ctverecnich kilometru, se nevedelo take nic a vlastne to ani nikoho nezajimalo. Jizni hranice nepretrzite ohrozovaly obrovske hordy polozdivocelych degeneratu, jimiz se lesni masivy za rekou Modry Had jen hemzily. Problem jiznich hranic byl v zemi povazovan za snad nejzavaznejsi. Tento region z potizi prakticky nevychazel a prave tam se soustredily elitni utvary Bojove legie. Gaj v techto jednotkach slouzil cele tri roky a vypravel neuveritelne veci.
Jeste dal na jih, za pousti, se take mohly zachovat nejake staty, ale ty o sobe nedavaly vedet. Trvale a neprijemne vsak na sebe upozornovala takzvana Ostrovni rise, ktera vyrostla na trech velkych souostrovich v antarktickem pasmu. Svetovy ocean patril ji. Radioaktivni vody brazdila mohutna flotila vyzyvave snehobilych ponorek, vybavenych v souladu s poslednimi uspechy ve vyhlazovaci technice a s komandy specialne vycvicenych hrdlorezu na palube. Bile ponorky, priserne jako prizraky, udrzovaly pobrezni pasmo v neustalem napeti, poustely se do nevyprovokovaneho ostrelovani primorskych osad a ohrozovaly je i piratskymi vysadky. Take teto bile hrozbe stala v ceste Legie.
Obraz celosvetoveho chaosu a zmaru Maximem otrasl. Mel pred sebou planetu-pohrebiste, planetu, na niz rozumny zivot sotva skomiral a navic byl zjevne ochoten kdykoli sam se sebou skoncovat nadobro.
Maxim ted poslouchal Radu, jeji klidne a hruzne vypraveni o tom, jak matka dostala zpravu o otcove smrti (otec byl lekar, epidemiolog, ktery odmitl opustit oblast zachvacenou epidemii, a stat, ktery v te dobe nemel ani prostredky, ani cas na boj s masovym sirenim chorob, na tuto oblast proste shodil jadernou pumu); o tom, jak Rada po matcine smrti, aby uzivila tehdy maleho Gaje a zcela bezmocneho strycka Kaana, osmnact hodin denne myla nadobi v jedne veznici, pak pracovala jako uklizecka v prepychovem utulku pro spekulanty, pak se zucastnovala »zenskych dostihu s totalizatorem« a pak se sama dostala na nejaky cas do vazby, sice jen nakratko, jenze tak prisla o zamestnani a nekolik mesicu zebrala…
Potom si vyslechl vypraveni strycka Kaana, kdysi vyznamneho vedce, ktery mu vylicil, jak rezim hned v prvnim roce valky vyklidil celou Akademii ved a z jejiho osazenstva sestavil Akademicky pluk Jeho cisarskeho Velicenstva; jak se v dobach hladu zblaznil a obesil tvurce zdejsi evolucni teorie; jak se varila polevka z cvrcku a lebedy; jak vyhladovely dav vydrancoval Zoologicke muzeum a coby potravy se zmocnil i exponatu nalozenych v lihu…
Pozorne se zaposlouchal i do Gajova bezelstneho liceni o vystavbe vezi protibalisticke ochrany, jak se po nocich na staveniste prikradaji lidojedi a zmocnuji se pracujicich vychovancu a jejich strazcu z rad legionaru; jak ze tmy jako neslysne prizraky utoci upiri — kruti pololide-polozvirata-polopsi; poslouchal jeho nadsene chvalozpevy na soustavu PBO, ktera se za nepredstavitelnych utrap rodila v poslednich letech valky, ktera v podstate ukoncila valecne akce a ochranila zemi ze vzduchu a ktera dodnes zustava jedinou zarukou bezpecnosti pred agresi ze severu… A ti padousi podnikaji na vysilaci veze teroristicke utoky — ty prodejne kuze, vrazi zen a deti, koupeni za spinave hontske a pandejske penize, chamrad horsi nez takovy Krysar… Nervni Gajovu tvar znetvorila nenavist. »To je ted to nejdulezitejsi,« rekl na zaver a poklepal pesti po stole, »proto jsem nesel do tovarny ani na pole, ani nekam do kancelare, ale do Bojove legie, ktera dnes zachranuje vsechno…«
Maxim to vsechno dychtive poslouchal — jako strasidelnou, neuveritelnou pohadku, o to desnejsi, ze tohle vsechno se doopravdy odehravalo, ze mnohe a mnohe z receneho prezivalo dal, a to nejhorsi a nejnemoznejsi se mohlo kdykoli opakovat. Pripadalo mu komicke a ostudne premyslet o vlastnich lapaliich, jeho vlastni problemy mu najednou pripadaly zcela malicherne: nejaky kontakt, nulovy vysilac, lomeni rukama…
Nakladaky prudce zabocily do uzke ulicky mezi cihlovymi mnohopatrovymi domy a Pandi rekl: »Jsme na miste.« Chodci na chodnicich podesene uskocili ke zdem a zakryvali si oci pred ostrym svetlem reflektoru. Nad kabinu stojiciho nakladaku se vysunula dlouha teleskopicka antena.
»Sesedat!« zaveleli velitele druhe a treti sekce a legionari vyskakali pres postranice na zem.
»Prvni sekce zustane na svych mistech!« vykrikl Gaj.
Pandi a Maxim, kteri byli prvni na nohou, se zase posadili.
»Preskupit do trojek!« hulakali kapralove na chodniku. »Druha sekce, vpred! Treti sekce, za mnou! Vpred!« Zarachotily okovane holinky, nekdo nadsene vypiskl:
»Panstvo, Bojova legie!«
»At zije Bojova legie!«
»Hura!« zakriceli bledi lide, hruzou prispendleni ke zdem, jen aby neprekazeli. Vsichni ti kolemjdouci jako by tu na legionare cekali, a kdyz se konecne dockali, radovali se z nich jako z nejlepsich pratel.
Kandidat Zojza, ktery sedel po Maximove levici, jeste uplny chlapec, do Maxima stouchl ostrym loktem a radostne mrkl. Maxim se na nej usmal. Sekce uz mizely ve vchodech, u dveri stali jen kapralove, a stali neochvejne, spolehlive, s nehybnymi obliceji pod nasikmo narazenymi barety. Klaply dvere kabiny a hlas rytmistra Caca zakrakoral:
»Prvni sekce, sesedat a nastup!«
Maxim se pruzne prehoupl pres bocnici. Kdyz sekce nastoupila, rytmistr raznym gestem zarazil Gaje, ktery chtel podat hlaseni, pristoupil az tesne ke vzorne vyrizene radce legionaru a zavelel:
»Prilby nasadit!«
Radni vojini jako by na tenhle pokyn uz davno cekali, zato kandidati trochu zazmatkovali. Rytmistr netrpelive poklepaval spickou boty, pockal, az si Zojza poradi se reminkem pod bradou, a vydal dalsi povely — »vpravo v bok, poklusem vpred«. Sam necekane obratne kulhal v cele, energicky maval zmrzacenou rukou a vedl sekci tmavym prujezdem do uzkeho dvora ponureho jako studna, odbocil do dalsiho prujezdu, stejne pachnouciho a pochmurneho jako ten prvni, a zastavil pred opryskanymi drevenymi dvermi pod slabou zarovkou.
»Pozor!« vystekl. »Prvni trojka a kandidat Sim pujdou se mnou. Ostatni zustanou tady. Kaprale Gaale, na signal pistalky okamzite za mnou do tretiho patra. Nikoho nepustit ven a vsechny chci zive, strilet jen v krajnim pripade. Prvni trojka a kandidat Sim, za mnou!«
Strcil do zaslych dveri a zmizel. Maxim Pandiho predbehl a vrhl se za nim. Za dvermi narazil na strme, spore osvetlene kamenne schodiste. Rytmistr bral schody po trech. Maxim ho dostihl a v jeho ruce zahledl pistoli. Rychle si v behu strhl samopal; pri pomysleni, ze ted mozna bude muset strilet do lidi, se mu udelalo nevolno, ale rychle tu myslenku zapudil — to nebudou lide, ale zvirata horsi nez kniraty Krysar, nez skvrnite opice. Ohavna brecka pod nohama, kalne svetlo a zaplivane zdi ho v tomto presvedceni jen utvrzovaly.
Prvni patro. Vune domaci kuchyne, ve sterbine pootevrenych dveri zdesena tvar nejake starenky. Zpod nohou s uzkostnym skrekem uskakuje strachy polosilena kocka. Druhe patro. Nejaky trouba nechal stat primo uprostred schodiste kybl s odpadky. Rytmistr kbelik odkopl a smeti propadava skrz zabradli dolu. Ve tmavem koute se k sobe tisknou chlapec s divkou s vylekane radostnymi obliceji. »Pryc odsud, dolu!« zakrakal v behu rytmistr. Treti patro. Hnusne hnede dvere, natrene kdysi davno ted uz olezlou olejovou barvou, poskrabana kovova desticka s napisem: Gobbi, zubni lekar. Ordinacni hodiny nepretrzite. Za dvermi kdosi tahle krici. Rytmistr zustava stat a chropti: »Zamek!« Po jeho cerne tvari se rine pot. Maxim nic nechape. Pandi ho z rozbehu odstrkuje, priklada hlaven samopalu ke vlozce zamku a tiskne spoust. Srsi jiskry a odletuji trisky, cosi zivocisne salaveho se s odpornym kvikotem mihne nad Maximovou hlavou. Rytmistr rozrazi dvere — je za nimi tma, zlutave zablesky vystrelu vykrajuji ze tmy klubka dymu… »Za mnou!« chrci rytmistr a po hlave se vrha proti zableskum. Maxim s Pandim vpadaji do bytu hned za nim; dvere jsou uzke a primacknuty Pandi kratce vyjekne. V predsini je dusno, vznasi se tu pach spaleneho strelneho prachu. Nebezpeci zleva. Maxim vymrstuje pazi, chyta horkou hlaven a vytrhava zbran ze strelcovych rukou smerem od sebe a vzhuru… Tise, ale priserne praskaji cisi vyvracene klouby, velke mekke telo se bezvladne hrouti na podlahu. Vpredu v kouri kraka rytmistr: »Nestrilet! Chci je zivy!« Maxim odhazuje samopal a vrazi do velke osvetlene mistnosti. Je tu velice mnoho knih a obrazu a strilet neni po kom. Na podlaze se svijeji dva muzi. Jeden z nich vytrvale krici, uz je cely ochraptely, ale krici dal. V kresle pololezi s hlavou zvracenou pres operadlo zena v bezvedomi — cela bila, az prusvitna. Pokoj je doslova nabit bolesti. Rytmistr stoji nad kricicim muzem, rozhlizi se kolem a zasouva pistoli do pouzdra. Do mistnosti se vevaluje Pandi, prudce vrazi do Maxima a za nim vlecou legionari tezke telo muze, ktery strilel v predsini. Kandidat Zojza, cely propoceny a vzruseny, bez usmevu podava Maximovi odhozeny samopal. Rytmistr k nim obraci svou prisernou cernou tvar. »A kde je ten posledni?« kraka nespokojene, ale vtom pada modry zaves a z okna tezce seskakuje dlouhy hubeny clovek v uspinenem bilem plasti. Jako slepy se sine primo na rytmistra a pomalu zveda do urovne bolesti skelnych oci dve obrovske pistole. »Je…!« rve Zojza.
Maxim stal k oknu bokem a uz mu ani nezbyl cas se otocit a pripravit, a tak se rovnou vsi silou odrazil — muz vsak jeste stacil stisknout spouste. Vysleh z hlavni Maximovi ozehl oblicej, spalene plyny ucpaly usta, ale jeho prsty uz sevrely utla zapesti pod manzetami bileho plaste a pistole zadunely o podlahu. Muz klesl na kolena, hlava mu bezvladne spadla na prsa, a kdyz ho Maxim pustil, mekce se sesul na zada.
»Nonono,« prohodil rytmistr svym nevyzpytatelnym tonem. »Polozte ho taky semhle,« prikazal Pandimu. »A
