couvl a rekl Gajovi: »Muzes, kaprale!« Sekce vykrocila ke stabu.
Tam rytmistr prikazal radnemu vojinovi Pandimu a kandidatu Simovi, aby sli s nim, zatimco Gaj ostatni nekam odvedl. Vstoupili do mensi mistnosti s peclive zatazenymi okny, prouzene dymem z narkotickych tycinek. U zadni zdi Maxim zahledl obrovsky prazdny stul, kolem nejz staly trinohe zidle; na zdi visel stary ztmavly obraz, znazornujici jakousi historickou bitvu: kone, stetinate dratene kosile, obnazene zubate mece a cely les vidlovitych pik. Deset kroku od stolu po prave strane spatril perforovane kovove sedadlo. Stalo na jedine noze, prisroubovane silnymi srouby k podlaze.
»Vsichni na sva mista!« zavelel rytmistr, dosel ke stolu a posadil se.
Pandi Maxima starostlive umistil vpravo za kovove sedadlo, sam se postavil vlevo a septem zavelel »pozor!«. Oba strnuli. Rytmistr sedel nohu pres nohu, pokuroval a lhostejne si oba legionare prohlizel. Maxim si vsak i pres tuto zduraznovanou ledabylost v chovani naprosto jasne uvedomoval, ze ho rytmistr bedlive zkouma, prave jeho.
Pak se za Pandiho zady otevrely dvere. Radovy vojin okamzite postoupil o dva kroky kupredu, ukrocil vpravo a provedl vlevo v bok. Maxim sebou take trhl, ale hned si uvedomil, ze on nikomu v ceste nestoji, takze jeho se to netyka, a tak jen jeste vic vytrestil oci. Prece jen bylo v tehle hre pro dospele neco, nakazliveho — navzdory jejimu primitivismu a — s ohledem na zbedovanost celeho obydleneho ostrova —i zrejme nepatricnosti.
»Pozor!« stekl Pandi.
Rytmistr povstal, zamackl cigaretu do popelniku a nekolikerym klapnutim podpatku pozdravil trojici prichozich — brigadyra, nejakeho neznameho muze v civilu a brigadniho adjutanta s tlustymi deskami v podpazdi. Brigadyr se posadil za stul doprostred; tvar mel kyselou a nespokojenou, palec si zasunul pod vysivany limec, odtahl ho a zakroutil hlavou. Civil, maly nevzhledny muzik se spatne vyholenou mdlou tvari, se naprosto tise a mekce posadil vedle nej. Brigadni adjutant z druhe strany si nesedl, otevrel desky a jal se prehrabovat v papirech, z nichz nektere hned podaval brigadyrovi.
Pandi jeste chvili zadumane postal, ale potom se tymiz presnymi pohyby vratil zpet na sve misto. Od stolu zaznival tlumeny rozhovor: »Prijdes dnes do snemu, Cacu?« ptal se brigadyr. »Mam plno prace,« odpovedel Cacu a zapalil si novou cigaretu. »Skoda, dnes se ceka diskuse.« »Pozde, ja uz se k tyhle veci vyjadril.« »Jenze ne prave nejstastneji,« upozornil rytmistra jemne civil. »A navic byste si mel uvedomit, ze s menicimi se okolnostmi se meni take nazory.« »U nas v Legii tohle neplati,« odsekl suse rytmistr. »No tak panove!« ozval se karave brigadyr. »A co kdybychom se dnes prece jen sesli ve snemu…« »Slysel jsem, ze privezli cerstve jezerni houby,« oznamil adjutant, ktery se jeste porad prehraboval v papirech. »Ve vlastni stave, ze? Co vy na to, pane rytmistre?« podporil adjutanta civil. »Ne, panove,« rekl rytmistr, »ja mam jen jeden nazor a ten uz jsem rek. A pokud jde o ty jezerni houby…« Dodal jeste cosi, cemu Maxim nerozumel, cela spolecnost se nevazane rozrehtala a spokojeny Cacu se rozvalil ve svem kresilku. Adjutant uz nechal papiry na pokoji, sklonil se k brigadyrovi a neco mu poseptal. Brigadyr prikyvl. Adjutant se konecne taky usadil a pronesl nekam smerem ke kovovemu sedadlu:
»Nole Renadu.«
Pandi strcil do dveri, vyklonil se do chodby a hlasite opakoval.
»Nole Renadu!«
Z chodby bylo slyset nejaky pohyb a do mistnosti vstoupil starsi, dobre obleceny, ale cely pomackany a potrhany muz. Nohy se mu lehce motaly. Pandi ho popadl za loket a usadil na kovove sedadlo. Dvere se hlucne zabouchly. Muz si odkaslal, oprel se dlanemi o kolena a hrde vztycil hlavu.
»Mno…,« protahl brigadyr s pohledem zaborenym do papiru a najednou zadrmolil:
»Nole Renadu, padesat sest let, majitel cinzovnich domu, clen magistratu… Mno… Clen Klubu veteranu…« (Civil zivl, prikryl si usta rukou, vytahl z kapsy barevny magazin, polozil si ho na kolena a zacal v nem listovat.) »Zadrzen tehdy a tehdy, tam a tam… Pri osobni prohlidce zajisteno… Mno… Co jste delal v Trubacske ulici cislo osm?«
»Jsem majitelem toho domu,« prohlasil dustojne Renadu. »Radil jsem se se svym domovnikem.«
»Zkontrolovali jste doklady?« obratil se brigadyr na adjutanta.
»Tak jest. Vsechno v poradku.«
»Mno…,« pokracoval brigadyr. »Reknete mi, pane Renadu, znate nekoho ze zatcenych?«
»Ne,« odpovedel Renadu a energicky zakroutil hlavou. »Jak bych je taky mohl znat…? Ackoli… jeden z nich se jmenuje Ketsef… Mam takovy dojem, ze v jednom z mych domu bydli nejaky Ketsef… Ovsem presne to nevim. Mozna se mylim, mozna to ani neni v mem dome. Mam totiz jeste dva dalsi domy — jeden…«
»Pardon,« prerusil ho civil, aniz zvedl oci od casopisu. »Nepostrehl jste nahodou, o cem mluvili dalsi zatceni?«
»Eee…,« zamecel Renadu. »Abych pravdu rekl… Mate tam… eee… hmyz… Takze jsme mluvili predevsim o hmyzu… Nekdo si tam v koute neco septal, ale mam-li byt uprimny, mel jsem docela jine starosti… Ja dal prednost hmyzu, cheche.«
»Prirozene,« souhlasil brigadyr. »No tak dobre, omlouvat se vam samozrejme nebudeme, pane Renadu. Tady jsou vase doklady, jste volny… Velitel straze!« dodal zvysenym hlasem.
Pandi otevrel dvere a krikl:
»Velitel eskorty k brigadyrovi!«
»Ale jakepak omluvy, o tom nemuze byt ani reci,« pronesl vazne pan Renadu. »Za vsechno muzu jedine ja, ja osobne… A dokonce ani ne ja osobne, ale ta zatracena dedicnost… Dovolite?« obratil se k Maximovi a ukazal na stul, kde lezely jeho doklady.
»Sedet,« utrousil tise Pandi.
Vstoupil Gaj. Brigadyr mu predal papiry, prikazal, aby panu Renadovi byl navracen zajisteny majetek a pan Renadu aby byl propusten.
»Rase Musai,« oznamil adjutant kovovemu sedadlu.
»Rase Musai,« opakoval Pandi do otevrenych dveri.
Rase Musai byl vychrtly, nadobro utrapeny clovek v odrenem zupanu a jedne pantofli. Sotva si sedl, brigadyrova sije zbrutnatnela a jeji majitel zarval: »Tak ty se schovavas, mizero?« na coz Rase Musai zacal zmatene brebentit, ze se vubec neschovava, ze ma nemocnou zenu a tri deti, ze jeste nezaplatil za byt, ze ho zadrzeli uz dvakrat a zase ho pustili, ze dela v tovarne na nabytek a ze nic neprovedl. A Maxim uz cekal, ze ho propusti, ale vtom brigadyr vstal a prohlasil, ze Rase Musai, dvaactyricetilety, zenaty, dvakrat zadrzeny, se v souladu se zakonem o bezpecnostni prevenci odsuzuje k sedmi letum vezeni. Rasemu Musaiovi zhruba minutu trvalo, nez pochopil smysl prave vyrceneho, a pak se odehral priserny vyjev. Nestastny nabytkarsky delnik plakal, nesouvisle prosil o milost, pokousel se padat na kolena a dal kricel a slzel, ale to uz ho Pandi vlacel do chodby. Maxim na sobe znovu zachytil pohled rytmistra Caca.
»Kivi Popsu,« precetl adjutant.
Do dveri strcili ramenateho chlapce s tvari znetvorenou jakousi kozni chorobou. Vyklubal se z nej bytar recidivista, dopadeny primo pri cinu. Choval se s drzou podlezavosti. Chvilemi pany komisare prosil, aby ho usetrili krute smrti, ale vzapeti se zase hystericky chichotal, srsel podivnymi legrackami nebo se snazil vypravet pribehy ze zivota, ktere vsechny zacinaly stejne: »To jsem takhle zasel do jednoho baraku…« Nikoho nepustil ke slovu. Brigadyr se po nekolika neuspesnych pokusech polozit otazku zhnusene zvratil do operadla a rozhorcene se rozhlizel na obe strany. Rytmistr Cacu lhostejnym hlasem pozadal:
»Kandidate Sime, zacpi mu hubu.«
Maxim nemel tuseni, jak se zacpava huba, a tak jen vzal Kiviho Popsa za rameno a zatrasl jim. Tomu cvakly celisti, kousl se do jazyka a umlkl.
Civil, ktery zadrzeneho uz dlouho se zajmem pozoroval, rekl: »Tohohle bych si vzal. Bude se mi hodit.«
»Vyborne!« odtusil brigadyr a prikazal, aby Kiviho Popsa odvedli zpatky do cely.
Kdyz chlapce vyvedli, adjutant rekl:
»Takze povl bychom meli za sebou. Ted prijde na radu skupina.«
»Zacnete rovnou sefem,« poradil civil. »Jakze se to jmenuje — Ketsef?«
Adjutant mrkl do papiru a znovu oslovil zelezne sedadlo:
»Gel Ketsef.«
Privedli cloveka, ktereho Maxim znal — toho v bilem plasti. Mel pouta na rukou, a proto mu neprirozene visely pred telem. Napadne byly jeho nadherne oci a otekly oblicej. Posadil se a pohled uprel na obraz nad brigadyrovou hlavou.
»Jmenujete se Gel Ketsef?« zeptal se brigadyr.
