil, ze Maxim je patrne jediny clovek, ktery v nasi dobe projevuje takove schopnosti a takovy zajem o prehistorickou faunu. Nakreslil Maximovi na papir nejaka hrozna zvirata a Maxim mu na jiny papir namaloval obludy jeste hroznejsi a pak se dohadovali, ktere z tech zvirat je starsi, ktere z ktereho vzeslo a proc to tak bylo; na stul putovaly knihy ze stryckovy knihovny a stejne se stavalo, ze Maxim starce pomalu ani nenechal otevrit usta, a Gaj s Radou pri tom podstate jejich sporu ani zbla neporozumeli, a strycek kricel do ochrapteni nebo trhal obrazky na kousky a dupal po nich, spilal Maximovi do nevzdelancu horsich nez ten pitomec Sapsu, ale jindy se najednou zacal obema rukama prehrabovat v ridouckych vlasech a s uzaslym usmevem brumlal: »To je odvazne, massaraks, odvazne, mate fantazii, mlady muzi!« Gajovi obzvlast utkvel v pameti jeden vecer, kdy starce jako z cista jasna nebe hrom zaskocilo Maximovo prohlaseni, ze nektera z tech predpotopnich zvirat se pohybovala po dvou nohou, kterezto prohlaseni s nejvetsi pravdepodobnosti neuveritelne proste a jednoduse vyresilo jakysi letity vedecky spor…
Vyzna se v matematice, v mechanice, vojenskou chemii ovlada brilantne a paleontologii — boze muj, kdo jeste dneska rozumi paleontologii! — tak paleontologii ovlada taky… Maluje jako skutecny umelec, zpiva jako pevec… a je hodny, nezdrave hodny. Rozehnal a zmlatil partu banditu, postavil se sam osmi, a s holyma rukama, jiny by se na jeho miste nosil jako pav a jen si pred kazdym nedbale uplivoval, kdezto tenhle se trapil, nespal cele noci, zlobil se, kdyz ho nekdo chvalil a dekoval mu, a pak jednou vybuchl. Cely zbelal a vykrikl, ze je necestne a nespravne vychvalovat nekoho za vrazdu… A jaky problem byl premluvit ho, aby se prihlasil do Legie! Vsechno chape, se vsim souhlasi, chtel by, ale nakonec opatrne poznamena, ze tam by asi musel strilet, ze? Do lidi. A Gaj mu rekl: Kdepak do lidi, do degeneratu, ne do lidi, do holoty horsi nez nejhorsi bandita… Tak se pro zacatek domluvili na tom, ze nez si zvykne, bude jen odzbrojovat… Je to smesne, ale zaroven trochu hruzne. To nebude jen tak, kdyz se kazdou chvili podrekne, ze prisel z jineho sveta. Tenhle svet Gaj zna. Strycek o nem dokonce ma knihu — Mlzna zeme Zartak se to jmenuje. V Alabastrovych horach pry je udoli Zartak, kde ziji stastni lide… Podle te knizky jsou tam vsichni presne takovi jako Maxim. A jedna vec je na nich hrozne zajimava — kdyz nekdo z nich udoli opusti, okamzite zapomene, odkud pochazi a co delal driv, pamatuje si jen, ze je z jineho sveta… Strycek sice rika, ze zadne takove udoli neexistuje, ze je to jen vymysl, je jen hreben Zartak, jenze prave v posledni valce dopadly na toto pohori superbomby, takze vsichni horale prisli o pamet…
»Proc mlcis?« zeptal se Maxim. »Ty o mne premyslis?«
Gaj uhnul pohledem.
»Poslouchej me… Ja te prosim jen o jedno: v zajmu discipliny v jednotce nikdy nedavej najevo, ze vis vic nez ja. Davej pozor, jak se chovaji ostatni, a chovej se taky tak.«
»Ja se snazim,« rekl smutne Maxim, na okamzik se zamyslel a dodal. »Tezko si zvykam. U nas je vsechno jinak.«
»A jak vypada tvoje rana?« zeptal se Gaj, aby zmenil tema.
»Mne se rany hoji rychle,« poznamenal roztrzite Maxim. »Poslys, Gaji, co kdybychom po operaci jeli rovnou domu. Co bys tomu rikal? Moc se mi styska po Rade. Tobe ne? Zavezeme chlapce do kasaren a pak se muzeme nakladakem svezt domu. A ridice pustime…«
Gaj nabral do plic co nejvic vzduchu, ale v tom uz zapraskala stribrita bednicka tlampace na sloupe temer nad jejich hlavami a hlas dozorciho brigady zarycel:
»Sesta rota, nastup na cviciste! Pozor, sesta rota…«
A Gaj jen vystekl:
»Kandidate Sime! Mlcet a mars na nastup!« Maxim se prudce otocil, ale Gaj ho jeste stacil chytit za hlaven samopalu: »Moc te prosim…,« zaseptal. »Hlavne bud jako ostatni! Chovej se jako ostatni! Dneska si te vezme na musku sam pan rytmistr!«
Za tri minuty stala rota na puste plose cviciste. Bylo uz sero a nad hlavami jim zarily reflektory. Za radami legionaru mekce mrucely motory nakladnich aut. Jako vzdy pred operaci pan brigadyr v doprovodu pana rytmistra Caca mlcky obesel nastoupenou jednotku a prohlizel si kazdeho legionare zvlast. Byl klidny, oci primhourene, koutky ust privetive prizvednute. Pak bez jedineho slova pokynul panu rytmistrovi a vzdalil se. Pan rytmistr zvedl zmrzacenou levicku, vykolebal se pred jednotku a obratil k muzstvu svou tmavou, temer rudou tvar.
»Legionari!« zakrakoral hlasem, z nehoz Gajovi behal mraz po zadech. »Ceka nas prace… Provedeme ji, jak se slusi a patri… Rrroto, pozor! K vozidlum! Kaprale Gaale, ke mne!«
Kdyz k nemu Gaj dobehl a predpisove se vypjal, pan rytmistr mu tise oznamil:
»Vase sekce dostane zvlastni ukol. Az dorazite na misto, zustanete ve voze. Velet budu ja osobne.«
Kapitola sesta
Nakladak mel prachmizerne tlumice a na prachmizerne dlazbe to bylo zatracene znat. Kandidat Mak Sim se samopalem sevrenym mezi koleny starostlive pridrzoval Gaje za opasek, protoze usoudil, ze kapralovi, ktery tolik pecuje o svou autoritu, by se nesluselo kymacet se nad lavickami, jako to dela treba takovy docela obycejny kandidat Zojzu. Gaj nic nenamital a usluznou pozornost sveho podrizeneho ani neregistroval. Po rozmluve s rytmistrem Gajovi cosi delalo velkou starost a Maxim byl rad, ze podle rozpisu budou spolu — kdyz bude zapotrebi, muze Gajovi pomoct.
Nakladaky minuly Ustredni divadlo, dlouho se vlekly podel zapachajiciho Risskeho kanalu, pak odbocily do dlouhe, v tuto hodinu jiz prazdne Obuvnicke ulice a zacaly krouzit krivolakymi ulickami predmesti, kde Maxim jeste nikdy nebyl. Posledni dobou se podival na hodne mist a mesto prostudoval s dukladnosti praveho hospodare. Za tech zhruba ctyricet dni se toho vubec dovedel pomerne dost a konecne se dokazal v situaci zorientovat. Pripadala
