pohromade. V knihkupectvich jich samozrejme bylo mnohem vic, ale jen co do poctu svazku, ne do poctu titulu.
Vetsinou stare folianty se zazloutlymi strankami. Nektere mirne ohorele, jine k velkemu Maximovu prekvapeni znacne radioaktivni. Nemel vsak cas prohlizet si je zevrubne.
Zabalil dva rance a zamiril ke dverim, v posledni chvili se vsak prece jen rozpomnel a vratil se pro zbran. Na stole pod sklem zahledl dve fotografie. Na jedne spatril tu pruzracnou zenu, ktera chovala na kline asi ctyrleteho klucinu s udivene pootevrenou pusinkou; sama zena byla na snimku mlada, spokojena a sebevedoma; druhy snimek zachycoval krasnou horskou krajinu s temnymi kupami stromu a starobylou poborenou vezi… Maxim si prehodil samopal na zada a vratil se k rancum.
Kapitola sedma
Vzdy rano po snidani brigada nastupovala na cviciste k dennimu rozkazu a rozvodu do zamestnani. Pro Maxima to byla — pokud nepocitame vecerni proverky — ta nejtizivejsi procedura. Cteni jakehokoli rozkazu vrcholilo vyslovenym orgasmem nadseni. Maxim se musel nutit, aby v sobe dokazal potlacit bezdecne opovrhovani temito explozemi silenstvi, ktere se zmocnovalo cele brigady velitelem pocinaje a konce poslednim kandidatem; nadaval si za skepticismus odstepence a cizaka; uprimne se snazil nadchnout se pro denni rozkaz a v duchu se presvedcoval, ze uz konecne musi pochopit, musi vstrebat ducha jejich veci. To vsak bylo nesmirne tezke.
Sam byl od detstvi vychovavan ke zdrzenlive ironicke sebereflexi a neprizni vuci prilis halasnym slovum, a tak se na sve pratele ve zbrani, dobre, proste a vlastne ohromne chlapce, vzdycky skoro zlobil, kdyz po precteni rozkazu o trech dnech vezeni pro kandidata toho a toho za odmlouvani radnemu vojinovi tomu a tomu najednou docista ztratili jindy sobe vlastni dobromyslnost a smysl pro humor a jali se zanicene hulakat hura! a se slzami v ocich zpivat pochod Bojove legie, ktery dvakrat trikrat opakovali, nekdy i ctyrikrat. Pri takove prilezitosti se z brigadni kuchyne vyrojili i kuchari, horlive se pridavali a jako smyslu zbaveni mavali do taktu sberackami a nozi, coz si mohli dovolit, protoze nastesti stali mimo tvar. Maxim si uz mezitim stacil radne zapsat za usi, ze v tomhle svete musi byt stejny jako ostatni, zpival tudiz taky a taky se snazil ztratit smysl pro humor, coz se mu darilo, ale bylo mu to proti mysli, protoze se nikterak duchovne nepovznasel a o to mu tohle vsechno bylo trapnejsi.
Tentokrat nasledoval vybuch euforie po rozkazu cislo sto dvacet sedm o povyseni radneho vojina Dimby na kaprala, rozkazu cislo sto dvacet osm o udeleni pochvaly kandidatu na radneho vojina Simovi za odvahu prokazanou behem posledni operace a rozkazu cislo sto dvacet devet o zahajeni oprav budovy kasarenskeho bloku ctvrte roty. Sotva brigadni adjutant strcil papiry s rozkazy do kozenych desek, brigadyr si strhl dustojnickou cepici z hlavy, nabral plne plice vzduchu a skripavym falzetem zaricel: »Vpred… Legionari.. .! Ocelovi chlapci…!« A uz to jelo, uz to bezelo… Tentokrat to bylo jeste kormutlivejsi nez jindy, protoze si Maxim vsiml, jak po tmavych tvarich rytmistra Caca kanou slzy. Legionari ryceli jako byci a do taktu busili masivnimi pazbami na masivnich kozenych remenech. Aby nic nevidel a neslysel, pevne zavrel oci, rozerval se jako rozliceny tachorg a jeho hlas prehlusil vsechny ostatni — alespon jemu to tak pripadalo. »Vpred, borice pevnosti…!« vyrvaval zurive a nevnimal uz nikoho krome sebe sameho. To jsou prece idiotska slova… Nejspis to sepsal nejaky kapral. Clovek asi musi mit svou vec moc rad, aby dokazal jit do boje s takovymi slovy na rtech. Otevrel oci a spatril hejno cernych ptaku, kteri se zdesene zmitali nad cvicistem… »Nespasi te ani demantovy stit, nepriteli nas…«
Vsechno skoncilo stejne nahle, jako to zacalo. Brigadyr si zmeril rady svych sverencu ztumpachovelyma ocima, uvedomil si, kde stoji, a vzlykavym, strhanym hlasem zavelel; »Pani dustojnici, provedte rozvod do zamestnani!« Kluci motali hlavami a vyjevene pokukovali jeden po druhem. Zdalo se, ze nicemu nerozumeji, a rytmistr Cacu musel povel »vyrovnat!« dvakrat opakovat, nez rady znovu dostaly patricnou podobu. Pak rota odpochodovala ke kasarnum a pan rytmistr rozhodl: »Prvni sekce, do straze k zatcenym! Ostatni sekce zahaji zamestnani podle rozpisu. Rozchod!«
Legionari se rozesli. Gaj nechal sekci nastoupit a rozdelil muze do jednotlivych strazi. Maxim se radnym vojinem Pandim meli strezit zajatce u vyslechu. Gaj Maximovi narychlo vysvetlil jeho povinnosti: stat v pozoru vpravo za zadrzenym a pri sebemensim pokusu tohoto vstat nebo dokonce lavici opustit, mu v tom zabranit; podrizen bude bezprostredne veliteli brigady, velitelem straze jmenuji vojina Pandiho… Zkratka a dobre koukej, jak to dela Pandi…
»Ja sam bych te do takove sluzby nezaradil ani za nic, oni kandidati to spravne ani nesmeji, ale je to rozkaz pana rytmistra… Tak rozum do hrsti, Maku. Nejak panu rytmistrovi nerozumim. Bud te chce co nejrychleji protlacit nahoru — v akci ses mu moc libil, vecer pri rozboru operace s veliteli sekci o tobe hodne mluvil a sam te navrhl k pochvale v rozkaze… Ale taky by si te mohl zkouset. Proc to tak je, to ti nereknu. Mozna za to muzu ja s tim hlasenim, ale mozna sis to svymi recickami zavinil sam…« Ustarane na Maxima pohledl. »Prelesti si jeste jednou holinky, utahni remen a nezapomen na paradni rukavice… Ackoli, ty je jeste nemas, kandidati je normalne k vystroji nedostavaji… No nic, zabehni si do skladu, ale rychle, za tricet minut nastupujeme.«
Ve sklade Maxim narazil na Pandiho, ktery si tu vymenoval prasklou kokardu.
»Hele, tohle bude kapral!« zvolal Pandi na nacelnika skladu a poplacal Maxima po rameni. »Videls to nekdy? Devatej den v Legii, a uz dostal pochvalu v rozkaze. Dokonce ho se mnou pridelili k vyslechum… Nejspis sis prisel pro bily rukavice, co? Dej mu nejaky pekny, kaprale, ten si je zaslouzi, je to hrdina.«
Kapral nespokojene zahartusil, vylezl nekam na regal zavaleny vojenskou vystroji, hodil pred Maxima na vydejni pult nekolik paru bilych nitenych rukavic a pohrdave utrousil:
»Hrdina…! Tady proti sobe mate akorat ty chudaky zblbly, to jste hrdinove… Vono to koneckoncu da rozum — kdyz je nekdo celej prolezlej a zkroucenej bolestma, staci jen prijit a strcit ho do pytle. Tady by byl hrdina i muj beznohej a bezrukej deda…«
Pandi se urazil.
»Tvuj deda by zdrhal, az by se mu vod zadku kourilo,« rekl kapralovi, »kdyby na nej takhle nekdo nastoupil se dvema pistolema… Uz jsem si myslel, ze je s panem rytmistrem konec…«
»Konec, konec…,« brblal kapral. »Jen pockej, az vas prsknou na jizni hranici, to se pak podivame, komu se bude kourit vod zadku…«
Kdyz sklad opustili, Maxim se co nejzdvorileji (Pandi si na zdvorilost potrpel) zeptal:
»Pane Pandi, a proc maji degenerati takove bolesti? A vsichni najednou! Jak je to mozne?«
»Hruzou,« odpovedel Pandi, a aby sve vypovedi dodal na vaznosti, ztisil hlas. »Jsou to holt degenerati, rozumis? Potreboval bys vic cist, Maku. Existuje takova brozura — Co jsou to degenerati a kde se vzali. Precti si to, jinak budes stejne blbej, jako jsi byl doted. Jen s odvahou to daleko nedotahnes…« Odmlcel se. »Treba my se rozcilime, vztekame se, nebo se lekneme — a nic, akorat se trochu zpotime, nebo se nam rekneme rozklepou kolena. Kdezto voni nemaj normalni organismus, ale degenerovanej. Jakmile se takovej degenerat na nekoho nastve, nebo se boji, nebo vubec, hned ho popadnou silne bolesti hlavy a vlastne celyho tela. Az z toho vomdli. Jasny? Podle tyhle zvlastnosti je pozname a samozrejme zadrzime… a strcime za katr… Ale tohle nejsou spatny rukavice, mne by kazdopadne padly, co myslis…?«
»Jenze mne jsou trochu uzke,« postezoval si Maxim. »Co kdybychom si to vymenili? Vy mne date svoje vytahane a sam si vezmete tyhle.«
Pandi byl navysost spokojen. A Maxim si taky nestezoval. A najednou si vzpomnel na Fanka, jak se svijel v aute, jak se zmital bolesti… a jak ho sebrala legionarska hlidka. Ale ceho se ten clovek mohl tak leknout? Na koho se mohl tak zlobit? Vzdyt se nijak nenervoval, klidne ridil auto, pohvizdoval si a neco se mu moc chtelo… nejspis kourit. A potom se vlastne otocil a spatril hlidkovy vuz… Nebo to bylo az pozdeji…? Ano, hrozne spechal a cestu nam zatarasil ten naves… Nebo ze by se byval opravdu rozcilil? Ale kdepak, co si to vymyslim? Lidi mivaji vselijake zachvaty… A zadrzeli ho kvuli te havarii. Zajimave by ovsem bylo vedet, kam me vezl a co je zac. Toho bych potreboval najit…
U velkeho zrcadla nalestil holinky, bezvadne se upravil, povesil si na krk samopal, znovu pohledl do zrcadla, ale to uz Gaj velel nastup.
Puntickarsky si kazdeho zkontroloval, prezkoumal i znalost sluzebnich povinnosti a rozbehl se s hlasenim do kancelare. Zatimco byl pryc, vojaci si zahrali mydlo, zaznelo par vojackych historek, jimz Maxim vzhledem k neznalosti nekterych specifickych vyrazu neporozumel, pak se sesypali na Maxima, at rekne, odkud je, ze je ho takovy kus — to uz byl v sekci zabehany, tradicni sprym — a premluvili ho, aby jim na pamatku sroloval par minci do trubicky. Z kancelare vysel v Gajove doprovodu rytmistr Cacu. Take si vsechny stouralsky prohledl, o par kroku
