spraskany zivotem, o nemz se jeste porad dohromady nic nedovedel. Nic nepotreboval a nic nechtel, jen aby ho nechali na pokoji a umoznili mu navrat k rodine. Celou valku stravil v zakopech a vic nez atomovych granatu se bal sveho kaprala, chlapa stejne obycejneho jako on sam, ale mnohem prohnanejsiho a velkeho vsivaka. Maxima mel nezrizene rad, byl mu nadosmrti vdecny, ze mu vylecil velky vred na holeni a od te doby veril, ze dokud je Maxim s nimi, nemuze se jim nic zleho stat. Maxim cely mesic prespaval u nej ve sklepe a pokazde, kdyz ulehali ke spanku, mu Lesnik vypravel pohadku, vzdycky stejnou, ale pokazde s jinym koncem: »No tak v ty bazine zila ropucha, hrozna trumbera to byla, tomu by jeden snad ani neveril, a ta si proste zvykla…« Maxim si ho absolutne nedokazal predstavit v krvavych rezich, prestoze mu vsichni rikali, ze Lesnik je zdatny a nelitostny bojovnik.
»Novy plan ma nasledujici prednosti,« pokracoval General. »Za prve nas touhle dobou rozhodne nebudou cekat. Zautocime nenadale. Za druhe je puvodni plan pripraven prilis dlouho a hrozi nebezpeci, ze nepritel ho uz zna. Takhle druhou stranu predejdem a pravdepodobnost uspechu je mnohem vyssi…«
Zelenac celou dobu souhlasne prikyvoval. Z jeho dravci tvare vyzarovalo skodolibe poteseni a hbite dlouhe prsty se ohybaly a zase natahovaly. Prekvapeni tohoto druhu mel rad, byl to milovnik rizika. Jeho minulost tonula v tmach. Byl to zlodej a vytrznik, zlodeji vypiplany, zlodeji vychovany a zlodeji leta otloukany; sedel ve vezeni, pak utekl, drze a necekane, jako delal vsechno na svete, pokusil se vratit ke sve zlodejske celadce, ale casy se zmenily, kumpani o nej nestali a chteli ho udat, ale on se zase ze vseho vysekal a znovu utekl, ukryval se po vesnicich, dokud se ho neujal neboztik Gel Ketsef. Zelenac byl hlava otevrena, fantasta, zemi povazoval za plochou, nebe za pevne a prave diky sve nevzdelanosti, jitrene bourlivou fantazii, byl jedinym clovekem na obydlenem ostrove, ktery Maxima nepovazoval za horala (»To znam, tyhle horaly, videl jsem je ve vsech vydanich!«) ani za pozoruhodnou hricku prirody (»Vod prirody jsme vsichni stejny, at sedime za mrizema, nebo behame po svobode!«), ale za praveho a nefalsovaneho prichoziho z nejakych nemoznych mist, treba zeza nebeske bane. Otevrene to Maximovi nikdy nerekl, ale par narazek ucinil a choval se k nemu s uctivosti hranicici s patolizalstvim. »Ty tu jednou budes sef,« rikaval, »a za tvyho vedeni se teprve prosadim.« Jak a kam se chtel prosadit, bylo naprosto nejasne, ale jedno bylo zrejme: Zelenac mel hrozne rad riskantni podniky a bytostne nesnasel jakoukoli praci. Maximovi se na nem navic nezamlouvala jeho jeskynni divoka krutost. Byl neco jako ta skvrnita opice, jenom ochocena a vycvicena pro boj proti pancerovym vlkum.
»Tohle se mi nelibi,« poznamenal Memo ponure. »Je to dobrodruzstvi, silenstvi. Zadna priprava, zkusit si to taky nemuzem… Nene, to se mi nechce libit.«
Memovi Gramenovi, zvanemu Kopyto Smrti, se nikdy nic nelibilo. Nikdy mu nic nevyhovovalo a porad se cehosi bal. Take jeho minulost byla zastrena mlhou tajemstvi, protoze v ilegalite kdysi zastaval vyznamne postaveni. Pak jednou padl do drapu cetnikum a prezil jen zazrakem — zohaveneho mucenim ho vysvobodili vezni ze sousedni cely pri zdarenem uteku. Po teto udalosti se podle zakonu podzemi musel vzdat funkce ve stabu, prestoze zadne podezreni nevzbuzoval. Byl jmenovan pomocnikem Gela Ketsefa, zucastnil se dvou utoku na veze, osobne znicil nekolik hlidkovych vozu, vypatral a osobne zastrelil velitele jedne z brigad Legie a bylo o nem znamo, ze je to clovek az fanaticky odvazny a vytecny strelec z kulometu. Uzuz se mel stat velitelem skupiny v jednom meste na jihozapade, jenze prave v te dobe byla znicena Gelova skupina. Kopyto zase nikomu nepripadal podezrely, i tim velitelem skupiny ho jmenovali, on vsak na sobe citil neexistujici nevrazive pohledy, ktere klidne existovat mohly — v ilegalite se milackum stesteny dvakrat nepralo. Byl to mlcenlivy puntickar, dobre se vyznal v umeni konspirace a trval na bezvyhradnem dodrzovani vsech jejich pravidel, dokonce i tech nejbezvyznamnejsich. Na vseobecna temata nikdy s nikym nerozmlouval, zabyval se vyhradne zalezitostmi sve skupiny a dosahl toho, ze jeho lide meli k dispozici vsechno: zbrane, potraviny, penize, dobrou sit tajnych bytu, a dokonce i motocykl. Maxim se mu moc nezamlouval. Daval to znat a Maxim nic nechapal, ale vyptavat se nechtel: Memo nepatril k lidem, ve styku s nimiz se uprimnost vyplaci. Mozna slo o to, ze jedine Maxim citil jeho vecny strach — nikoho jineho by ani ve snu nenapadlo, ze nevrly Kopyto Smrti, ktery docela samozrejme rozmlouva s kazdym clenem stabu jako se sobe rovnym, jeden ze zakladatelu podzemi a terorista par excellence, by se mohl neceho bat.
»Duvody stabu nechapu,« pokracoval Memo a s odporem si po krku roztiral prislusnou davku repelentu. »Tenhle plan znam sto let, stokrat jsme si ho chteli vyzkouset a stokrat jsme si to rozmysleli, protoze je to prakticky jasna smrt. Dokud nebezi relace, mame aspon jakous takous sanci v pripade nezdaru zmizet a pokusit se o uder na jinem miste. Kdezto takhle pujdeme hned pri prvnim kopanci vsichni k certu. Copak ve stabu nechapou tak elementarni veci?«
»No to neni tak docela pravda, Memo,« namitla Ordi. »Ted mame Maka. I kdyby neco nevyslo, vytahne nas z toho a mozna dokonce dokaze zneskodnit vez sam.«
Line kourila, zahledena do dali na bazinu, sucha, klidna, nicemu se nedivici a ke vsemu pripravena. Budila v lidech ostych, protoze v nich videla jen vice ci mene vykonne likvidacni mechanismy. Byla dokonale jasna a pruzracna — ani v jeji minulosti, ani v pritomnosti a zrejme ani v budoucnosti neexistovala jedina temna nebo nezretelna skvrnka. Pochazela ze vzdelane rodiny, otec padl za valky, matka byla vesnicka ucitelka a sama Ordi take kdysi ucila ve vesnici Kachny az do chvile, kdy byla jako degenerat ze skoly vyhnana. Ukryvala se a pak se pokusila o utek do Honti, za hranicemi se setkala s Gelem, ktery odtud dopravoval zbrane, a prave on z ni vychoval teroristku. Nejdriv v hnuti pusobila z ciste idealistickych pohnutek — bojovala za spravedlivou spolecnost, kde by si kazdy mohl delat a myslet, co chce a na co staci, ale pred sedmi lety vycenichalo jeji stopu cetnictvo a jako rukojmi zajalo jeji dite, aby ji donutilo vzdat se a navic prozradit manzela. Stab ji do mesta nepustil, vedela prilis mnoho. O diteti od te doby uz nikdy neslysela a povazovala je za mrtve, i kdyz ve skrytu duse v takovou hruzu neverila. Po celych tech sedm let ji mobilizovala predevsim nenavist. Nejdriv nenavist, a teprve pak za tu dobu uz radne vybledly sen o spravedlive spolecnosti. Ztratu manzela prezila prekvapive klidne, trebaze ho mela moc rada. Nejspis se uz davno pred zatcenim szila s myslenkou, ze clovek by na nicem v tomto svete nemel prilis lpet. Ted to byla, stejne jako Gel pred soudem, jen ziva mrtvola, ovsem velmi nebezpecna ziva mrtvola.
»Mak je novacek,« zamracil se Memo. »Kdo nam zaruci, ze neztrati hlavu, az zustane sam? Spolehat jen na tento plan je k smichu. A k smichu je i zavrhovat stary, dobre promysleny projekt jen a jen proto, ze ted mame novacka Maka. Uz jsem rekl a jeste jednou opakuju, ze je to dobrodruzstvi.«
»Nech toho, veliteli,« ozval se Zelenac. »Takova je holt nase prace. Ja si myslim, ze at se veme starej nebo novej plan, riziko je to vsechno. Jak bys to taky chtel jinak zaridit? Bez rizika to nejde a s tema praskama to vlastne ani nebude tak strasny. Ty pod vezi se z toho pekne vyvalej, kdyz na ne uderime presne v deset. Ja pocitam, ze v deset chlastaj koralku a vejskaj blby pisnicky. A najednou na ne vlitnem a voni mozna ani nebudou mit nabity samopaly a budou lezet vozraly… Ne, mne se to libi. Mam pravdu, Maku?«
»Ja jako to…, mne se to taky libi…,« rekl Lesnik. »Protoze ja si myslim co? Kdyz takovej plan vyrazi dech i mne, tak to nejaky legionari budou teprve mrkat na drat. Zelenac to rika dobre, vyvalej se z toho… Navic zase pet minutek bez ty hruzy k dobru a ani se nenadejem, Mak povali vez a bude to uplne krasny. No neni to ohromny?« zvolal, jako by ho osvitil dalsi napad. »Pred nama este nikdo vez neznicil, my budeme prvni… A to vubec nemluvim vo tom, kolik casu ubehne, nez postavej novou. Aspon mesic budeme zase zit jako lidi… Bez tech pekelnejch zachvatu.«
»Obavam se, ze jste mi nerozumel, Kopyto,« rekl General. »Na planu se nic nemeni, jen zautocime naprosto neocekavane, posilime nase rady o Sojku a ponekud upravime schema ustupu.«
»A pokud si delas starost, ze Mak nas vsechny nevytahne,« poznamenala Ordi, stale stejne line zahledena do mocalu, »nezapomen, ze povlece jednoho, maximalne dva, a chlapec je to silny.«
»Ano,« pritakal General s pohledem uprenym na Ordi, »to je pravda…«
General byl do Ordi zamilovan. Nikdo krome Maxima to nepostrehl, ale Maxim vedel, ze je to laska stara, beznadejna, ze se tahne uz od dob, kdy Gel byl jeste nazivu, a ze ted je jeste beznadejnejsi, pokud je neco takoveho vubec mozne. General nebyl zadny general. Pred valkou pracoval jako delnik na pasu, pak se dostal do skoly pro nizsi dustojniky a skoncil jako rytmistr. Dobre znal rytmistra Caca, mel s nim otevrene ucty (nejake neporadky v jednom pluku hned po valce) a davno, ale zatim neuspesne po nem pasl. Byl to clen ilegalniho stabu, casto se vsak primo zucastnoval akci, protoze mel povest dobreho bojovnika a zkuseneho vojaka. Prace v ilegalite se mu libila, jen nemel nejmensi tuseni, co bude delat po pripadnem vitezstvi. V to ostatne moc neveril. Tenhle rozeny vojak se snadno prizpusoboval jakymkoli podminkam a nikdy nic neplanoval na dele nez na deset dvacet dni dopredu… Vlastnimi nazory se pochlubit nemohl, tu a tam neco pochytil od jednorukeho, neco prejal od Ketsefa a neco mu zase do hlavy nalili ve stabu, ale tim nejpodstatnejsim obsahem jeho vedomi byly poznatky, ktere do nej namlatili v dustojnicke skole, a tak kdyz se pokousel teoretizovat, sypal ze sebe roztodivnou smesici utrzkovitych tezi: vladu bohacu je treba svrhnout (to mel z Knoura, ktery byl podle Maximovych predstav neco na zpusob socialisty nebo komunisty), do cela statu postavit inzenyry a techniky (to zase vypadalo na Ketsefa), mesta srovnat se zemi a zit v harmonicke jednote s prirodou (vliv nejakeho stabniho bukolisty), a toho vseho se da dosahnout
