ty,« obratil se k bledemu a mokremu Zojzovi, »bez dolu a hlas velitelum sekci, kde jsem. At mi vzkazou, jak to vypada u nich.« Zojza cvakl podpatky a vrhl se ke dverim. »Jo, este neco. Vyrid Gaalovi, at sem prijde… A ty nevriskej, hnusaku!« osopil se na stenajiciho a lehce ho spickou holinky nakopl do boku. »Hromska prace. Takova polochcipla chamrad, svincik… Prohledat!« prikazal Pandimu. »A vsechny mi je srovnejte do rady. Tady na podlahu. Tuhle taky, klidne se tu rozvaluje na jedinym kresle…«
Maxim pristoupil k zene, opatrne ji zvedl a prenesl na postel. V dusi mel zmatek. Tohle necekal. Ted ani sam poradne nevedel, co vlastne cekal — zlute, nenavistne vycenene tesaky, vyti, sverepe rvacky na zivot a na smrt…? Nebylo s cim tenhle pocit srovnat, ale buhviproc si vzpomnel, jak jednou postrelil tachorga a jak se toto obrovske, uz na prvni pohled hrozive a udajne nelitostne zvire s prerazenou pateri zritilo do hluboke jamy, tise a zalostne plakalo a ve smrtelnem zarmutku si neco skoro artikulovane brumlalo…
»Kandidate Sime!« vystekl rytmistr. »Rek jsem na podlahu!«
Ziral na Maxima svyma prisernyma pruzracnyma ocima, rty zkrivene jako v kreci a Maxim pochopil: on tu ted neni od toho, aby soudil a rozhodoval, co je spravne a co ne. Zatim je cizinec, jeste nezna hierarchii jejich nenavisti a lasek… Znovu zenu zvedl a ulozil ji vedle telnateho muze, ktery strilel v predsini. Pandi a dalsi legionar s ucinlivym supenim obraceli kapsy zatcenych naruby. A zatceni byli v bezvedomi. Vsech pet.
Rytmistr se posadil do kresla, brigadyrku odhodil na stul, zapalil si a prstem si k sobe privolal Maxima. Maxim k nemu priskocil a pohotove srazil podpatky.
»Procpak jsi zahodil samopal?« zeptal se tise rytmistr.
»Rozkaz znel nestrilet.«
»Pane rytmistre.«
»Tak jest. Rozkaz prece znel nestrilet, pane rytmistre.«
Rytmistr primhouril oci a rozvazne vypoustel dym ke stropu.
»Takze kdybych prikazal nemluvit, ukousnes si jazyk, jo?«
Maxim mlcel. Tahle rozmluva se mu nelibila, ale neustale mel na pameti Gajova dutkliva ponauceni.
»Co dela tvuj tata?« zeptal se rytmistr.
»Je vedec, pane rytmistre.«
»Zije?«
»Tak jest, pane rytmistre.«
Rytmistr vyndal cigaretu z ust a zadival se na Maxima.
»A kde je?«
Maxim si uvedomil, ze se prorekl. Musi se z toho nejak vykroutit.
»Nevim, pane rytmistre. Presneji receno si to nepamatuju.«
»Jo, a ze je vedec, to si pamatujes… Co este si pamatujes?«
»Nevim, pane rytmistre… Pamatuju si toho hodne, ale kapral Gaal soudi, ze je to falesna pamet.«
V predsini se ozvaly chvatne kroky, do mistnosti vstoupil Gaal a strnul pred rytmistrem.
»Venuj se tem polozdechlinam, kaprale,« rekl rytmistr. »Mas dost naramku?«
Gaj pohledl pres rameno na zatcene.
»S vasim dovolenim si budu muset jedny vypujcit od druhe sekce, pane rytmistre.«
»Proved!«
Gaj vybehl a vtom se v predsini znovu ozval dupot holinek, pribehli velitele dalsich sekci a hlasili, ze operace probiha uspesne, dva podezreli uz byli zadrzeni, najemnici jako obvykle poskytuji aktivni pomoc. Rytmistr jim prikazal, aby co nejrychleji skoncili a po operaci odvysilali stabu heslo Tamba. Kdyz odesli, zapalil si dalsi cigaretu, nejaky cas mlcel a dival se, jak legionari vytahuji z regalu knihy, listuji v nich a odhazuji je na postel.
»Pandi,« prohodil tlumene. »Podivej se na vobrazy. A na tenhle mi dej pozor, ne abys s nim neco proved, ten uz mam vyhlidnutej ja…« A znovu se soustredil na Maxima. »Jakpak se ti zamlouva?« zeptal se.
Maxim pohledl na obraz. Byla to krajina s morskym pobrezim, vysoka vodni dalava bez obzoru, soumrak a zena vystupujici z vody. Vitr. Zrejme chladny. Zene je zima.
»Pekny obraz, pane rytmistre,« rekl Maxim.
»Poznavas to?«
»Nikoli. Tohle more jsem nikdy nevidel.«
»A jaky jsi videl?«
»Uplne jine, pane rytmistre. Jenze to bude tou mou falesnou pameti.«
»Nesmysl. Videl jsi to samy. Jenze ses nedival ze brehu, ale z mustku, pod nohama jsi mel bilou palubu a za tebou na zadi byl este jeden mustek, vo neco nizsi. A na brehu nebyla zenska, ale tank a tys miril pod vez… Mas vubec predstavu, ty stene, co to je, kdyz ocelove] granat zasahne tank pod vez? Massaraks…!« zasycel a rozmackl nedokourenou cigaretu o stul.
»Nemam,« odtusil Maxim chladne. »Nikdy v zivote jsem nicim na nic nemiril.«
»Jak to muzes tvrdit? Ty si prece nic nepamatujes, kandidate Sime!«
»Pamatuju si, ze jsem nemiril.«
»Pane rytmistre!«
»Pamatuji si, ze jsem nemiril, pane rytmistre. A nechapu, o cem to mluvite.«
Vstoupil Gaj v doprovodu dvou kandidatu. Zacali zatcenym navlekat tezka kovova pouta.
»Tohle prece jsou taky lidi, zejo?« prohodil najednou rytmistr. »Maj zeny, deti… Nekoho meli radi a nekdo mel rad je…«
Byl to jasny vysmech, ale Maxim mu rekl, co si myslel:
»Ano, pane rytmistre. Jak na to koukam, jsou to taky lidi.«
»To jste necekal?«
»Necekal, pane rytmistre. Cekal jsem neco docela jineho.« Koutkem oka zaznamenal Gajuv vylekany pohled. Jemu vsak uz ze vsech tech lzi bylo malem na zvraceni, a tak dodal: »Myslel jsem si, ze to jsou skutecni degenerati. Neco jako hola, skvrnita… zvirata.«
»A ty jsi holej flekatej blbecek,« usadil ho rytmistr. »Balik vesnicka. Tady nejsi v lese… Tady vypadaj jako lidi. Hodny, mily lidi, ktery pri velkym rozcileni hrozne boli hlavicka. Neboli te taky hlavicka, kdyz jsi nervozni?« uderil na Maxima necekane.
»Me nikdy nic neboli, pane rytmistre,« odsekl Maxim. »A co vas?«
»Cozee?!«
»Mluvite nejak podrazdene,« pokracoval Maxim, »tak me napadlo…«
»Pane rytmistre!« ozval se rozechvele drncivym hlasem Gaj. »Dovolte mi promluvit… Zatceni se probrali.«
Rytmistr na nej pohledl a usklibl se. »Zadny strachy, kaprale. Tvuj kamaradicek se dneska predved jako pravej legionar. Nebejt jeho, rytmistr Cacu uz by se tu povaloval s kuli v lebce…« Zapalil si treti cigaretu, pohledl ke stropu a vypustil z ust tlusty sloup dymu. »Mas dobrej cich, kaprale. Ja bych toho fesaka jmenoval radnym vojinem treba hned… Massaraks, ja bych ho dokonce jmenoval dustojnikem! Ma brigadyrsky manyry, k smrti rad se vyptava dustojniku… Ted uz ti moc dobre rozumim, kaprale. To hlaseni melo svy duvody. Takze… s tim jmenovanim zatim pockame…« Rytmistr se zvedl, tezce naslapuje obesel stul a zastavil se pred Maximem. »Zatim z nej neudelame ani radnyho vojina. Je to dobrej bojovnik, ovsem cucak… Musime se venovat jeho vychove… Pozor!« zarval najednou. »Kaprale Gaale, odvedte zadrzene! Vojine Pandi a kandidate Sime, vemte muj obraz a vsechno, co je tady z papiru! A ke mne do vozu s tim vsim!«
Otocil se na podpatku a mistnost opustil. Gaj na Maxima vrhl vycitavy pohled, ale nerekl nic. Legionari zvedali zadrzene — kopanci a stulci je nutili vstat a vlekli je ke dverim. Ti lide se nebranili. Vypadali jako z vaty, potaceli se a nohy pod nimi podklesavaly. Telnaty clovek, ktery strilel v predsini, hlasite postenaval a mezi zuby drtil tiche kletby. Zena nezvucne pohybovala rty. Jeji oci podivne svitily.
»Hele, Maku,« rekl Pandi, »vem si tamhle z postele deku a ty knizky do ni zabal. Kdyz by to nestacilo, stahni si prosteradlo. Az to das dohromady, vodtahnes to dolu a ja bych vzal ten obraz… A nezapomen si tu zase samopal, makovice pitoma! A von se este divi, proc si na nej pan rytmistr zased! Copak to se muze — zahodit v boji zbran? Ty jses mi teda…!«
»Nech si ty recicky, Pandi!« okrikl ho dopalene Gaj. »Seber obraz a plav!«
Ve dverich se otocil k Maximovi, poklepal si prstem na celo a zmizel. Bylo slyset, jak Pandi na chodisti z plna hrdla vyzpevuje Mamo, nech toho. Maxim si povzdechl, polozil samopal na stul a pristoupil k hromade knih, vyvalenych z polic na postel a na podlahu. Nahle se pristihl pri myslence, ze tady jeste nikde nevidel tolik knih
